První demonstraci proti návrhu “sociální” reformy pořádali handicapovaní jako podpůrnou akci hlavní demonstrace v Praze. Na brněnském náměstí Svobody se 22. března 2011 sešlo asi 250 lidí, upozorňujících na Drábkovy asociální návrhy “reforem”. Jejich realizace v důsledku znamená, že se slepí, chromí, a hluchoněmí už takto nikdy nesejdou. Slepcům nezbude na vodicí psy a krmivo, berlařům na auto, vozíčkářům na vehikl, hluchoněmým na tlumočníky znakové řeči. A všem bude průkazka pro zdravotně postižené vyměněna za novou tunelkartu. Postižení měli akci dobře připravenou, výborně moderovanou, řečníci byli skvělí a komunikace prostřednictvím tlumočníků zdárně probíhala i mezi slepými a hluchoněmými. Pouto neokázalé solidarity upevňovali rodiče, kteří spolu se svými mentálně postiženými dětmi přišli na náměstí upozornit na tristní stav společnosti. Na protestu však chyběli zdraví lidé, těch pár desítek nepostižených se mezi invalidy ztrácelo. Nepřišli lidé, kteří mohli pomoci už svojí přítomností, jen tím, že by byli vidět. Chyběly davy lidí, kteří by tuhle vládu vypískali. Zaléval mě pocit studu a hanby, že dopouštíme, aby se fyzicky méně zdatní, nemohoucí a mentálně pomalejší ve střední Evropě třetího tisíciletí po Kristu museli domáhat lidského zacházení. Mnozí z řečníků se shodli: takhle začínal ve třicátých letech fašismus, Hitler nejdříve likvidoval postižené.

Proti vládním reformám a za spravedlivou společnost pro všechny generace se demonstrovalo 7. dubna 2011 na brněnském Moravském náměstí. Hlavním pořadatelem byl ProAlt, Akční spolek nezaměstnaných, Masarykova demokratická akademie, konfederace odborářů a další občanská sdružení a iniciativy. Tentokrát se sešla asi pětistovka lidí. Akce byla prezentovaná jako protest občanských sdružení a iniciativ. Beze zbytku byla naplněna myšlenka generační: řečníci zastupovali všechny věkové kategorie od studentek a studentů až po představitele sdružení seniorů. Tato demonstrace však nesla v sobě základní rozpor. Ačkoli byl protest prezentován jako iniciativa sdruženářů a iniciativ, už jen křídový papír letáků, výborně zajištěné ozvučení a improvizované pódium z auta dávalo tušit materiální zabezpečení, na které chudé iniciativy nedosáhnou. Na poslední schůzce den před demonstrací se shodlo 78% lidí, že zástupci politických stran na pódium nevystoupí, 22% bylo proti. Jenže shoda pěšáků je jedna věc a druhá věc jsou ambice politiků. Nikdo neví jak, ale na pódiu se objevil Bohuslav Sobotka. Ostatně i (minimálně) jeden komunální politik ze strany Bohuslava Sobotky se pro případ, kdyby přišlo na věc, vyšňořil do černého obleku a kravaty (pane politiku, nejmenuji vás, i když vás osobně znám: vy reklamu nepotřebujete). Po Sobotkově minutovém projevu několik desítek lidí zklamaně odešlo. Samozřejmě se na shromáždění lidí přiživil ledakdo: rozdávaly se letáky na různé jiné akce, svoje prapory rozvinuly skupiny s demonstrací nesouvisející. Po skončení demonstrace jsem poklábosila s několika vozíčkáři, kteří čekali až pojede bezbariérový městský autobus. Spolu s Drábkovými reformami může město tyhle autobusy zcela vyřadit z provozu. Postiženým lidem nezbude než zůstat doma, nějaké výlety do města finančně neutáhnou. Zato Bohuslav Sobotka ani nedočkal konce demonstrace. Musel rychle do Prahy, jistě služebním, rychlým a kvalitním autem. Zrovna se provalila aféra Bárta Věcí veřejných. Druhého dne opoziční politik Bohuslav Sobotka vystoupil na tiskové konferenci k současné politické situaci. V Brně po jeho návštěvě zůstala jen pachuť a nedořešené otázky: Spolupracovat se všemi, kdo chtějí pád téhle vlády, včetně ČSSD? Nebo opustit myšlenky strachu z reforem a nutnosti rychlého řešení a pokusit se realizovat dlouhodobý záměr vytváření demokratické kultury ve společnosti?