Když u nás v kabinetě zvoní telefon, zpravidla ho bere kolegyně Katka, která má židli nejblíž, a když je to pro mě, tak na mě někdy Katka šeptá s úsměvem: „Volá Ti Chválakristus“. Pokud je to takto, pak je to pozvání na přednášku někam do farnosti nebo katolického společenství mladých. Pokud volává muž: „Důstojný otče, nebo vlastně pane doktore, či jak vás mám vlastně – hehehe – titulovat“ tak pak je to pozvání na křesťanskou akademii. Když chtějí jenom pana doktora, tak to jsou evangelíci nebo ateisti.

Kdysi jsem se snažil vyhovět všem žádostem o přednášku a pak jsem jednoho dne zjistil, že by mě to zabilo. Přednášky bývají tak od sedmi večer, trvají do devíti, pak chvilka povídání, jedno s druhým a když je celá akce v Čechách nebo nahoře ve Slezsku, tak jsem doma v Brně kolem jedné v noci a nejdu spát dřív než o půl druhé. Další den ráno musím být ve škole a musím mít dobrou náladu. Kdysi jsem se snažil vyhovět všem, až jsem měl dvě až tři vystoupení týdně a začal jsem být protivný na děti ve škole. Tak jsem toho nechal, teď mám tak jednu řeč za čtrnáct dní a jsem spokojen. Pro katolíky mívám vědu a víru a hlavně Darwina a první kapitolu knihy Genesis, pro evangelíky hodně taky vědu a víru, ale často ochranu života na obou koncích a snažím se vysvětlit, proč jsem proti eutanázii. Přednášky o eutanázii a obecně o obou koncích lidského života mám rád, mám po nich pocit, že dělám něco, co má smysl. Darwina tolik ne: kladu si občas v noci na silnicích otázku, zda má smysl objíždět republiku a přesvědčovat křesťany o tom, že jakási biologická teorie je pravděpodobnější než jiná teorie. Já vím, že je to ještě jinak, ale ten pocit mám. Pro ateisty vykládám hlavně Antarktidu. S ateisty je trochu potíž, mnozí jsou dopředu proti kněžím zaujatí. Tak se nechávám představit jen tak, že přijel Marek Vácha z Brna a roztočím kola přednášky. Asi v polovině promítnu fotografii, jak sloužím u Chilanů dole na stanici mši svatou, v jedné větě řeknu že jsem katolický kněz a je to venku. A pak se bavím tím, jak se ateisté tváří, protože oni si mezi tím o mě bez předsudků udělali úplně jiný obrázek, než jaký mají v mozku ve škatulce kněz.

Finanční otázkou se bavím a dozvím se toho o lidech tolik jako nikde jinde. Je to hra, a kdybych ji jednou přestal hrát s nadhledem, přestal bych ji hrát vůbec a nechal bych všeho přednášení. Při hře se dozvím o lidské duši tolik důležitých věcí, že to za ty peníze stojí. Principem je se nikdy nenechat přinutit říct výši honoráře a pak nechat hostitele ať dělají co umí. Mám již vypracovanou soukromou hitparádu. Nejspolehlivější jsou s velkým náskokem protestanté. Cestu proplácí automaticky bez jakýchkoli debat a bez ptaní, výše honoráře je vždy dostačující. Protestanté totiž ví, že nic není zadarmo, a že když už někoho pozvou, tak že je to něco bude stát. Na této protestantské etice ostatně vyrostla Amerika. Na druhém místě jsou, opět s velkým náskokem, ateisté. Ateisté jsou odchováni tržním hospodářstvím a ví, že zadarmo nehrabe ani kuře. Cesťák a honorář jsou součástí rituálu. Pokud mě zvou, pak na to mají fondy nebo granty a položka „přednáška“ zde má své místo. Na posledním místě jsou katolíci, ale nesmím jim křivdit, neboť jsou mezi nimi velké rozdíly. Pokud mě zve farnost, pak to dopadne dobře. Faráři jsou většinou staří praktici z terénu a k obálce přidávají řízeček a bábovku, což patří mezi věci, které celibátník nikdy neodmítá. Horší jsou spolča a všechny ostatní katolické aktivity a společnosti. Katolíci tak nějak ví, že se máme rádi a že děláme věci k větší cti a slávě Boží. „Tak vám tedy děkujeme“ říkají po přednášce, a občas tím považují finanční otázku za vyřešenou - vždyť je to přece kněz. V mailech domlouvám přednášku na druhém konci republiky a elektronicky dostávám upřímně míněnou otázku, zda si budu přát proplacení cesty. Nevím, jiní přednášející možná používají koberec, já jezdím autem. Opatrně tedy odpovídám, že ano. Pak podobně nevinný dotaz, zda si budu přát honorář a kolik. Podle pravidel hry nikdy neřeknu částku. Obvyklým katolickým průměrem je proplacení cesty ale nezaplacení honoráře, takže když v noci po příjezdu zamknu auto a usínám, finančně jsem na svých a přednášky si pěstuji jako svůj extravagantní koníček. Jindy mě můj koníček sečteno a podtrženo stojí tak stovku za večer, hlavně do vzdálenějších destinací příspěvek na benzín nestačí. Ale někdy se zadaří mimořádný výkon. Rekord držela dlouho přednáška kdesi hluboko v Čechách za láhev vína. Pak ji přetrumfla přednáška ještě dále v Čechách, za sto padesát korun, odjížděl jsem v jednu odpoledne a přijel v deset večer. Před nedávnem jsem ale měl absolutní rekord a počítám že dlouho nebude překonán: cesta do nejmenovaného vzdáleného města, kde v jednom večeru jsem měl pořad do rádia, krátký šot do televize, přednášku pro asi 300 vysokoškoláků, autogramiádu a rozhovor pro křesťanský časopis, to vše za láhev mattonky, kterou jsem v tom tří a půlhodinovém kolotoči neměl čas vypít. Jeli jsme tenkrát autem s kamarády (moje vlastní už na takovou dálku nebylo spolehlivé) a smáli jsme se celou cestu do Brna až k slzám. Z bezpečnostních důvodů opakuji: v žádném případě to nepíšu kvůli stěžování, hru je potřeba vždy hrát s nadhledem a lehkomyslně, jinak by nemělo cenu ji hrát vůbec.

Je ale třeba říct, že sem tam od katolíků dostávám i honorář, takže v dlouhodobém horizontu nevydělávám a neprodělávám a platím si ze svého jenom amortizaci auta. V každém případě je ale přednáška pro katolíky loterie. Součástí hry je i oblečení. Pokud přijdu jen tak, v košili, pak mě plácají familiérně po zádech, a při podávání ruky chytají za předloktí: přijel kněz a řekne nám svůj pohled na věc, a tak pojďte otče. Když si vezmu sako a kravatu, vše je jinak. To pak přijel pan profesor z Brna a je pro nás velká čest, že atd atd. Obecně, kravata zvedá mezi katolíky úctu a výši honoráře až o jeden řád. Přednáška trvá hodinu a půl, snažím se mluvit rychle a vždy ve stoje, aby měla řeč spád a švih a po akci bývám unavený. To pak za mnou přicházejí posluchači a děkují mi a nabádají mě, abych už žádné přednášky nebral a více odpočíval. Nevím, zda si uvědomují ironii svých slov a přemýšlím, zda mi tím jemně nenaznačují, co si o mém výkonu myslí. Ale když potom pozdně nočními silnicemi mířím do Brna, beru je v duchu za slovo a slibuji si že už never more, neboť spolu s Janem Křtitelem vím, že já nejsem Mesiáš.