Co se stalo, přihodilo ...se zpívá v jedné koledě. A od Sametové revoluce v r. 1989 se toho přihodilo skutečně hodně.

Byl obnoven kapitalismus. Ovšem společný „národní majetek“ se rozdělil nikoliv rovnoměrně všem, ale především se dostal „připraveným“. Po sametové revoluci celkem rychle vznikla vrstva připravených milionářů, kteří evidentně mají z toho majetku „všech“ ten svůj podíl větší. Začalo se malou privatizací, kterou měla vzniknout široká vrstva drobných „podnikatelů“. To slovo podnikatel nemám rád, dostalo vinou jistých šikulů poněkud pejorativní nádech. A v románech z dob c. a k. monarchie i z první republiky se příliš nevyskytovalo, za to tam byli jmenováni řemeslníci, truhláři, stavitelé, instalatéři, knihkupci, majitelé koloniálních obchodů a konec konců i továrníci. Ale zpět k současnosti – ta vrstva malopodnikatelů je na úbytě (zčásti pracuje pro ty větší štiky ve „Švarc systému“) a hromadně si stěžuje na daňovou politiku, která je prý vydírá.

Ale i u těch velkých štik není vše, jak se čekalo. Ty větší štiky většinou neudržely ve svých rukou velké firmy, získané ve velké privatizaci. Hodně firem i se světově zavedenými značkami zaniklo (vytunelováním, pohlcením konkurencí nebo zánikem celní ochrany při otevření se světu a především asijské konkurenci). A další velkou část ty štiky pro sebe výhodně odprodaly do zahraničních rukou. Prý to nevadí, daně prý zahraniční majitelé platí u nás. Ovšem zisky nemusí reinvestovat u nás, ale mohou jimi posílit své mateřské firmy. Pochopitelně jsou naše firmy v jejich rukou jen kabátem a jejich firmy v mateřských zemích tou bližší košilí.

Změna v postavení dětí a starých lidí si také vyžaduje zamyšlení. Pokud stát škrtá v oblasti sociálních příspěvků na děti (jen první dítě bude plnohodnotné, ty další mohou už nosit to obnošené) nebo na péči o zdravotně hendikepované, čekali jsme v r. 1989 něco jiného. Když na začátku Havel řekl, že lepší nemocnice nesmí být výsadou mocných, zní to smutně v době, kdy se rozbíhá rozdělení zdravotní péče na základní a placenou vylepšenou pro ty, kdo na to mají. Pokud jsme ubezpečování, že se těm nemajetným ta péče dostane též, ať to někdo obhájí v situaci, kdy slyším v rozhovoru skupiny dnešních bohatších, že „si to určitě rádi zaplatí“. Takže pokud si v nemocnici 20 bohatších zaplatí lepší (čti rychleji poskytnutou) péči, pak ten jeden, co na to nemá, může taky čekat v pořadníku a nedočkat se.

Ano, za komunistického režimu byly platy zglajchšaltované (ale připomeňme si, že ani stranický předseda na závodě neměl řádově víc než nestraníci). Jen věrchuška mohla tehdy nakupovat v diplomatických prodejnách Tuzexu, třeba v Opletalově ulici v nenápadné prodejně v prvním patře, kde byl přístup jen na diplomatický průkaz (a jistě na speciální průkaz stranický).

Dnes jsme zglajchšaltování zrušili. Ale nějaká divná neviditelná ruka trhu rozhodla o tom, jak a pro koho se ty platové nůžky rozevřely. Důchodce - vdovec s penzí deset tisíc korun si asi ani neumí představit živobytí poslance se stotisícovým platem, nemluvě o vrcholových manažerech s platem milión korun měsíčně. A možná celý život pracoval s lepšími výsledky v porovnání s právními paskvily, které přicházejí z naší sněmovny. V současnosti pokračuje snaha lékařů o vyšší platy. U mladé dívky s nadprůměrným platem v bance maximálně hrozí, že se únavou splete a dá nám o pět set korun méně. Ale peníze se přepočítávají dvakrát, tak ten omyl je téměř vyloučený. U doktora s jen o málo vyšším platem, vyčerpaného po noci na pohotovosti, kdy třikrát za noc běží k přivezenému případu, se ráno říznutí vedle můžeme dočkat. Je to správně?

Je pravdou, že dnešní hypermarkety jsou plné nakupujících. Ale platí to jen pro tu důchodcovskou oblast Kauflandů a Albertů a to ještě tam ti důchodci sledují cedulky „akce“ se sníženými cenami. Podívejme se ale do těch velkonákupních center. Zrak přechází z plných výloh západních firem s obleky, kosmetikou, šperky, hodinkami ....., ale současně se dere na mysl otázka: Kdo tu nakupuje, vždyť v 90 % těch obchodů není žádný kupující? Tvrdí se nám, že ti dobře placení nesmí být za své schopnosti trestáni progresivním zdaněním a že oni jsou těmi, kdo zaměstná a bude živit naše občany. Když je celosvětová krize, není odbyt a tak s tím zaměstnáváním to není tak žhavé. Ale ti dobře placení na těch penězích nespí, jen je utrácejí v zahraničí (kupují nemovitosti, jachty nebo si i spolu s některými poslanci zaletí do Arábie zahrát golf). Asi by při progresivním zdanění těch peněz v naší republice přece jen zůstalo víc.

Máme značnou nezaměstnanost. Ale prý za to může světová finanční krize. A kdo může za ni a za to, že dopadá i na nás? Vždyť ministr Kalousek řekl v říjnu 2008: “Opakuji: krize nám nehrozí. Je ale realitou, že ekonomický růst bude pomalejší. Přes všechny možné problémy se ale přesto v Česku dál bude jednat o bohatnutí, o růst.“ Nějak se ten růst na státních deficitních rozpočtech od té doby neprojevuje.

Vláda šetří, jak může, ale zapomíná, že by měla do rozpočtu také víc vydělávat. Progresivní zdanění je pro ni tabu, tak zkouší vydřít víc peněz plošně ze všech pomocí zvyšování DPH. Že tím relativně trpí ty nízkopříjmové vrstvy, vládu nebolí. A vláda nepostřehne ani, že tyto vrstvy šetří taky, že se rozmýšlejí, co koupit a bez čeho se obejít, že si raději nechávají peníze na ještě horší časy v záložně. Vláda uspoří v rozpočtu tím, že zmrazí platy policistům, hasičům, učitelům. To ale jsou papírově uspořené peníze, které zmizí z oběhu a za které se nekupuje a stát stejně nedostane vytoužené DPH. Vláda mluví o snižování počtu státních zaměstnanců. To si mohli dovolit komunisti, protože v akci “77 tisíc do průmyslu” je bez problému zaměstnali. Dnes v krizi ti úředníci tak snadno práci nenajdou a ani rekvalifikace jim práci nezajistí,

Když se podíváme do novinového stánku, tak deníky jsou v menšině a ještě (s výjimkou tisku levicového) v zahraničním vlastnictví. Stojany jsou plné barevných magazínů zčásti popisující povrchní život muzikálových hvězd a zčásti propagujících všemožné kosmetické přípravky, které prý umožní čtenářkám, aby vypadaly stejně jako ty mladé, vesele flámující hvězdy. Za komunistického režimu jsme si kupovali (když tedy zrovna vycházely) Literární nebo Divadelní noviny a hltali pravdu a informace z ciziny mezi řádky. Dnes se běžný občan z tiskovin na takovýchto stáncích o filosofických a ekonomických sporech v USA a dalších zemích nedozví skoro nic. Nedozví se o hlasech volajících na poušti a varujících, že řízení ekonomiky mají v rukou banksteři a že je velmi velmi sporné, jestli se světové hospodářství z finanční a ekonomické krize vyhrabe. Tyto informace jsou v češtině jen na některých stránkách webu a dostat se k nim či přemýšlet o nich mohou jen ti zvídaví a neodbytní.

A naši politici? I to je kapitola sama pro sebe. Máme nesčíslně náznaků, že si ze svého politického působení udělali sinekuru a že část finančních deficitů je vyvolána tím, co se jim a je řídícím kmotrům vešlo do kapes. Ale usvědčovány byly až do nedávna jen malé rybičky a ty se ještě často přes odvolání díky zašmodrchaným paragrafům trestu vyhnuly. Pokud vše stojí jen na tvrzení proti tvrzení, pak se politici řídí radou do manželství zesnulého doktora Plzáka – zapírat a zapírat. Noviny se problémem týden, dva zabývají. Pak vše překryjí nové aféry a po chvíli klidu se takový “sprostý podezřelý” objeví v nové vrcholové funkci na jiném ministerstvu nebo v jiné správní radě. A pokud je náznak, že některý politik to myslí upřímně (a to je tento výrok už silně zprofanován), pak se kmotři postarají o jeho pacifikaci. Někdy je takový “sprostý podezřelý” (třeba i nepravomocně odsouzený) právě tím stoprvním hlasem, který vláda potřebuje k vládnutí. Dávno zapomenuty jsou premiérovy výroky, že těsná většina sto jedna, sto dva, nemá smysl, že bezpečná většina je větší než nebezpečná většina a že nepřistoupí na model, kdy by to byly dva poslanecké kluby a pak nějaký volný soubor radikálů, volně pobíhajících poslanců, aby se to dopočítalo do nějakého počtu. Dnes je bezpečná většina složená i z nepravomocně odsouzených poslanců.

Takže co nám těch 21 let od „sametové“ revoluce dobrého přineslo? Myslím, že pouze svobodu slova (ty si občánku povídej, co chceš, my tě už za to zavírat nebudeme, ale taky je nám to, co říkáš, jedno) a svobodu cestování (když na to máme). Smutnou pravdu vyjadřuje vtip o muži, kterému o jeho budoucnosti říká kartářka: “Vidím vilu, bazén, krásné auto ...a vy na to čumíte dírou v plotě.”


Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky “Z domova” najdete zde.