V mém kostele v Lechovicích byly celou totalitu řeholní sestřičky. Když po revoluci restituovaly svůj dům "na Grohové", tak se přesunuly zpět do Brna. Sestřička Josefínka – zbožná duše – byla dlouhá léta v Lechovicích kostelnicí a těch několik desetiletí byla v kostele prakticky pořád, ve dne i v noci, s výjimkou mimořádných komunitních povinností.
Několik měsíců předtím, než umřela, mi poslala do Lechovic dopis. Jakýsi Rakušan byl prý od narození slepý, až jednou si v Lechovicích omyl oči vodou z naší studánky, co je pod kostelem, a když se vrátil do Rakouska, viděl. A napsal o tom Josefínce a Josefínka napsala mně.
Oblilo mě horko a nevole. Zázrak! – to je určitě to poslední, co bych mohl potřebovat. Mám rád klid a mám rád, když věci běží svým tempem. Představil jsem si novináře a český rozhlas a televizi, a jak zaujímám stanoviska na mikrofon a jak sem jezdí davy poutníků s PET lahvemi a chtějí po mně požehnání nebo aspoň podpis nebo se mě dotknout růžencem. Viděl jsem v duchu pod tichými lipami za kostelem krámky, kde se prodávají Panny Marie z plastu a světélkující růžence, a představil si ten shon a křik.
Pocítil jsem rozhořčení proti Hospodinu – Bože, copak Ti není dobře v nebi jako mně na zemi? Copak nemůžeme mít rozděleny kompetence, Ty nahoře a já dole v Lechovicích? Copak musíš nabourávat léta vytvářené a dobře promazané soukolí církevního průmyslu adorací, litanií, mší, křtů, zájezdů a letních táborů pro ministranty? Copak dělám něco špatně? Zázrak, Pane Bože, to by mi tak ještě chybělo. Tolik lidí po Bohu chce, aby promluvil, a Jahve mlčí. Já bych skromně zase chtěl, aby Bůh zůstal zahalen v mlčení, a Hospodin touží jako naschvál sestoupit z nebe na zem a porušit příměří.
Pocítil jsem pochopení a veliké sympatie pro farizeje a znalce zákona. Příchod samotného Mesiáše musel být pro jejich zaměstnání mnohem děsivější než pro mě jeden uzdravený slepec, samozřejmě přeji všem slepým zrak a tak dále, ale proč to musí být zrovna u mě? Viděl jsem najednou z jiné perspektivy, jak je strašné, když Bůh opravdu vyslyší naše modlitby a přijde a protrhne záclonu mezi nebem a zemí. Viděl jsem, jak děsivá je fyzická realita Ježíše Krista, vpád nebe na zem. Ještě aby mi sem někdo přišel a začal něco povídat. Napadlo mě se zoufalou jízlivostí, co kdyby nás Bůh konečně vyslyšel a naše modlitby o Marana tha se naplnily?
Ježíš mezi farizeji nakonec dopadl, jak zřejmě musel, a někdy se ptám sám sebe, jak by dopadl dnes, kdyby přišel znovu a nám kněžím začal něco vykládat o plemenu zmijí a jemně upozorňovat, že děvčata z Moulin rouge nás předejdou do nebeského království. Mám dojem, že bychom se vzchopili a že by Ježíš skončil stejně jako tehdy.
Dopis sestřičky Josefíny jsem proti své vůli pověsil na farní nástěnku, spíše dolů, aby si ho mohli věřící v klidu přečíst a eventuelně něco udělat. Naštěstí mu nikdo nevěnoval pozornost, a tak jsem jej po několika týdnech sundal. Když jsem ho házel do koše, napadlo mě, že mám stejný pocit, jako jiní lidé před mnoha a mnoha lety, když zapečetili hrob.