Klasický pohled na tyto dvě věci a jejich vzájemné propojení je následující: ke korupci dochází, když „byrokraté“ využívají svého služebního postavení pro svoji výhodu (zejména k získávání úplatků). To jim umožňují zejména příliš komplikované (sestavené tak kvůli něčí blbosti nebo schválně) zákony a nařízení – tj. byrokracie.V ruských mediích jsem se setkával s hezkým slovíčkem: „взяткоемкость“ (doslova „úplatková kapacita“) toho či onoho zákona, což znamená objem úplatků, které budou úředníci na základě tohoto zákona vymáhat. Tento pohled je určitě správný, ale není úplný. Doplnil bych ho alternativou, kterou jsem v publikacích potkával jen vzácně, ale často v různých podobách jsem na něj narážel v rozhovorech. Krátce řečeno – korupce může být projevem veřejné sabotáže zákonů a nařízení (obecně nebo v konkrétním případě), které jsou v rozporu s právním vědomím člověka. Tuto stránku dobře vyjadřuje výrok jedné mé izraelské známé, který jsem už kdysi citoval : „V Evropě ti s hezkým úsměvem mohou říct: ‘Sorry, it is absolutely impossible‘. Na Blízkém Východě ‚everything is possible‘, je nutné jen najít správný přístup“.

Můžeme si také představit následující spekulativní experiment. Ať je X průměrná vzdálenost mezi přechody pro chodce na silnici a Y procento lidí, ochotných přecházet silnici mimo přechody. Je očividné, že funkce Y(X) (za předpokladu stejných ostatních faktorů, zejména frekvence aut a policistů) bude nějak narůstat. Tj., pokud se přechody vyskytují často, drtivá většina lidí dojde raději na nejbližší přechod. Pokud však vzdálenost mezi přechody bude kolem kilometrová, málokdo ho půjde hledat. Samozřejmě, že odhodlání porušit zákon či nařízení závisí také na národních tradicích a mentalitě. Třeba Rus to udělá s podstatně větší pravděpodobností než Němec. Ale do jisté míry se to týká všech kultur. Pokud je zákon v zásadním rozporu s veřejnou představou o spravedlnosti, tak i v demokratické zemi vznikne rozsáhlá korupce v tom smyslu, že společnost bude tento zákon masově sabotovat, jak tomu bylo například v době abstinence během 30. let minulého století v USA nebo v dnešní době s počítačovým pirátstvím po celém světě.

Dále v tomto příspěvku budu „byrokracií“ rozumět formální překážky v plnění potřeb jedinců, z hlediska většiny obyvatelstva neodůvodněné. A korupcí rozumím překonávání těchto překážek jinými způsoby, než stanovuje zákon. Z hlediska „žadatele“ byrokracie vždy vypadá jako jakási umělá, obvykle viditelně nesmyslná překážka na cestě k uspokojení jeho potřeby. Nakolik ale je tento názor ve skutečnosti oprávněný? 1. Podle mě je občas zdrojem byrokratických překážek výhradně konzervatizmus byrokratického mechanizmu. Často pro to, aby žadatel v konečné fází dostal potřebný papír v okénku X, musí před tím předložit papíry A1 – An v okéncích X1 – Xn, v nich dostat další papíry a odnést je do dalších okének, až nakonec odnese poslední papír do okénka X a dostane tam to, co potřebuje. Okénka mohou být v různých úřadech na různých koncích města, mohou mít různou pracovní dobu atd. Vtip ale je v tom, že všechny potřebné údaje jsou v současnosti už v databázích a ten poslední úředník, který vydává žadateli onen kýžený papír, by vše potřebné mohl získat ze své pracovny stisknutím několika kláves na počítači místo toho, aby dělal z žadatele kurýra. Organizace přístupu k databázím jen pro pověřené osoby není technicky složitá – v bankovnictví to normálně funguje. Například, když jsem dělal v Čechách, potřeboval jsem povolení z úřadu práce. Tam jsme musel předložit výpis z trestního rejstříku, pro ten jsem musel v pracovní době jet do Prahy (pracoval jsem mimo město), vystát hezkou frontu, dostat zmíněné potvrzení a odvézt ho na úřad práce. Nevěřím však, že by to nešlo získat prostřednictvím počítače přímo z dotyčného úřadu. V Rusku se v posledních letech hodně mluví o „elektronické vládě“, tj. o možnosti získávat všechny potřebné doklady přes počítač. Ale moc se zatím nezměnilo – je nejspíš příliš mnoho byrokratů, kteří by nechtěli přijít o práci. 2. Proč to musí být tak složitě? Odpověď „Protože tak to stojí psáno tam a tam“ možná stačí pro správně vychovaného Němce, nikoli pro Rusa. Rus se spíše zeptá: „Ukažte mi, prosím, komu to osobně vadí, zkusím se s ním domluvit“. Problém ovšem spočívá v tom, že i když to často nikomu osobně nevadí, není složitá byrokratická procedura jen blbostí, ale může mít i své docela rozumné důvody. Složitost byrokratické procedury je jistým typem povinného ručení, což ve výsledku znamená růst ceny lidského života. Jeden příklad je dobře popsán v „Nočníku mladé doktorky“. Každý z nás někdy zemře, a s největší pravděpodobností se to stane navzdory snahám lékařů zachránit náš život. Pokud, jak to bývalo dříve, důvěřujeme odborným znalostem a poctivosti lékaře, není potřeba tolik podpisů a razítek, o nichž píše paní doktorka. Věříme, že lékař dělá co může a pokud je to bezvýsledné, bereme to filozoficky „Bůh dal – Bůh vzal“. Ale když se při každém lékařském neúspěchu chceme „domáhat pravdy“, to znamená usvědčit lékaře z nějaké chyby či dokonce zločinu (nebo upřímně řečeno zkusit z toho dostat nějaké peníze), pak lékařům nezbývá nic jiného, než zaujmout obranný postoj a dokumentovat každý svůj nejmenší krok a stvrdit ho podpisy a razítky. Dalším klasickým příkladem pro toto téma je stavebnictví. Před sto lety, kdy si každý normální sedlák byl schopen postavit chalupu, by nikoho nenapadlo, že před tím musí je t do města a nechat podepsat spoustu papírů u spousty úředníků. Teď ale i stavba té nejmenší chaloupky vyžaduje hodně papírování. Jednou jsem absolvoval část této procedury: potřeboval jsem na chatě po požáru obnovit elektřinu. Shořela totiž větší budova (v zimě, nejspíš ji zapálili bezdomovci) a menší srub, který byl přes ní zapojen, zůstal. Papírování podle standardní procedury trvalo několik let!!! Za tuto dobu některé papíry zastaraly a musely být nahrazeny novými potvrzeními. Elektrická instalace se měnila dvakrát, protože první verze se jednomu úředníkovi nelíbila (nejspíš proto, že ji dělali elektrikáři z jiného okresu). Jeden kolega řešil úplně stejnou situace a postupoval nestandardně. Jeho manželka totiž zašla k jednomu vysokému úředníkovi a rozbrečela se mu v pracovně. Říkala, že se v tom domě narodila, že to je její domov (což byla pravda), že v tom požáru uhořela její matka (což bohužel byla také pravda)…a za chvíli byly všechny papíry hotové!

Do jaké míry jsou tedy tyto byrokratické překážky oprávněné? Domy skutečně občas hoří, zejména v Rusku, kde v posledních letech pravidelně nastávají požáry ubytoven, domovů důchodců atd., občas s desítkami obětí. Nemocní také občas umírají kvůli lékařským chybám. A bez pochyby přísnější kontrola může situaci o něco zlepšit. Ale vždy zůstává ne zcela banální otázkou za jakou cenu. Tak například ve vyspělých zemích tvoří vysokou část náhlých úmrtí dopravní nehody. Je očividné, že kdyby auta jezdila rychlostí koně, počet obětí by výrazně klesl. Ale zatím takové řešení nikdo nenavrhuje: vzdát se dosažené rychlosti však lidstvo v žádném případě nechce. Následující příklad hezky ilustruje tento problém v současném Rusku. První iniciativou ruského prezidenta Medveděva byl zákon určený ke zlepšení situace drobného podnikání. Zákon zejména omezoval počet kontrol podniků drobných živnostníků ze strany hasičů, hygieniků a dalších kontrolních úřadů na jednou ročně. Z formálního hlediska za předpokladu, že úřady fungují tak, jak mají, je to nesmyslné nařízení: kontrolní orgány přece existují proto, aby kontrolovaly a tento zákon jim znemožňuje náležité plnění povinností. Ale v reálném ruském kontextu je na místě, protože časté kontroly mohly sloužit, jak k vymáhání úplatků ze strany úředníků, tak pro to, aby uškodily konkurenci. I kdyby se žádné chyby nenašly, kontrola v každém případě narušila normální fungování podniku. Vtip je ale v tom, jak zmiňoval jeden komentář k tomuto zákonu, že často jsou technické podmínky skutečně hrubě porušovány, a pro podnikatele je obvykle levější zaplatit úplatek revizorovi, než skutečně splnit jeho požadavky. A tady se vracíme k výše zmíněné otázce:“Komu to osobně vadí?“, když se třeba v nějakém krámku nedodržují protipožární podmínky. Vidíme, že nikomu. Ani majiteli, který sám ví nebo si alespoň myslí, že ví, jak zacházet se svým podnikem a rozhodně nechce mít zbytečnou útratu bez zjevného výdělku; ani zákazníkům, kteří nepočítají s pravděpodobností vzniku požáru v krámku během své přítomnosti a dobře vědí, že všechny své problémy obchodník bude řešit na jejich účet zvednutím cen. Nevadí to ani revizorovi, který z nápravy nedostatků nic mít nebude. Určité dobro získá „jen národ“ jako celek (nebo vláda jako jeho zastupitel). A tady jsme u kořene toho, co bylo za sovětské doby předmětem výsměchu všech nespokojenců a čemu se tehdy říkalo „сознательность“ (či „svědomitost“), a co teď můžeme nazvat „občanskou společností“ – tj. odhodlanost jedince jednat proti svým bezprostředním zájmům ve prospěch celonárodních(a tak nakonec i svých vzdálených) zájmů. Ve společnosti, kde vládne korupce, je obvykle pro jedince výhodnější zaplatit úplatek než proti korupci bojovat. A tak všichni na korupci nadávají, ale všichni raději zaplatí, než aby se pustili do boje. 3. Dalším důvodem vzniku byrokratických překážek je naše současná posedlost rovností a nestranností, ze které plyne obrovské množství povinných tendrů, konkurzů a jiných výběrových řízení. Samozřejmě, že v případě skutečné potřeby se to dá obejít a získat přesně to, co chceš, ale vyžaduje to spoustu nudných byrokratických her. Třeba v podmínkách grantu, který jsme loni měli od Ruské grantové agentury, bylo, že při nákupu přístroje, který překročí určitou finanční hodnotu (zhruba odpovídající sumě za normální notebook), je třeba vyhlašovat tendr. Věděli jsme přesně, který přístroj a od které firmy potřebujeme a nakonec jsme ho i koupili, ale stálo nás to hodně papírování a „nestandardních“ řešení. Anebo jiný typický případ je, jak zaměstnat potřebného člověka navzdory výběrovému řízení. Požadavek je nutné definovat tak, aby mu žádný potencionální uchazeč neodpovídal (třeba znalost programu Photoshop, jazyka suahili a pěstování kaktusů dohromady), a pak, po formálním odmítnutí všech uchazečů, může zaměstnavatel vzít koho chce. Na druhé straně ovšem jeden německý podnikatel vyprávěl mému známému, že navzdory přísnému německému zákoníku práce, pokud potřebuje propustit nevhodného zaměstnance, vždy toto své rozhodnutí dokáže u soudu obhájit. Myslím, že to je celkem oprávněné. Soukromý zaměstnavatel platí zaměstnance ze své kapsy a má nárok dostávat za své peníze kvalitní práci. Platí ovšem, že „klient má vždy pravdu“, tj. o tom, jaká služba je pro něj kvalitní může rozhodovat jen on sám. A pokud je přesvědčen, že potřebuje přesně tohoto člověka, je to jeho právo platit své peníze komu chce. Když jdu na tržnici pro zeleninu, zatím naštěstí nemusím vyhlašovat tendr mezi prodejci na dodávku pár kilo brambor a nemusím nikomu podávat hlášení, proč jsem je koupil u Vasji a nikoli u Peti. K tomu je nutně připojit jednu velmi důležitou úvahu. V jakékoliv tradiční společnosti je zaujatost úplně normální věcí. Člověk přirozeně dává přednost „bližnímu“ před „cizím“. Přičemž bližním v různých kulturách může být blízký příbuzný, jakýkoliv člen rodinného klanu, příslušník vlastního etnika nebo církve, krajan, osobní přítel, host. Nakonec přednost před „virtuálním“ člověkem, známým jen z papírů, může být dána úplně náhodnému, ale aspoň trochu známému člověku, a to z nejrůznějších důvodů - proto že vypadá sympaticky, důvěryhodně, solidně atd., protože je mi ho lito, prostě proto, že se dostal do osobního kontaktu. To se netýká jen Orientu. Nedávno jsem si přečetl pár povídek O. Henriho. V jedné z nich jeden ze starých přátel beze na sebe údajnou vinu druhého, kterého podezírá z krádeže (pak se zjistí, že to byl omyl). O dvacet let později mu zase ten druhý pomáhá podvést revizora. Ale z hlediska moderní právní společnosti je tohle všecko korupce! Nakonec v současnosti může být situace zkomplikovaná tím, že vláda přijímá zákon pod nátlakem mezinárodních závazků v rozporu nejen s lidovými, ale i se svými vlastními představami. V Rusku existuje taková situace například kolem trestu smrti, který dosud ruský zákoník obsahuje. Většina obyvatelstva i parlamentu s ním souhlasí. Ale na pokyn Evropské rady prezidentským (nikoliv parlamentním) rozhodnutím je na něj už několik let uvaleno moratorium. A tak, když po dalším zvlášť brutálním zločinu či teroristickém útoku lidé žizní po krvi pachatelů, vláda odpovídá, že to nejde kvůli mezinárodním závazkům. Na druhé straně ovšem, když se zástupci Evropské rady ptají, proč ten trest dosud není zrušen, vláda odpovídá, že demokratickou cestou to nejde, protože lid a parlament jsou proti (což je do jisté míry pravda).

Na závěr můžeme říci toto: Pokud to, co dřív bylo jednoduché, se musí stát složitějším a náročnějším (což se může dít i kvůli objektivnímu nárůstu složitosti lidské společnosti), jsou na místě dvě věci. (1) Zkontrolovat, jestli to opravdu nezbytně musí být tak náročné, možná, že se jako kompenzace dá zjednodušit něco jiného. (2) Přesvědčit lidi, že to je opravdu nutné, nakonec pro jejich blaho. Pokud tyto úkoly nejsou splněné, není divu, že lidé budou nařízení sabotovat.

Pokračování zde.