1. Pravicová spirála smrti EU

Privátní banky v Řecku, Španělsku a jinde nasekaly dluhy tím, že půjčily nejen soukromému sektoru, ale i regionům, které bezhlavě a hloupě utrácely a investovaly. Výsledkem je insolvence, kterou EB a MMF řeší tím, že půjčí státu na financování privátních bankovních dluhů. Privátní bankovní dluhy přejdou v pravicové vládě na stát, což je morálně nepřípustné, ale politicky legální. Tím ovšem vyskočí dluh státu do závratných výšek, klesne státní úvěrový rating a začne dluhová spirála. Pravicové vlády v zájmu privátního kapitálu ožebračí lidi a prodají státní majetek, čímž po vzoru Kalouska zpečetí svůj závod ke dnu. Stát se prodejem ziskového majetku zbídačí, a tím se vydá na milost nadnárodním korporacím a bankám. Ty si rozeberou lukrativní sektory (zdravotnictví, telekomunikace, voda, enegrgie, doprava...), které předtím státu buď vydělávaly peníze nebo aspoň snižovaly životní náklady. Načež pravičáci ožebračí lidi, například osekáním sociálního státu a zvýšením DPH. Geniální chemik Kalousek a jeho souputník Nečas jdou opět příkladem. Nelegitimní vláda si zadělá na lidové bouře vedoucí k pravicovému fašismu a k levicové anarchii, a tím i k celkové destrukci státu. Začarovaný kruh v pravicové politice sekání dluhů je následující:

  • neschopná vláda (minulá, současná) neumí hospodařit odpovědně: zbaví se státního i veřejno-právního majetku, bohatým kámošům a korporacím sníží daně;
  • takto vzniklý dluh přes státní ručení převede na státní obligace, čímž z něj vytvoří společnou věc danou zákonem a vymahatelnou zákonem (res publica);
  • převedením dluhu vláda jedná de facto nelegitimně, nikoliv však de jure nezákonně;
  • manko legitimity vznikne tím, že pravičáci se neptají občanů skrze referendum, zda souhlasí s převzetím privátního dluhu bank a korporací;
  • při tzv. „splácení“ a „reformách“ tato „odpovědná“ vláda zničí sociální stát a lidi k tomu, čímž promrhá svou legitimitu plně;
  • pod tlakem ulice se nelegitimní vláda nechá uplatit mezinárodním bankovním kapitálem, který zruinoval zemi a má logický zájem na trvalém splácení dluhu;
  • od stejných kruhů pak vezme volební peníze v rámci demagogické kampaně za „záchranu“ nacionálního státu, viz náš dřívější článek z února;
  • zůstane národní slupka politických podržtašek a reálná moc přejde na nedemokratické subjekty skrytě vládnoucí mimo danou zemi;
  • výsledek: občané v nouzi nejvyšší obnoví legitimitu moci tím, že smetou vládu, vyhlásí bankrot, přejdou na národní měny a tím nastolí skrze novou společenskou smlouvu smazání dluhu.

Výsledkem pravicové tuposti je zničení evropské integrace a společné měny, logicky. Po vytvoření národní dluhové pasti je jedinou suverenitu občanů jejich suverenita v rámci národního státu. Národní stát jako jediný může zachránit občany před zničením daným vinou korporativního, a nikdy nesplatitelného dluhu. Společnou vinou všech občanů se tento dluh stal jedinou skutečnou „res publica“. Všechno ostatní totiž pravicová vláda rozkradla a zprivatizovala. Proto pravičáci padnou, a jejich pád bude veliký. Toto je cesta Řecka, podle mého odhadu asi za půl roku, až „záchrana“ od pravicové koalice zničí stát a EU je vypoví z měnové unie. Předtím šla touto cestou Argentina, viz tento článek Ilony Švihlíkové.

2. Levicová spirála smrti EU

Pojďme k levici, kde vznikla jiná forma dluhové pasti, ale se stejnými důsledky. Eroze politické moci je dána strukturálně tím, že politika jako výkon veřejné svobody se změnila ve veřejné ukájení privátních sociálních potřeb. Stát tedy zajišťuje animalitu potřeb, a nikoliv politickou výtečnost občanů, viz Hana Arendtová. Jeho legitimita je podkopána zvýšenou byrokracií, kterou je obhospodařován blahobyt občanů. Ti degenerují na hodné poživatele a voliče, přičemž se stát zbaví jakékoliv odpovědnosti za veřejný prostor vinou všudypřítomného sociálního jha. Stát rezignuje na dlouhodobé funkce veřejného zájmu, protože lidé prožerou všechno společné dobro, disciplinovaně a demokraticky. Viz českou realitu dřívějška kombinovanou s následnými oposmluvními zlodějnami. Veřejná věc je také rozkradena v rámci nekontrolovaného klientelismu daného na úrovni lidových partají, kde není možné dohledat žádnou přímou politickou a trestně-právní odpovědnost. Pak už to jde rychle, protože vznikne nesvatá aliance bankovních lichvářů a levicových politiků sekajících dluhy. Začarovaný kruh je následující:

  • populistické politické strany nemohou než reagovat na imperativ sociálně naladěných voličů, kteří si ze státu udělali dojnou krávu;
  • státem vlastněné podniky nejsou dobře řízeny, protože míra odpovědnosti v byrokratickém systému moci je velmi nízká;
  • podnikatelé ztrácejí důvěru v systém, který nekompenzuje jejich práci a rizika, proto jdou pryč;
  • nároky na sociální zabezpečení raketově rostou, přičemž klesá konkurenceschopnost státu vinou globální konkurence těch zemí, kde se dělá prakticky zadarmo a jen pro jednoho kapitalistu;
  • manko legitimity vzniká tím, že eskalují nároky na sociální stát a vinou byrokratizace institucí mizí legitimita politické moci;
  • proto levicové partaje stát preventivně vykradou sami a hned; dobře ví, že takto to nemůže jít do nekonečna, a že je potřeba si pospíšit;
  • levicová vláda se tudíž beznadějně zadluží, a pod tlakem rozbouřené ulice se nechá uplatit mezinárodním bankovním kapitálem;
  • takto daná asociální vláda, se stane nelegitimní a po politické krizi a po normálních volbách zemi převezme pravicová „vláda národní záchrany“ jako dnes v Řecku a ve Španělsku;
  • pilná pravice plní domácí úlohy mezinárodních věřitelů jako EB, MMF a tím dokoná bankrot; jedinou res publica je opět mezinárodní státní dluh a mezinárodní lichva fyzicky likvidující obyvatele;
  • jsme tam, kde jsme byli, tj. u vypovězení společenské smlouvy revolucí.

Výsledkem levicové tuposti je zničení evropské integrace a společné měny, taktéž logicky. Levičáci se snaží udržet sobecký blahobyt svých občanů pouze v rámci národního státu. Jinak to totiž ani nejde. Sociálka je o tom, že s nikým se nebudete dělit o ten žvanec, který máte. Naopak politika je tom, co je společné, tj. res publica. Proto levičáci padnou, a jejich pád bude veliký. Pokud se republikou stanou pouze sociální potřeby, politika přestane existovat stejně spolehlivě, jako ji zničí pravicová privátní chamtivost a státní dluhová spirála.

3. Integrace EU přes veřejno-právní instituce pod kontrolou Evropského parlamentu

Je jasné, že mezinárodní konkurence daná globalizací a moc mezinárodního kapitálu musí najít protiváhu v EU jako jediné instituci mající odpovídající politickou a ekonomickou moc. Současný systém uplácení zlodějských národních vlád přes eurodotace spojený s absurdní „záchranou“ privátních bank veřejnými penězi je cesta do pekel. Obě možnosti se už vyčerpaly. Privatizací a snižováním daní se zoufalé státy navíc zbavují jediné možnosti, jak zvýšit příjmy do státní pokladny. Tím opět rezignují na nutné a spravedlivé fungování sociálního státu. Podle mého soudu je třeba zvolit jinou cestu, která kombinuje následující kladný efekt.

Musíme založit veřejno-právní instituce pod správou Evropské komise (Brusel) a pod politickou kontrolou Evropského parlamentu (Štrasburk). Konflikty exekutivy a parlamentu bude řešit Soudní dvůr Evropské unie (Lucemburk). Týká se to společných věcí jako důchodové fondy, sociální a zdravotní pojištění, popř. jiných klíčových veřejno-právních funkcí, u nichž je jednoznačně prokázáno, že jsou zásadně výhodné pro všechny ve formě veřejno-právních fondů a institucí. Tím Evropa naváže na dědictví EU otců, pragmatických zakladatelů jednoty přes první společenství uhlí a oceli. Výhody proti oběma slepým uličkám jsou následující.

  • Tato res publica veřejno-právních zdrojů musí být zpravována pouze a jedině našimi volenými zástupci v rámci Evropského parlamentu a exekutivy;
  • nesmí podléhat sobeckým zájmům jednotlivých států, popř. jiných nevolených subjektů (banky, korporace atd.);
  • tyto fondy deponované v eurech dají mezinárodní váhu společné měně, díky zásadní jednotě všech Evropanů;
  • společnou věcí Evropy nebude národní dluh a individuální strach, ale společné fondy a nedělitelná odpovědnost za náš evropský osud;
  • tyto zdroje díky svému konzervativnímu charakteru mohou být použity k financování dlouhodobých EU-projektů, které přinášejí zisk až v rámci generací: věda, technologický výzkum, alternativní energetické zdroje, vzdělání, ekologie atd.
  • tím se Evropa stane konkurenceschopnou i v mezinárodním měřítku, protože vsadila na typické evropské sociální hodnoty založené na demokracii, šlechetnosti a společném zájmu.

Proti pravicové zlodějně jsou veřejno-právní instituce chráněny svým ne-privátním a současně ne-státním statutem. Proti levicovému či populistickému vytunelování veřejného prostoru přes sociální animalitu se tyto veřejno-právní instituce chrání tím, že efektivně chrání pouze životní potřeby, a nikoliv politické zájmy. Veřejno-právní instituce jako specifická forma sociálních vztahů proto nechávají politický prostor jako jinou formu res publica oněm ne/jednajícím občanům.

Milerád budu platit jako Evropan část svých daní přímo do Evropské pojistné kasy a do jiných institucí. Kalousek s Nečasem a jejich parta podnikatelů se státním mi to nerozkradou. Ne proto, že by nechtěli, ale jednoduše proto, že na tyto peníze nedosáhnou. Evropskému důchodu a pojištění budu osobně věřit mnohem víc než slibům daným vládními zloději z Česka. V budoucí EU-kase totiž bude mít své obecné živobytí i můj německý soused. A pro jistotu si to budeme hlídat oba, každý přes svou politickou reprezentaci v EU. Tak může vzniknout nová Evropa veřejno-právních institucí, přičemž se zachová svéráz regionů a politický život v rámci samostatných států. V těch méně civilizovaných zemích jako Česko se bude méně krást, nebude totiž z čeho. Za pokus to stojí. A já bych docela rád měl pro své tělo evropský důchod a pojištění, když už jsem duší Evropan.