Když kněz v klidné části světa vycházel ze semináře kolem roku 1950, mohl si lebedit. Mimo celoživotní práci jej čekalo společenské uznání celkově a posvátná úcta ve farnosti zvláště. Zacházel s posvátnými věcmi, používal posvátný jazyk. Svatý byl už tím, že jej vysvětili. Navíc byl vzdělaný, moudrý, měl nezpochybnitelnou autoritu ve farnosti. Kázat mohl mizerně, ale mši sloužil platně, a to jde především. Jinak řečeno: předkoncilní kněz vedl nejváženější způsob života v církevním společenství. Představoval viditelné znamení neviditelného světa a tento symbolizační monopol na Boží věci mu nikdo nemohl vzít.

Utekly dvě generace a z tohoto světa zůstalo jen málo. Popsaný model byl velmi odolný vůči totalitarismu a různým pronásledováním. Vertikální spojení v Bohem se potvrdilo faktem, že kněz nezapřel. A ti, kteří zapřeli nebo šli do komunistického spolku pro kněze zvaného Pacem in terris zase dále svátostně sloužili věřícím. Slavením platné mše nás s nebem spojovali tak jako tak. Výsledek: tlak komunismu nezměnil obraz kněze uvnitř církve, jen omezil přístup k jeho službě. Koncilní reforma se k nám prakticky nedostala a církev po sametu chvíli žila v blaženém stavu předkoncilním, kdy kněz tvořil zástupce na zemi a nikdo mu to nemohl, a ani nechtěl vzít. Zlý a zkažený svět si může říkat a dělat co chce, my zůstaneme věrni víře předků. Jenže pak přišlo období demokracie, konzumu a plné plurality hodnot. Společenské změny nastolily atmosféru duchovního hledání v sobě a ve světě, na které byl málokdo připraven.

Tato zajímavá situace nastala pro novou generaci kněží po roce 1989, což mohu dosvědčit už na vlastní kůži. Za prvé, nastalo zmatení kolem nejasné role církve při samotném procesu demokratizace. Většina kněží totiž o Chartě 77 slyšela jen z Rudého práva a komunistická opozice i těm zdatnějším mužům v kolárku naháněla husí kůži. Až 80% podpisů na Chartě bylo od bývalých komunistů, z nichž mnozí měli za sebou již léta kriminálu. Kněží nemohli překonat svůj odpor ke konvertovaným členům komunistické partaje, což je lidsky pochopitelné vzhledem k padesátým létům a k církevně odsouzené komunistické ideologii. Má-li červenou knížku, pak se prý ze Šavla nikdy nestane Pavel. A dělit na špatné a dobré komunisty nechtěli, to by bylo myšlenkově moc komplikované. Výsledek: společenské změny zastihly hierarchy nepřipravené a ti nevěděli, co si mají o sametové revoluci myslet. I vzali nabízenou svobodu, řekli, že si ji zasloužili nejvíc ze všech, poklepali si na rameno, a pak šli dělat své. Jeden druhému všechno bratrsky odpustili a pak byli překvapeni, že jejich agenty je tak nepříjemně vidět. Na seminářích po roce 1989 zavládl duch předkoncilní zatuchlosti. Kněz byl správnou seminární drezúrou postaven na vysoký piedestal svatého života, který má cenu pro Boha, ale jinak je nesrozumitelný. Na pískovišti zůstaly úhledně naplácané bábovičky, které normální smrtelníci bohužel nemají čas obdivovat. I dobrým absolventům trvalo léta v kněžské službě, než se z toho vyhrabali a začali znova myslet vlastní hlavou. Špatnou výchovou na semináři téměř zmizely dvě kategorie kněží: duchovní mystagogové  a literárně či kulturně tvořivé osobnosti. Bez těchto dvou výrazných kněžských figur zůstává církev nesrozumitelná pro širší veřejnost. Redukuje se na duchovní a na materiální údržbáře ad intra, byť lidsky zralé a citlivé.

Mystagogy asi nelze vychovat. Snad lze jen v určitých jedincích vzbudit cit či zájem pro toto poslání. Význam mají, protože jsou jediní, kteří něčemu podstatnému na tomto světě rozumí. Duchovní svět byl v reálném kapitalismu nahrazen manipulativní mocí a kauzálním vysvětlením vědy. Po tomto vytěsnění zůstalo prázdno smyslu nahrazeného slepým pobíháním od kartářky k mediálně korunovanému expertovi na cokoliv. Lidé dnes věří snad už i burze. Semináře si v duchovní ohrádce vychovávaly svaté údržbáře, a nikoliv osobnosti schopné smysluplně přiblížit druhým nároky duchovního světa. To nemohli proto, že na sehnutých ramenou nosí rance odpovědí starých asi tak půl století, navíc na otázky, které už nikoho nezajímají ani uvnitř církve. A že se duchovní svět v jedinečném vztahu k Bohu nekryje s církevním náboženským provozem,  o tom již víme ze seriálu o panu Novákovi. Závěr: výpadek mystagogů zničil přirozenou autoritu církve. Hierarchická církev je vnímána jako asociální skupina na okraji společnosti. Nejspíš si ji platíme ze svých daní proto, aby od nás žádala další majetek, který už je tak jako tak dávno pryč. Většině občanů, k níž patřím i já, navíc vadí, že hierarchové morálně vydírají novou generaci, která jim přece už nic neukradla. A kterou zdejší mocipáni, s nimiž církev jedná, obrali prakticky všechno, co se dalo. Teď už zbývá jen sebrat sociální a zdravotní fondy, pak zprivatizovat to vyšší školství a šmytec, můžeme na Bahamy. Řečeno jinak, pro církevní uši: hierarchové nadávají těm, kteří chodí do kostela, za ty, kteří tam nikdy nevkročili. A chtějí po nás, kterým tato politická elita rozkradla zemi a úspěšně v tom pokračuje, abychom podpořili jejich vlastní nároky na komunisty rozkradený majetek, který z velké části získali díky politickým zvratům po Bílé hoře.

Druhý výpadek se týká osobností s kulturním rozhledem. Tito lidé jsou vzácní vždy a ve všech dobách. Většinou se také jako osobnosti vždy a ve všech dobách prosadí. Nebo skončí někde v gulagu, v lepším případě se upijí a předtím stačí vytvořit něco zajímavého. Za dokonané hodnoty se platí, vždy a všude. V kněžské části lidstva chybí strukturálně, nikoliv početně (tím nemyslím alkoholiky). Vinou zavedeného systému jsou estétové a tvořivé duše všeho druhu většinou již dávno znechucené a dobrovolně či nedobrovolně na okraji. Kněží se vtipem, vzděláním a rozhledem mají nulový vliv na chod diecézních aparátů moci a rozhodování, kde vládnou údržbářské klany zasloužilých laiků a kněží. Otočené pořadí (laici, kněží) je důležité, odráží novou konfiguraci církevních struktur. Po sametu jsou mnohem více namixované. Mocichtivci a kariéristé se snadno prosadí všude, viz mnohé biskupské ordinariáty, kde se navíc točí i slušné peníze, byť jsou v církvi celkově mizerné platy. Navíc mnozí laikové zdědili po svých vzorech pocit tvrdošíjné neomylnosti, jenž v hierarchickém systému úspěšně uplatňují směrem dolů, zatímco směrem nahoru vykazují radostnou servilnost. Takoví to dotáhli dost daleko, jak jsem si všiml. Fakt je, že po rozšířeném studiu teologie mají mnozí laikové lepší vzdělání než průměrný kněz. Ale směrem nahoru vliv rozumných nepomazaných exponenciálně slábne a přímou rozhodovací moc nemají v církvi vůbec žádnou. Tu mají jen kněží a biskupové. Výsledek: v posvátném stavu vládne chronická dezorientace ve společenských otázkách, kde biskupům velmi špatně slouží jejich farářské instinkty. Existují totiž krizové situace, kdy je třeba bránit na prvním místě normální lidi a jejich hodnoty, až pak se starat o vlastní církevní bidlo. Farářský instinkt radí postupovat přesně opačně, krize nekrize. A pokud za vámi stojí parta laiků, jejichž rodiny žijí z církve (platy, stavební a jiné zakázky, prodané fary na lukrativních místech, nájmy, atd.), pak se volí ve společenských otázkách téměř jistě špatně. Je to stejný model jako obrana klanových zájmů v Dejvicích na ministerstvu obrany či kdekoliv jinde. Jistěže se do tohoto kotle blíženské lásky vejde i mnoho dobrého, opravy památek, užitečná pastorace a podobně. Ale zájmy jsou zájmy. Chybí-li jednotná a zavazující strategie, tak si každý dělá, co chce a co zrovna potřebuje. Interní kritika je možná, ale házet hrách na stěnu většinou omrzí. A navíc je tolik smysluplných věcí, které je třeba dělat. Proč tedy plýtvat dechem a energií na reformu diecézních molochů, které tak jako tak platí stát.

Výpadek v humanitě, vzdělání a v mystagogii se nakonec negativně ukazuje i ve vztahu církve k politice. Biskupové se zatím mohou konejšit tím, že pořád ještě žijí v nejlepším ze všech možných světů. Hodní katolíci volí nehodné lidovce, třeba Kalouskova typu. A když jejich pastýři něco potřebují, tak zvednou telefon a zavolají danému poslanci za lidovce, aby to konečně zařídil.  Jenže strana historicky zastupující politické katolické zájmy, které osobně ošetřují biskupové, taje jako ledovec v klimatických změnách. Za prvé, je nevolitelná pro většinu společnosti, protože neustále kolaboruje buď s pravicí nebo s levicí, aby byla trvale u moci. Zájmy církve máme přece pořád, tudíž je musí v parlamentu a na ministerstvech stále někdo fedrovat a hlídat. Třeba i za cenu nechutných kompromisů jako bylo zvolení Klause prezidentem, což nynější partajní šéf Svoboda prozradil sám na sebe. Toto kupčení lidovce spolehlivě zabilo, nesmí totiž nikdy přejít do opozice. Navíc se jim nevyhnula masivní korupce a obecná ztráta důvěry v politické strany. Ty dnes bere jen asi 15% občanů s hodnocením, že noví papaláši jsou stejní zloději jako bývalí komouši, jen mají (bohužel pro nás) lepší vzdělání, a tudíž mohou efektivněji krást. Co je dovoleno volovi jako ODS a socdem, to není odpuštěno Jovovi, kterým by měli být lidovci v politice. Za druhé, biskupové se svou společenskou a politickou strategií nezastupují ani velkou část věřících, natož celé společnosti. To se ukazuje stále více při osobních rozhovorech s normálními křesťany. Ale laické ovce jsou naštěstí vůči pastýřům hodné a poslušné, i když nikoliv naivní. To se týká zejména střední generace, která má děti, postavení a nese konkrétní společenskou a hospodářskou odpovědnost ve státě. Za třetí, protože vyšší hierarchové nemají kulturní a společenský rozhled a chybí jim mystagogická vazba na dějinně konfigurované hodnoty a smysl, pak neví, co činí, pokud vůbec něco činí. A za poslední, stejně to půjde zase dál, protože pár lidí bude i tak věřit a něco užitečného dělat. Mají přece vlastní cit pro církev a pro víru, tak co.

Jak vypadá generace kněží po roce 1989? Nejde ji paušalizovat, ukázal jsem jen na společenské a církevní mechanismy, které ovlivňují naši službu. Ambivalentním kladem je fakt, že v církvi téměř zmizela kontrolní funkce a  kněží jsou velmi svobodní ve svém osobním životě a působení. Mohou si dělat z velké části, co sami uznávají v pastoraci za vhodné. Je jich stále méně a jejich faktická hodnota exponenciálně roste, proto jsou prakticky nedotknutelní. Bohužel, i ti špatní, a dokonce i ti velmi problematičtí. Díky mizící přímé kontrole ze strany církve i státu jim do práce nemůže skoro nikdo mluvit a stát jim to (zatím) platí. Pokud si sednou na faře ke kávě a čtou zajímavou knihu nebo sedí u nemocného, mají to státně viděno za jedny peníze. Osobně bych rád viděl, kdyby ti mladší za státní peníze více seděli na univerzitách nebo ještě lépe při zajímavé četbě či vlastní tvořivé práci duchovního či kulturního charakteru. Pak by nás bylo i více vidět. Ale ti, kteří se ve skrytosti modlí a pomáhají potřebným, ti beztak nikdy vidět nebudou. Ale aspoň by měli být vidět ti, kteří z církve dělají prostor svobody v nesvobodném světě vydaném všanc manipulaci chytrých a mocných prospěchářů. Pokud se s nimi bude hierarchická církev veřejně paktovat a fedrovat jejich zájmy, je to její společenský konec. Jenže typ kněží-individualistů se moc nenosí a my všichni potřebujeme spoustu peněz na církevní provoz. Pak už nám zbývají jen ti mocní, popřípadě i Boží pomoc.