V pátek už mi bylo zcela jasné, že tentokrát můj krk hostí angínu a že medvědí mlíko nepomůže. Ale měli jsme před sebou cestu k rodičům za účelem vraždění čuníka a společný termín jsme dlouho hledali, tak jsem se rozhodla, že to musím přežít. Obětovali jsme s manželem tenhle víkend, přestože jsem oba měli v úterý odevzdávat práci, jejíž konec ani v jednom případě nebyl zatím v dohlednu. Moji rodiče se navíc rozhodli, že budeme zabíjet jenom ve čtyřech. Sourozenci, kteří se dříve tradičně zabijačky účastnili, už byli starší a trpěli různými neduhy, tak aby se jim při tom nic nepřihodilo. Strašné to rozhodnutí.

Po příjezdu k rodičům jsem se dozvěděla, že maminka v pátek odpoledne spadla při mytí oken na schodiště a je pěkně potlučená. Na hlavě měla bouli jako polovina kokosového ořechu, na nás všechny včetně tatínka se tvářila jako, že za to můžeme, odmítala se nechat dovézt do nemocnice a tvrdila, že raději umře. O svých zdravotních problémech jsem se tváří v tvář takové tragédii neodvažovala ani špitnout. Tak jsem uléhala nejen s bolením v krku, ale i s obavou, co budeme dělat, když se maminka ráno opravdu nevzbudí, jestli jsme jí neměli dovézt do nemocnice násilím. Zbylou část noci jsem věnovala pozitivním myšlenkám: Co si počnu s tatínkem, kozama a dalším hospodářstvím.

Ráno byla maminka na nohou dřív než my a už měla nachystané věci na zabijačku. Prase bylo poměrně velké a rozhodlo se, že neopustí chlívek. Na čas tam uvěznilo maminku i tatínka, kteří se ho odtud snažili dostat, zničilo kbelík, který mu dali na hlavu a náramně si v chlívku libovalo. Po drahné chvílí se rozhodlo, že přece jen vyleze a nechalo se vyhnat na dvůr, kde chvíli povykovalo a odmítalo držet hlavu na tatínkovu ránu. Ta nakonec padla, prase se dvakrát převalilo, takže konečně leželo na straně, která byla žádoucí. Podala jsem tatínkovi nůž, ten bodl, já přiskočila k ráně a chytila trochu krve, která se ovšem ukázala být poslední. V tu chvíli se totiž prase rozhodlo nedat svůj život lacino. Začalo sebou mrskat na všechny strany. Tatínkův nůž zajel někam hluboko do prasete, tomu se začala řinout krev z čumáku. Můj muž se prase snažil zalehnout, ale to se mu odmítalo poddat. Krev z něj letěla proudem, takže jsme vypadali jako po krvavých křtinách, nejvíce tatínek. Člověk by si myslil, že právě opustil krvavou lázeň. Scénu výrazně doprovázel náš jezevčík. Prase se nakonec s životem rozloučilo, my jsme si ho naopak uchovali a mohli jsme pokračovat v práci. Mezitím začalo drobně a vytrvale pršet. Na dvoře se tvořily krvavé stružky, což zaujalo zejména naše kočky. Po skončení práce venku jsme byli domluveni, že na zabíjačku dovezeme manželovu maminku. Ta však domluvu pochopila jinak. Po telefonním hovoru byla uražená a že nikam nepojede. Se zbytkem sil a trpělivosti jsem pro ni dojela a nakonec se zbytku zabijačky chmurně zúčastnila. Závěr už proběhl celkem standardně a nudně ve srovnání s ránem.

Druhý den byla neděle, při které se měnil čas na letní. Tatínek začal večer řešit, kdy má jít do práce, když tam má být v půl třetí. Společně jsem zjistili, že ten den půl třetí prostě není. Rozhodl se tedy jít na půl druhou, musí v půl jedné vstávat. Ovšem před spaním si přehodil čas na svých hodinkách a nastavil si buzení mobilem. V půl dvanácté se vzbudil, podíval se na své hodinky a zjistil, že je půl jedné a mobil ho nevzbudil. Vzbudil tedy celou rodinu, aby se ujistil, že má vstávat. Maminka se vzpamatovala první a porovnáním různých hodin zjistila, že může ještě hodinu spát. Pak už ovšem nemohla usnout ona.

Po tomto dobrodružném víkendu u rodičů se moje bacily ve vlhkém prostředí zdárně rozvíjely. Jejich zdraví kulminovalo, když jsme se měli vrátit do Prahy. Manželovi začala téci krev z nosu a řízení pouhých 200 km zbylo na mě. Jako zázrakem jsme dojeli dobře, dokonce se mi jakžtakž podařilo zaparkovat mezi dvě auta na kraji vozovky – to je taková moje řidičská noční múra. V následujících dnech mě čekala neschopenka a byla jsem za ni vskutku vděčná, protože jsem ty dny úplně chorobně prospala. Maminka mi do telefonu sdělila, že to mám z toho, že nenosím nic na hlavě, že mi to pořád říká, protože jsem s tím měla problémy už v dětství. Ona sama ovšem nemůže k doktorovi jít, protože má moc práce. Podotýkám, že maminka je v důchodu. Co na tohle můžete říct?