Kniha Chvála bláznivosti byla do češtiny přeložena nejprve v 16. století Řehořem Hrubým z Jelení, v roce 1912 pak Rudolfem Mertlíkem.

Mluví bohyně Bláznivosti: Ti, kteří se nejčastěji hrají na mudrce a dávají se tak titulovat, podobni opicím v šatě purpurovém a oslům v kůži lvové.

Za vrchol krásy považují, vpletou-li do latinských řečí jakoby jakousi ozdobu několik řeckých slovíček za sebou, i když se na to místo vůbec nehodí. Nemají-li po ruce taková cizokrajná slova, vyhrabou čtyři nebo pět starožitných slov z omšelých foliantů, jimiž pak čtenáře úplně oslní. Ti z nich totiž, kteří rozumějí, se cítí náramně polichoceni vlastní učeností; a ti, kteří jim nerozumějí, žasnou nad nimi tím více, čím méně jim rozumějí.

Proto za našich časů tím více obdivuji jemnocitnost uší, jež nedovedou snášet už skoro nic jiného než slavnostní tituly.

Snesou i ty nejrouhavější výroky proti Kristu nežli ten nejnevinnější vtip na papeže nebo panovníka, zejména ovšem o věcech majetkových.

Jsou mi naprosto lhostejní ti mudrcové, kteří halasně prohlašují za vrchol hlouposti a zpupnosti, jestliže někdo pěje chválu sám na sebe. Řídím se otřepaným lidovým příslovím: Kdo nenalezne jiného chvalořečníka, se smí chválit sám.

Plútos, tj. Bohatství, onen jediný otec lidí i bohů. Jen na jeho pokyn, jakož i dříve tak i nyní, se vše, svaté i všední, mísí a pohybuje nahoru i dolů; jen podle jeho vůle se řídí války, mír, říše, rady, soudy, sněmy, sňatky, smlouvy, dohody, zákony, umění, radost, vážnost - zkrátka a dobře, všechny veřejné i soukromé záležitosti smrtelných lidí; bez jeho pomoci by nemohl existovat celý ten zástup básnických duchů, ba co více, ani sami vyvolení bohové, nebo by jen tak v bídě živořili při ubohé stravě. Kdo si však získá jeho přízeň, ten může i nejvyššího boha Dia poslat ke všem čertům, třeba i s jeho bleskem.

Dnes přece záleží při posuzování urozenosti hlavně na tom, kde poprvé se ozvalo tvé vrnění.

Já, Bláznivost, věru nezávidím nejvyššímu Kronovci jeho živitelku kozu, neboť mne živily svými prsy dvě nejpůvabnější nymfy, a to Opilost, dcera Bakchova, a Nevzdělanost, dcera Pánova. A jejich družina? Sebeláska, Lichotivost, Zapomnění, Lenost, Rozkoš, Šílenost, Poživačnost a také vidíme dva bohy: jeden se jmenuje Žert, druhý Hluboký Spánek. S pomocí tohoto věrného služebnictva ovládám celý svět a jsem panovnicí samotných panovníků.

Třikrát svatí papežové, ba nakonec i celý ten zástup básnických bohů, tak početný, že se už sotva vejde na Olymp, třebaže je to hora velice prostorná.

A kdyby snad některá žena chtěla vypadat jako moudrá, nedosáhne tím nic jiného, než že bude vypadat dvojnásobně hloupá.

Opice zůstane opicí, když se oblékne v purpur.

Jaké přání mají ženy v tomto životě, než aby se co nejvíce líbily mužům? Jaký jiný smysl má všechno to parádění, ta spousta líčidel, koupelí, účesů, mastí, voňavek a různých umělých prostředků, jak upravit, nalíčit a zkrášlit svou tvář, oči a pleť?

Není na světě člověka, aby byl bez velkých chyb; mimoto každý má jiné názory a jiné tužby, a celý život je pln poklesků, omylů a nepříjemností.

Běda, jak málo sňatků by bylo uzavíráno, kdyby se ženich chytře snažil vypátrat, jaká milostná dobrodružství prožila ta na pohled tak něžná a stydlivá panenka už dávno před svatbou. Avšak není vlastně daleko větším štěstím žít v takovém klamu, než se sžírat věčnou žárlivostí a dělat ze všeho tragédii?

Dám vám otázku: může někdo, kdo sám sebe nenávidí, někoho jiného milovat? Může někdo, kdo se nesrovnává sám se sebou, žít ve shodě s jiným? Může někdo, kdo je sám sobě protivný a obtížný, někomu jinému udělat radost? Na tyto otázky, myslím, může odpovědět kladně jen ten, kdo je ještě hloupější než sama hloupost.

Příroda, často spíše macecha než matka, zasila do povahy lidí tu zlou vlastnost, že jsou nespokojeni sami se sebou a obdivují se všemu, co vidí u druhých.

Zatímco mudroval o oblacích a ideách, zatímco měřil délku bleší nohy a podivoval se bzučení komárů, zapomněl se naučit tomu, co je potřebné v obyčejném životě.

Svému učiteli - Sókratovi - když mu šlo o život, přispěchal na pomoc jeho žák Platón, což byl tak znamenitý obhájce, že dokázal pronést sotva polovičku věty, jak byl vylekán pokřikem davu.

Démosthenés sotva spatřil nepřítele, zahodil štít a dal se na útěk - voják zbabělý, ale řečník výborný.

Platón tvrdil, že státy budou šťastné teprve tehdy, až buď filosofové budou vládci anebo vládcové filosofy. Stačí se však zeptat historiků - a dovíš se pravý opak: největší zhoubou pro stát znamenalo panování takových vládců, kdy moc se dostala do rukou nějakého mudrlanta anebo milovníka věd. Mé mínění dostatečně potvrzují oba Katónové: jeden z nich rušil klid ve státě šílenými žalobami, druhý přivodil úplný zánik svobody římského národa tím, že ji hájil příliš moudře. Zde bych mohl uvésti též Brúty, Kassie, Grakchy, ba i samotného Ciceróna, jenž byl příčinou neštěstí pro stát římský jako Démosthenés pro athénský.
Připusťme dále, že Markus Aurélius byl dobrý císař (ovšem občané ho těžce snášeli, ba nenáviděli právě proto, že byl takovým ctitelem filosofie); ale připusťme, že byl dobrý. A přece tím, že po sobě zanechal takového syna, způsobil státu více zlého, než kolik vykonal dobrého svým panováním. Opravdu to tak často bývá: lidé, kteří se oddali studiu moudrosti, bývají velmi nešťastní jak po jiných stránkách, tak zvláště v plození dětí. Podle mne se to děje zásluhou prozřetelnosti přírody, aby se zlo moudrosti příliš nerozlézalo mezi lidi. Tak například, jak známo, Cicerónův syn byl degenerovaný; a sám moudrý Sókratés, jak napsal kdosi vtipně, měl děti podobnější matce než otci, tj. hloupé.

Uvažte, že před očima všeho lidu jsou slavnostně prohlášeni za bohy ti nejzločinnější tyranové! Je to bláznovství všech bláznovství, a jeden Démokritos by nestačil všemu tomu se vysmát.

Homér: I hlupák je po činu moudrý.

Ostatně co jiného jest celý lidský život než jakási divadelní hra, v níž každý vystupuje pod jinou maskou a hraje svou roli tak dlouho, dokud ho režisér neodvolá z jeviště?

Když ti spadne na hlavu kámen, je to opravdové zlo; ale ostatní věci, jako například hanba, ostuda, výtky a pomluvy, škodí člověku jen natolik, nakolik si jejich škodlivost uvědomuje. Kdo si zlo neuvědomuje, pro toho ani neexistuje. Co je ti po tom, že celé publikum syčí a hvízdá, jen když ty sám si tleskáš?

Kůň neznalý mluvnice není nešťastný, zrovna tak bláznivý člověk není nešťastný, protože bláznivost je v souhlasu s lidskou povahou.

Pověrčiví Chaldeové a zahálčiví a lehkomyslní Řekové vynalezli vědy. Jsou to opravdu mučící nástroje pro lidského ducha; vždyť jen samotná gramatika stačí víc než dost zaplnit celý život hrozným trápením.

Právníci a filosofové mají povolání oslí. Nicméně všechny věci, ať svrchovaně důležité či naopak zcela bezvýznamné, se provádějí podle dobrozdání těch oslů a jejich statky neustále rostou.

Teolog prošťourává všechny knihy bohovědného obsahu a vytrvale vede válku proti štěnicím a vším.

Euripidés: Mudrci mají dva jazyky: jedním mluví pravdu, druhým to, co uznají podle okolností za vhodné. Dovedou z černého udělat bílé, týmiž ústy vydechovat současně studený dech i horký a něco jiného mít ukryto v srdci než vyjevovat slovy.

Onen Argejec jevil určité známky šílenství, dovedl sedět od rána do večera sám v divadle a přitom se smál, tleskal a výborně se bavil, poněvadž si představoval, že se na jevišti předvádějí krásné hry, ačkoliv se vůbec nehrálo; v konání ostatních společenských povinností si počínal úplně normálně, byl přátelům milý, laskavě se choval k choti a dovedl odpouštět sluhům…

Lidé se rádi baví posloucháním nebo vyprávěním zázračných příhod a smyšlených dobrodružství a nikdy nemají dost takových příběhů, kde je řeč o hrůzostrašných zjeveních, o strašidlech, příšerách, kostlivcích, o podsvětí a nesčetných jiných zázračných úkazech; a čím méně jsou pravděpodobné, tím ochotněji jim věří, tím příjemněji lechtají jejich uši. Takové povídačky nejen podivuhodně slouží k ukrácení dlouhé chvíle, nýbrž jsou i zdrojem zisku, zejména kněžím a kazatelům.

Spoléhají na několik magických posunků a modlitbiček, jež vymyslel nějaký zbožný podvodník buď pro své pobavení nebo pro zisk. Slibují si od nich všechno možné: bohatství, důstojenství, rozkoše, hojnost jídla a pití, stálé zdraví, dlouhý život, svěží stáří a nakonec v nebi křeslo hned vedle samého Krista - ale s tímto posledním štěstím není třeba příliš pospíchat, na nebeské slasti je dost a dost času teprve potom, až se s těžkým srdcem rozloučí s rozkošemi tohoto světa, jichž se drží zuby nehty.

Každodenně odříkají oněch sedm veršů z posvátných žalmů a věří, že si tím zajistili věčnou blaženost. Ty verše prý prozradil svatému Bernardovi jeden ďábel.

Je to zvláštní, že Panna Maria má téměř větší moc než její syn.

Je zapotřebí se zmiňovat o umělcích? Ti jsou všichni tak horlivými přívrženci Sebelásky, že by se každý z nich spíše zřekl políčka zděděného po otci než víry ve svůj talent; týká se to hlavně herců, zpěváků, řečníků a básníků. Čím je kdo z nich větší břídil, tím nemírnější je jeho ješitnost, tím více se vypíná a nafukuje. A jak už tomu bývá, rovný si vždy najde k sobě rovného; ba dokonce čím větší hlupák, tím více má obdivovatelů. Většina lidí se vždycky nadchne pro největší nesmysl, poněvadž ohromná většina lidstva je ve službách Pošetilosti.

Jen největší blázni se totiž domnívají, že štěstí člověka spočívá přímo ve věcech. Nikoli, štěstí člověka spočívá v mínění o věcech, v tom, co si kdo o nich myslí, a jak se na ně dívá. Neboť lidské věci jsou tak nejasné a rozmanité, že o ničem neexistuje jasné vědění; a i když se o něčem dá získat přesné vědění, pak to nezřídka lidskému štěstí spíše škodí.

Kdyby někdo jedl zasmrádlé slanečky, jejichž pouhý zápach by jiný člověk nesnesl, kdežto jemu by chutnaly jako ambrózie, ptám se vás: vadí mu to nějak v jeho požitku? A naopak: obrací-li se někomu žaludek při pouhém pohledu na krásného jesetera, může tato výtečná lahůdka nějak přispět k jeho blaženosti? Kdyby měl někdo manželku ošklivou jako noc, ale manželovi by se zdála krásná jako Venuše, zdaž to není totéž, jako by skutečně byla krásná? Kdyby někdo s obdivem zíral na desku pomazanou rumělkou a žlutou hlinkou a věřil, že je to malba od Apella nebo Zeuxida, zdaž nebude šťastnější než ten, kdo si za velké peníze koupil originály těch mistrů, ale při pohledu na ně pak pociťuje jen zcela malou rozkoš?

Bohové zpravidla věnují dopolední střízlivé hodiny bouřlivým poradám, když se však vlivem vína dostanou do nálady a nechce se jim jednat o věcech vážných, tu se posadí na nejvyšším místě nebeské klenby a se skloněnými čely pozorují, co tropí lidé. Žádná jiná podívaná je netěší více. Věčný bože, je to ale divadlo! Jak pestré je to hemžení bláznů!

Celkem je možno říci: Kdyby ses mohl podívat na tento lidský zmatek a na to hemžení odněkud z Měsíce, myslil bys, že máš před očima ohromný roj much nebo komárů, kteří mezi sebou vedou hádky a války, strojí si úklady, loupí, baví se, laškují, rodí se, slábnou a umírají. Je takřka neuvěřitelné, jaké vášně a jaké tragédie dovede vyvolat to titěrné zvířátko, jemuž je souzeno žíti tak krátce. Vždyť často i dosti slabá vichřice války nebo mory uchvátí a zničí mnoho tisíc smrtelníků.

Nejhloupější a nejšpinavější plemeno jsou však kupci, poněvadž provozují věc ze všech nejšpinavější a užívají přitom nejšpinavějších metod; ačkoliv na každém kroku lžou, křivě přísahají, kradou, šidí a podvádějí, přece sebe samy považují za výkvět společnosti, protože mají ruce plné zlatých prstenů.

Učitelé v těch svých školách, správněji řečeno kobkách a ještě správněji mučírnách a katovnách, ustavičně trpí hladem a špínou, vyčerpáni tou robotou se spoustou žáků rychle stárnou, od samého křiku hluchnou, ve smradu a nečistotě chřadnou. Přesto si myslí, že jsou první na světě. Jak jsou nadšeni sami sebou, když děsí ustrašený dav žáčků výhružnou tváří a hlasem, když ty ubožáky řežou metlami, pruty a řemeny a když podle své libovůle řádí jako diví, podobni tomu příslovečnému oslu ve lví kůži. Přitom jim ta špína připadá jako vrchol čistoty, ten smrad jako vůně kadidla a ta ubohá otročina jako kralování, takže by tu svou tyranovládu nechtěli vyměnit ani za vládu Dionýsiovu.
Vtloukají žákům do hlav jen samé nesmysly.

Básníků veškeré snažení má jen jediný cíl: obalamutit uši hlupáků holými tlachy a směšnými bajkami. A přece si od nich ku podivu nejen sami slibují nesmrtelnost a božský život, nýbrž prostřednictvím svých básní přislibují totéž i jiným.

Spisovatelé: Co jiného jsou, věčný bože, ta jejich jména než opravdu jen prázdná jména? Jak neopatrnému počtu lidí jsou známa, uvědomíš-li si jen tu ohromnou velikost světa!

Právníci jedním dechem ze sebe vychrlí a dohromady spletou spoustu zákonů, ať už patří k věci nebo ne. Hromadí výklad na výklad, poznámku na poznámku a úspěšně tak vyvolávají dojem, že jejich věda je úžasně obtížná věc.

Filosofové budící úctu svým vousem hlásají do světa, že jen oni sami mají rozum, kdežto všichni ostatní smrtelníci se tu potácejí jako stíny. Je to lid žvanivý a každý z nich by mohl ve žvanivosti závodit s dvaceti vybranými ženami. Dovedou se s největší úporností bít o každou bezvýznamnou maličkost a v příliš prudkém zápalu boje za pravdu se jim pravda zpravidla ztratí. Prohlašují, že ví všechno, jako by k nám zavítali přímo z porady bohů.

Snad nejlépe by bylo přejít úplným mlčením teology, nehýbat touto bažinou a nedotýkat se této smrduté květiny. Na všechny ostatní lidi shlížejí zvysoka jako na nějaký po zemi se ploužící dobytek a cítí nad nimi skoro jakousi lítost. Obklopeni pevnou hradbou definic, závěrů, dedukcí, vyzbrojeni spoustou nově vymyšlených a nestvůrných slov, zcela libovolně a po svém vykládají nejhlubší tajemství: jakým způsobem byl stvořen a uspořádán svět; kterou dráhou přešla ona poskvrna dědičného hříchu na potomstvo; kterými způsoby, v jaké velikosti a za jaký čas bylo v životě Panny dokonáno Kristovo vtělení. Řeší i takovéto otázky: Je možno stanovit nějaký čas na božském zplození? Má Kristus více než jedno synovství? Může se říci věta „Bůh otec nenávidí syna“? Mohl Bůh na sebe vzít podobu ženy nebo ďábla nebo osla nebo tykve nebo křemene? A jakým způsobem by byla tykev mohla kázat, činit zázraky a být ukřižována? Co by byl žehnal Petr, kdyby byl žehnal ve chvíli, kdy Kristovo tělo ještě bylo na kříži? Bude dovoleno po zmrtvýchvstání jíst a pít? (Už teď mají starosti, nebudou-li mít hlad a žízeň.) K tomu přistupují ještě jejich sentence, které jsou tak paradoxní a protismyslné, že ony výroky stoiků, jimž se říká Paradoxa, vypadají ve srovnání s nimi jako ubohé jarmareční nejapnosti.
Subtilnost těchto velmi subtilních subtilností je ještě zvyšována velkým počtem různých škol a směrů. Ve všech těchto školách je tolik učenosti a tolik obtížnosti, že by patrně i apoštolové potřebovali nového seslání Ducha svatého, kdyby byli přinuceni disputovat o podobných věcech s touto novou kastou teologů.
A zatímco ve školách pěstují samé takovéto hlouposti, myslí si o sobě, že právě tak jak Atlas drží na svých ramenou nebeskou klenbu, tak že oni podpírají pilíři svých sylogismů celou církev, jež by se jinak musela zřítit.
Jakou blaženost pociťují, když podle své libosti, brzy tak, brzy zas onak formují tajemství Písma, jako by byla z vosku.

Kdo by si byl kdy pomyslil, že není křesťanem ten, kdo by tvrdil, že dvě věty: „nočník smrdí“ a „nočník páchne“, nebo: „hrnec je horký“ a „horký je hrnec“ mají úplně stejný význam? Naštěstí oni mudrci nás o tom poučili a uveřejnili seznam takových bludů opatřený velikými pečetěmi univerzit.

Nejsou to skutečně přešťastní lidé, když mají takovouto práci? A když mimoto dovedou tak přesně do podrobností popsat peklo, zrovna jako by byli bývali po několik let jeho obyvateli.

Vidí sami v sobě teology teprve tehdy, hemží-li se jejich řeč barbarskými a nevkusnými výrazy; a když komolí slova tak, že jim může rozumět zase jen nějaký koktal, nazývají to záměrnou chytrostí, poněvadž obyčejný lid jim nerozumí.

Teologové si počínají s tak roztomilou nestydatostí, že jim častokrát závidí i právníci!

Ten, kdo třímá otěže vlády, přestává být soukromníkem a musí mít na paměti jen zájem státu. Nesmí myslet na nic jiného než na veřejné blaho.
Vládci věří, že celý svůj vladařský úkol náležitě plní tím, že se ustavičně věnují lovu, že pěstují krásné koně, že se ziskem prodávají úřady a vedoucí místa, že každodenně vymýšlejí nové způsoby, jak oklestit majetek občanů a shrábnout jej do vlastního měšce: toto však činí pod názvy tak obratně vymyšlenými, že i když je to naprosto nezákonné, přece jen to nese pečeť jakési zákonnosti.
Představme si panovníka, jak skutečně vypadá: je to člověk neznalý zákonů, takřka nepřítel veřejných zájmů, myslící jen na svůj soukromý prospěch, otrok vášní, odpůrce vzdělání, odpůrce svobody a pravdy, jenž vůbec nepřemýšlí o blahu státu, nýbrž všechno měří jen svými choutkami a svým prospěchem.
Jsou zvyklí spát do poledne, a pak jim placený kaplan, stojící v pohotovosti u postele, hbitě odslouží mši svatou, přičemž oni napůl bdí a napůl ještě spí. Potom honem k snídani! Sotva je po ní, už se hlásí oběd. Po něm se hrají kostky, šachy, různé hry; pak přijdou na řadu šaškové, blázni a nevěstky. Mezitím se několikrát svačí. Pak už přijde večeře a nakonec je pitka, a to, při Diovi, důkladná! Tímto způsobem, bez jakékoliv nudy a omrzelosti života, plynou jim hodiny, dny, měsíce, léta a celé věky.

Papežové zastupují na zemi Krista. Měli by jít ve stopách jeho života a měli by napodobovat jeho chudobu. Tolik bohatství, tolik poct, tolik moci, tolik vítězství, tolik úřadů, tolik peněžních správ, tolik poplatků, tolik koní, mezků a sluhů, tolik rozkoší - a to všechno by ztratili.

Třebaže Petr v evangeliu praví: „My jsme opustili všechno a následovali jsme tebe“, přece nazývají jeho dědictvím pole, města, poplatky, cla a moc a z vroucí lásky ke Kristu bojují ohněm a mečem za toto dědictví, a to s nesmírným proléváním křesťanské krve, myslí si, že teprve tehdy apoštolsky brání Církev, Kristovu nevěstu, když statečně potírají, jak říkají, její nepřátele. Jako by ve skutečnosti byli nějací horší nepřátelé církve než bezbožní papežové.

A protože křesťanská církev krví byla založena, krví utvrzena a krví rozmnožena, proto papežové teď bojují mečem.

Mudrc pohrdá penězi, a proto ony se zas horlivě vyhýbají jemu.

Kristus jel raději na oslu, ačkoliv, kdyby se mu zlíbilo, bezpečně se mohl posadit třeba na hřbet lva.

Kristus nazývá své vyvolené pro život věčný ovcemi. A nad ovci není zvířete hloupějšího. A přece Kristus prohlašuje sebe za pastýře tohoto stáda; ba dokonce našel zalíbení ve jméně beránek, když ho Jan Křtitel označil slovy: „Ejhle, beránek boží.“

Svatý Bernard nazývá onu horu, kterou si Lucifer vyvolil za své sídlo, „horou vědění“.