Tak nám obžalovali prezidenta. Z velezrady. Nic se nebojte, nic se neděje. Bude-li odsouzen, může to být jen odsouzení ke ztrátě prezidentského úřadu, v kterém ovšem současný prezident tento pátek beztak končí. Jedním z hlavních bodů obžaloby má být rozsáhlá prezidentská amnestie, a tak je vše, jak je v České republice zvykem, postaveno na hlavu. Kmotr má být, za udělení milosti členům svého klanu, propuštěn z úřadu v době, kdy se v něm již nenalézá. Tak směšně slaboučká je „vláda lidu“.

A co bychom také čekali. Po čtyřiceti letech komunistické totality byl odsouzen jeden Štěpán a jedna stoletá pomocnice Polednová. V mezičase třiadvacetileté totalitní nadvlády mamonu bude odsouzen jeden Rath a doplní tak jednoho Svobodu se Snopkovou. A dobře nám tak. Co bychom také chtěli? Koncentrační tábory? Jinam by se totiž viníci nevešli.

V této republice není jen jediný gang. Gang Václava Klause. Jsou tu i jiné skupiny, které se dopouštěly a dopouštějí klientelismu, nepotismu či korupce. Což je vlastně v podstatě všechno jedno a totéž. Týká se to všech politických stran, jejichž zástupci se ocitli v parlamentu, v senátu a jiných funkcí. Všichni kdož prošli parlamentem, patří k těmto zločinným spolčením, snad až na výjimky, pro jejichž spočítání budou stačit prsty na jedné ruce.

Tyto organizované skupiny klientelismu, nepotismu či korupce se samozřejmě nenalézají jen v politických stranách, ale i v řadách policie, armády, finančních úřadů, soudů a dalších státních úřadů. Zcela jistě se také klientelismus, nepotismus či korupce nevyhýbá médiím. Po pravdě řečeno, těžko bychom hledali oblast, kde nepůsobí - i když je z podstaty jasné, že více působí tam, kde je více toho, co máme rádi. Ano, těžko bychom hledali oblast, kde nepůsobí, neboť tyto děti boha mamonu působí přímo v nás. A tak není divu, že volíme jako své zástupce ty, ve kterých působí nejvíce. Jako své pastýře vybíráme vlky nejdravější. Svou dravostí a touhou po moci a mamonu dosáhli úspěchu, a proto je volíme.

Se zatemněným rozumem argumentujeme, že nejbohatší z nás budou nejlepšími pastýři, protože už si urvali dost. Jakoby se vzrůstající mocí klesala touha po moci. Jakoby se vzrůstajícím bohatstvím klesala touha po bohatství. I když zkušenost zcela jasně hovoří, že bohatství a moc chřtán nenasytnosti nezavírá, ale naopak otevírá. Vidíme, že mnozí z těch, co se kdysi spokojili s pohárem vody a zbohatli, mají dnes žízeň na celou řeku. A přesto volíme dravce, kteří jako smyslů zbavení trhají a rvou vše, co vidí. Nemají obdobu ve zvířecí říši, protože tito nekořistí to, co spotřebují, nýbrž to, co nikdy spotřebovat ani nemohou - pokud neplánují svůj život na 1000 let.

Díváme se na televizi, kde lháři lžou o lhářích, hledáme pravdu v novinách, kde korupčníci skandalizují korupčníky. Očekáváme spravedlnost od vlády loupežníků, které jsme si zvolili do svého čela zcela podle svých hodnotových žebříčků. Posíláme své vojáky vraždit do zemí, ve kterých nejen většina z nás nikdy nebyla, ale většina z nás dokonce ani žádného člověka z těchto zemí nikdy na vlastní oči neviděla. Jsme spojenci země, která v 21. století pokládá mučení lidí za legitimní. Komunisté v Rusku i u nás své oběti často vystavovali mučení a toto mučení se snažili utajit. Podobně jako věznění bez soudu. Náš dnešní největší spojenec však jakýmsi prezidentským dekretem mučení a věznění, ba i vraždění uzákoní. Uzákoní nezákonnost. Uzákoní zločin.

Podobnost s piráty a lupiči je zjevně na místě. Vždyť ani lupičské sdružení není nic jiného nežli stát v malém. Banda se skládá z lidí, řídí se rozkazy náčelníka, je vázána společenskou smlouvou, kořist si rozděluje podle zákona dohody. Jakmile se tato sebranka přibírající ničemy rozmůže natolik, že ovládne území, obsadí obce a podmaní si národy, tu se na ni hodí přiléhavě jméno „stát"; ten pak té bandě udělí zcela nepokrytě - ne upuštění od chamtivosti, ALE ZÍSKÁNÍ BEZTRESTNOSTI. (Augustinus Aurelius "O obci Boží")

Není možná sedět zároveň na dvou židlích. Někteří sedí na židli mamonu, židli, která stojí na vratkých základech, další se na ní derou, jiní k ní alespoň vzhlížejí. A pak teskníme po spravedlnosti. Jenže abychom mohli usednout na spravedlnosti, to bychom se nejprve museli zvednout z té židle, na které sedíme. A K TOMU NEMÁME ODVAHU.

Takže se musíme ptát: Cožpak se opravdu nenajde v desetimilionovém národě alespoň padesát spravedlivých? Tedy těch, které bychom nevolili jako ty méně špatné, jako tzv. menší zlo, které tak zůstává pořád zlem a nikoliv dobrem - ale jako opravdu ty nejlepší z nás? A nenajde-li se padesát, nenajde se jich alespoň deset? Takových, kteří si nadevše cení pravdu, spravedlnost, soucit a lásku k lidem této Země? Nenajde se ani jeden? Pak nás po právu čeká osud Sodomy.

Převzato z blogu autora na e-republika.cz