Nějak se nemůžu přinutit k zájmu o politické dění v naší zemi a spravedlivě se nad ním rozhořčit, čímž bych získal materiál k napsání nějakého plamenného textu. Třeba nedávný výrok stínového ministra zahraničí Zahradila: <EM>„Já jsem přesvědčen, že aktivity české diplomacie vůči Kubě mají své opodstatnění, ale ne jenom proto, nebo ne hlavně proto, že se jedná o otázku lidských práv na Kubě, ale zejména proto, že naše angažmá na Kubě nám výrazně napomáhá při udržování a zlepšování našich vztahů se Spojenými státy, a to je pro mě v tomto ohledu primární. Na druhé straně si nemyslím, že by například pro českou diplomacii situace, řekněme, v Barmě nebo situace v Tibetu, abych popsal dva takové příklady, měla být někde na listu priorit v tom žebříčku zahraničněpolitických aktivit, protože tam mi schází ta kvantifikace, to možné vyjádření toho, co vlastně Česká republika nějakou zvýšenou aktivitou v těchto oblastech může získat.“</EM> Jednou se snad seberu k tomu, abych ho plamenně komentoval a omluvil se Barmanům a Tibeťanům, že jsem taky Čechem, ale teď se nezmůžu na nic než rezignovanou letargii. <BR><BR>A tak si čtu Rousseauova Emila a usmívám se nad milým Janem-Jakubem, který někdy v roce 1750 nebo kolik, tedy 250 let před naší dobou internetových plátků a diskusních serverů, blogů, televizní publicistiky a rádií v hospodách, má starost o Emila: <EM>„Když jsem svého chovance takto dovedl zpět až k pramenům čisté literatury, ukáži mu také výkaly její v nádržích moderních kompilatorů, novin, překladů a slovníků.“</EM> Mezi čtením dávné pedagogické literatury na sobě činím biologická pozorování. Totiž:<BR><BR>Jsem kafař. Káva je součástí mého života jako semafor dopravy. Piji dvě kávy denně, jednu ráno, jednu po obědě. (Svoje kafařské zásluhy tedy nenárokuji pro množství, ale pro železnou pravidelnost a gurmánství.) Vinou jednoho francouzského studenta jsem nějakou dobu konzumoval rozpustné Nescafé (nu uznávám, v tom moc gurmánství není, mělo to ale svoje racionální meritum). Když mi nakrásně došlo, mohl jsem si koupit opravdickou kávu a k svému podivu si uvědomil, že zmizely ranní a často celodopolední mírné nevolnosti. S vědeckou důkladností jsem zkoušel tento jev, a zjistil jsem s neochvějnou jistotou: instantní káva nedělá mému tělu dobře a působí zvracivé stavy, které trvají ne méně než den. <BR><BR>Připomněl se mi Richard Feynman: <EM>„Když jste mladí, máte spoustu věcí, kvůli nimž si děláte těžkou hlavu - měli byste jít tamhle, a co na to poví matka. Máte toho plnou hlavu a snažíte se rozhodnout, jenomže pak vyjde najevo něco nového. Mnohem jednodušší je rozhodnout se prostě zásadně. Ať se děje, co se děje - moje rozhodnutí nic nezviklá. Jednou jsem to takhle udělal, když jsem studoval na MIT. Bylo mi nanic a vysilovalo mě, když jsem se musel v restauraci rozhodnout, co si dám sladkého. Tak jsem se rozhodl, že to bude jednou provždy čokoládová zmrzlina, a už jsem si s tím nikdy nedělal starosti - tenhle problém jsem měl vyřešený.“</EM> Nejsem básník, takže nedovedu sdělit svoji hlubokou tichou bytostnou radost ze skutečnosti, že mám do konce života vyřešený jeden otazník: od teď na věky věků nebudu pít instantní kávu. A nezajímá mě, jestli je zdravější, stravitelnější, lehčí nebo se rychleji připravuje. Připouštím, že se mi tímto objevem vynořila také nová otázka, naštěstí povahy čistě akademické: jak je možné, že něco, co je (prý) vyrobené ze 100% zrnkové kávy, mi působí zvracení, zatímco zrnková káva je blahodárná. <BR><BR>Ovšem není každý den neděle, a nemůžu vždy psát jen o důležitých věcech. Příště napíšu něco o politice.<BR><BR>