Na příkladu platební karty jsme <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=193">minule</a> rozebírali komplikovaný svět lidských potřeb a tužeb, které v našem věku stále více stojí pod vládou abstrakce. Jsme praktičtí materialisté a proto toužíme po reálném zboží; ale způsob našeho chtění je protikladný, celkově zmatený. V regálech saháme po všem možném, ale nakonec chceme dosáhnout pouze absolutna, tedy věčného konzumu. Člověk je duchovní tvor, protože i jeho konzumní orientace potvrzuje duchovní založení. Problém s takto pojatým duchovnem není těžké vidět; hodí se do krámu pouze supermarketům, Nově a reklamnímu průmyslu. Výrobci přeludů parazitují na výše popsané spirituální dynamice. Dovolávají se duchovního chtění, které je v každém okamžiku transcendentní, tj. v každém okamžiku přesahuje danou nabídku, protože chceme nekonečno. Tím je možné nabídku nekonečně prodlužovat. Normálně by přece žádný neduchovní člověk už do megakvelbu nešel, protože poslední zaručeně nejlacinější a nejlepší věc tam byla úspěšně prodána už před deseti lety. Bez touhy po komerčním absolutnu by chyběla motivace k duchovně-tržnímu vypětí. Jenže v takovém světě by se asi nedalo žít. To bychom se holt museli vrátit do doby asi před sto lety, kdy masově-spotřební způsob života skromně začínal v prvních obchodních domech postavených v Paříži a v New Yorku.

Rozborem nákupního fenoménu jsme si opatřili důkaz o duchovní podstatě člověka. Problémem se stala kvalita tohoto duchovna. Má sice základní rys spirituality, tj. touhu po absolutnu. Ta se nespokojí s žádným dosaženým stavem a je nesena tužbou dosáhnout nemožného - tj. absolutně nejlepšího zboží, které bude absolutně pro všechny a absolutně zadarmo. To je samozřejmě hezký a velice lákavý cíl, který nám přibližují krůček za krůčkem všechny reklamy a navíc každý den. Jenže z analýzy reklamy nám vychází, že tuto tužbu máme všichni: jinak by totiž reklama nemohla fungovat. Hezká polonahá dívka na luxusním autě zaujme celkem automaticky každého normálního heterosexuálního muže; reklamu vůbec nezajímá, co jsem zač a jestli zrovna žiji v celibátu či zákonně se čtyřmi ženami nebo pouze s jednou. A když umřu, z hlediska byznysu se nic nestane, protože tato drobná statistická fluktuace reklamu nezajímá. Pro spotřební průmysl jsme pouhým „subjektem“, tj. anonymním nositelem manipulovatelné touhy po absolutnu. Pokud z jakýchkoliv důvodů vypadnu z řady, mé místo nahradí jiný, stejně hloupý subjekt a hra na pravdu pojede úspěšně dál. Jinak řečeno: duchovní život spotřebního člověka není individualizovaný. Jako bychom všichni měli jednu nedělitelnou touhu mít všechno a všechno zadarmo; tato touha nás individualizuje pouze tím, že jí v daném okamžiku aktuálně podlehnu já nebo paní od vedle. To je asi všechno, co se od konzumní transcendence dá čekat. Ale jak vidno, pro byznys to stačí a drtivá většina lidí si s tím v životě pohodlně vystačí.

Ale každý chvilku tahá pilku a tím se dostáváme k dalšímu bodu. Existují totiž situace, kdy opravdu jednáme pouze za sebe a ze sebe. Je to hlavně v momentu naší smrti. Nevíme, kdy paní v bílém přijde a co s námi udělá. Vyjednávat s ní budeme sami, pouze za sebe a při tomto kšeftu nás obere úplně do naha. Nenechá nám absolutně žádné intimní místečko, kde bychom se před ní mohli skrýt. Prostě umřeme, no. Můj exitus představuje absolutní moment individuace, protože mne v tomto byznysu nikdo nezastoupí, i kdybych nabídl celý svět a půl Honzova království k tomu. Člověk je duchovním tvorem právě proto, že o svém fatálním konci ví. My víme, že zemřeme. Zvířata to vědí až v momentu umírání. A navíc víme, že do hrobu si nevezmeme vůbec nic. A to je fenomenologicky zajímavé: proč si tak honíme spotřební triko, když si nakoupené nemůžeme nacpat do rakve? Jistě, dáme to příbuzným, dětem a tak pokračujeme v ideálu nesmrtelnosti, na němž parazitují advokáti a notáři. Při psaní závěti se naše touha po nesmrtelnosti trochu umoudří a dostane realističtější rozměry: když holt nepřežije má nákupní taška, tak alespoň zanechám vydělané či nakradené vlastní rodině či svému klanu. Ale to je jen obezlička, protože klauzuli osobní smrti nelze obejít.

Vida, vida, ono existuje další absolutno, dokonce mimo spotřební ráj. Našli jsme základní situaci, která na nás stále přichází, i když naše hodina zatím nepřišla. Přicházení smrti ale znamená, že se zásadně negují všechny spotřební křeče. Z hlediska smrti jsou bezvýznamné, protože umřeme s holýma rukama a tím světu definitivně dokážeme, že jsme si nic neodnesli na onen svět. A to je opravdu zajímavé: v našem spotřebním životě, jenž vedeme jako anonymní sociální horda s neomezenou dobou spotřeby a životnosti, se ve skutečnosti neustále provozuje absolutně platná a všem zřejmá negace tohoto životního stylu. V každodenním fungování, kdy je každý z nás zaměnitelný za někoho jiného díky neosobní touze všechno urvat a všechno sežrat jako Baloun ve Švejkovi, se zároveň ukazuje jiný duchovní proces, který nám tiše říká: „Neblbni, vždyť stejně umřeš!“. Tam, kde jsme absolutně nahraditelní, tj. v průmyslové a sociálně-politické manipulaci našich věčných a absolutně neosobních potřeb - tam jsme ve skutečnosti sami, naprosto individualizovaní a vystaveni osobní, naprosto jedinečné smrti, která na „mne“ přichází se stále větší jistotou. Tato smrt svým přicházením umí v každém okamžiku naprosto anulovat všechny úspěšně dotažené akce v megakvelbu. Není divu, že se někteří lidé s touto duchovní stránkou své bytosti nemohou vyrovnat a čas od času potřebují psychologa, psychiatra, kartářku nebo dokonce i faráře. Žít individualizovaný a odpovědný život vůči vlastní smrti je totiž ve své podstatě ta nejobtížnější duchovní zkušenost, které se každý „rozumný“ člověk hledí vyhnout. A protože každý z nás umře, nelze se této duchovní výzvě vyhnout. Je „moje“ a už nikoho jiného. A to je opravdu tragické. Proto raději žijeme v anonymní každodennosti, proto máme stádo neuhasitelných potřeb, které nás trvale zaměstnává, proto se občas opijeme, vezmeme si prášek nebo jdeme do kina. Prý tam zase hrají nějaký nový film s duchovním námětem.