Na skle výkladní skříně byl v rohu nalepený lístek, že se z trhu práce každý rok ztrácejí důchodci, matky na mateřské a jiní stěhovaví ptáci. Lístku jsem si všimla a šla se zeptat pana vedoucího, jestli bych mohla někoho z uvedených lidí nahradit: „Jsem nezaměstnaná a hledám práci.“ <BR>„Práce bude v sektoru A u Šéfa Nábožného,“ pokýval hlavou Kulaťoučký Šéf a prozatím mne posadil do vrátnice. Na vrátnici se mi líbilo. Lidé vešli, koukli na mne, pak na velké hodiny, nevěřícně na své náramkové, znovu na ty na zdi a spěšně čmárali do knihy.<BR>„Přijede kooperující firma, hleď se u nich něco přiučit,“ mrkl na mne Kulaťoučký. Kdopak by se vybavoval s vrátnou; tak jsem seděla a hleděla se přiučit. Co jsem viděla, to jsem viděla, a pověděla Šéfovi. Drbna z vrátnice... <BR>„Nastal čas, pojedeš do Áčka na zaučenou,“ řekl Šéf Kulaťoučký a na cestu mi dal dva hezké fialové portréty s Františkem P. No, ne s tím lumpem, co onehdy ukradl víc jak půl miliardy korun, ale s tím, který psal německy o češtině a byl protestant. Přišlo mně sympatické, že náš super market je takový ekumenický. <BR>„Potřebovali jsme nutně milión peněz. A my se za to modlili a peníze jsme obdrželi,“ přivítal mě v pondělí na Áčku Šéf Nábožný. Ano, je to zbožný člověk, tady mně jistě bude dobře, - pomyslela jsem si. Posadil mne k počítači a řekl: „Zapisuj duše zapomnětlivé.“ Procházela jsem listiny dlužních úpisů. Zapsaní se zavázali, že za obdržené zbožné zboží podarují náš zbožný kvelb. Lidi jsou dost zapomnětliví, ale ne všichni. Ti s krásným rukopisem už platili a nejvíce ti, jejichž rukopis byl malounko roztřesený a kapitálky jejich jmen a adres byly stínované. Byla to hezká práce. Zdokonalila jsem se v grafologii, excelu, anglické abecedě a zjistila, že asi každý dvacátý není sklerotik. Všechno jsem pečlivě zapsala a pěkně poukládala. Jenže Bůh a staré mašiny tomu chtěli, že se adresy dlužníků dostaly k Nejvyššímu rovnou do nebe a ani sám správce sítě je už nikdy nenašel. <BR>„Vy už jedete domů?“ podivil se o pátečním poledni Nábožný a zašátral v zadní kapse kalhot. Z prkenice vytáhl známý Františkův portrét. Má vytříbený vkus, pomyslela jsem si, když k fialovému připojil jemný růžovohnědý obraz bojovnice za ženská práva.<BR>„Šéfe Nábožný,“ vzala jsem odměnu, „ráda bych pracovní smlouvu.“<BR>„Vy jste nezaměstnaná, že? Daly by se získat dotace na vytvoření pracovního místa,“ vzpomněl si najednou Nábožný. To je aspoň praktik, a k tomu člověk modlitby! Vím o jeho vyslyšených prosbách. Za mě se určitě taky pomodlí... Pokojně jsem se tedy vrátila ke své vrátnici, poslouchala šustění a snažila se rozeznat mávání křídel andělů od plácání slepičího. Ale nějak mně to nešlo. Zajdu za Kulaťoučkým a zeptám se na všechno; hlavně na pracovní smlouvu. Kulaťoučký je odborník a rozumí lidem. Však je úspěšný manažer! Vlídně mě přijal a hned začal malovat kolečka, písmena a šipky ke kooperujícím firmám. Malovat a mluvit umí, on je opravdu člověk na svém místě. - Božínku, vždyť já mu neřekla o smlouvu a tak to honem mezi dveřmi napravuji. <BR>„Jsi na správné adrese,“ ujistil mě Kulaťoučký, rozloučil se a nechal mi zařídit pracovní kout. Skvělý člověk! Ale co je to platné, když je moje adresa na úřadě práce; smlouvu nemám.<BR>„Už nepřijdu,“ vzkázala jsem Kulaťoučkému. <BR>Místo konce však začalo druhé dějství. Na scéně se objevil Podšéf a fraška nabrala novou sílu. <BR>„Vloudila se chyba, napravíme ji, vždyť zájem o tebe máme,“ napsali mi a zavolali z kvelbu. Jenom hloupá primadona by odmítla upřímnou omluvu, a tak jsem se vrátila. Začali jsme pracovat. To byl fofr! Mám ráda samostatné úkoly a těmi mě Podšéf zahrnoval. Ano, tady jsem na svém místě... Pracovní nadšení mě zcela pohltilo. Jak já se těšila na každý nový den! Do chvíle, než mi v uších zaznělo slabounce, ale zřetelně: ´Smlouva´. <BR>I řekla jsem nahlas: „Smlouva“, aby Podšéf uslyšel. <BR>„Co máš pořád se smlouvu, to přece musíš cítit tady,“ zabušil si pěstí na srdce a pevně a káravě se na mne zahleděl, „teď se dohodneme, potom smlouva.“ Ten člověk má charisma, uvědomila jsem si. Odvádí velmi dobrou práci a mohu se od něj hodně naučit.<BR><BR>Jednou jsem zase otočila list ve svém diáři a bylo tam napsané: dvacátého v deset, úřad práce. V božím supermarketu jsem se smlouvy nedočkala ani po třech měsících. Jsem nezaměstnaná. Přece každý člověk ví, že smlouva je základ, je to slušnost a smlouvy rozdával už Hospodin. V kvelbu jsem zanechala vzkaz, že musím na úpé a ať mě už nikdy nečekají. Trochu to zašramotilo, zabublalo a vyšumělo do ztracena.<BR><BR>