<p class="clanek_text">Na Bílou sobotu se čte krásné druhé čtení o sestupu Ukřižovaného „do pekel“, viz onen nejasný článek ve Vyznání víry. Ježíš potkává v šeólu Adama (a ne Evu), přičemž vysvobozuje všechny, kteří přebývali v říši mrtvých neurčitý čas od stvoření světa. Tato věc mne nechává celkem chladnou. Prozatím vrhám stín na zemi, za sebou nechávám nevalně chvalnou ekologickou stopu. Ale breviář na Bílou sobotu pokračuje zpěvem po druhém čtení, které zní následovně:</p>
<p style="margin-left: 120px;"><span style="font-family: Arial;">Odešel náš pastýř, pramen živé vody,
při jeho smrti se zatmělo slunce.
Přemohl toho, který držel v zajetí prvního člověka.
Dnes náš Spasitel vyvrátil z veřejí brány smrti.
Rozrazil závory říše zemřelých a zničil moc ďáblovu.
Dnes náš Spasitel vyvrátil z veřejí brány smrti.</span></p>
<p class="clanek_text">Letos jsem sloužil liturgii Zeleného čtvrtka v Chrastavě u Liberce, pak odjel do Hejnic, kde P. Raban pořádá v Centru duchovní obnovy každoroční seder, tj. slavení židovské paschy. Vše hezky česky, téměř přesně podle liturgických předpisů Jeruzalémského rabinátu. V přízemí bývalého františkánského kláštera zrestaurovaného za EU fondy (kde se ještě 60. letech volně pásly krávy) se shromáždilo kolem stovky zájemců o nevšední zážitek. Při čtvrtém připíjení kalicha jsme si uvědomili, kdy vlastně jeden žid jménem Jošua ustanovil eucharistii. Sál se vyprázdnil, na lavicích zbyly hordy plastikových servisů s nedojedeným beránkem a macesy, spokojení lidé jeli domů. My jsme si sedli ke zbytkům vína po židovské liturgii a přemítali o jedné zvláštní věci. Nejde nevidět, kolik se v paschálních textech vyskytuje násilných scén, včetně přemnohého proklínání různých pronárodů.

Proč vlastně? Pohlédnete-li na text velikonočního responsoria, vidíte totéž. Vítězný Beránek v hollywoodském stylu rozkopává vrata a přitom ničí závoru, kterou se smrt zabarikádovala ve svém království. Vůči smrti a bezprostřednímu ohrožení života se nikdo nechová jako hloupý a pasivní idiot. Pud sebezáchovy, fyzické, duševní i duchovní v člověku mobilizuje reaktivní síly, které se musí postavit hrozbě smrti. Když jde o život, tak všechno nebo nic. Pak rozkopáváte závoru jak ten pacifistický Beránek nebo řvete jako ten slepý, který chtěl být uzdraven, či proklínáte nějakého Hamana, který chtěl kompletní genocidou vyhladit ze země živých váš vlastní národ. Prostě a jasně, když o něco jde, tak dobrý žid nebo křesťan brání své opravdové zájmy, to jest život v jeho nejvlastnější podobě.

Pokud se podíváte kolem sebe, musíte se mnou souhlasit, že tento postoj se dnes vyskytuje jen velmi zřídka. Ono nám vlastně o nic nejde, jen o to pověstné lejno. Nejspíš životně potřebujeme nějakou katedrálu, hlasy pro lidovce, podporu biskupům o majetky, velkolepé shromáždění u nohou Svatého otce, aby tam chudák nebyl sám, když konečně navštíví tuto nevšední zemi. Taky se prý máme modlit, chodit do kostela, vyrazit na inzerované poutě v Katolických novinách, kupovat tyto noviny, dávat do kasičky a tak. Jistě, i pán Ježíš se vcelku pravidelně modlil, dával do chrámové pokladnice, chodil každý rok na pouť do Jeruzaléma, byl na koberečku před veleknězem a tak. Jenže on přitom pokaždé ztropil skandál, ten největší pak na Golgotě, kde umřel a přitom málem zničil chrám. Naštěstí to odnesla jen velesvatyně, kterou se na nemalé podpory nadšených věřících jistě podařilo rychle a bezvadně opravit, za ochotné účasti Jeruzalémských stavebních firem. Tentýž chrám i s přilehlým městem nadobro zničili Římané o dvě generace později. Další stavební firmy, tentokrát muslimské, na stejném místě vybudovaly nádhernou mešitu. Závěr: někde, někdy, nějak v životě opravdu o něco jde. To přece víme všichni. A zároveň víme, že kolem nás, v církvi, v kostele, v našem náboženském životě, často jde o úplné nic. A s tím bychom měli něco dělat. Jako jeden pán, který kvůli tomu špatně dopadl. Ale pokud věříme, že nedopadl špatně, tak... Tak co vlastně?</p>