Dnes je Únor 1948 vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva, píše o něm česká Wikipedie.

Opomeneme-li předchozí emigrační vlnu více než tří milionů Němců, třetiny obyvatel českých zemí, lze alespoň v posledním bodu souhlasit.

Příběh Vítězného Února začíná 16. března 1939, když Edvard Beneš, hostující profesor Chicagské university, rozeslal Společnosti národů a představitelům mocností protestní telegram podepsaný bývalý prezident ČSR a když se k němu v červnu domácí odboj přihlásil jako k jedinému povolanému vůdci zahraničního odboje. Cíl byl jasný: obnovení Československa v předválečných hranicích. Beneš jakožto jeho architekt a bývalý prezident je vedle bývalého předsedy vlády Milana Hodži jeho nejprominentnějším symbolem.

Beneš však má dalekosáhlejší cíle. Nazývá je odčinění Mnichova.

Mnichovská konference 29. září 1938 byla vyvrcholením procesu, který spustil 17. září, když vyslal ministra Nečase do Francie s tajným návrhem odstoupení Sudet a žádostí o anglické a francouzské ultimatum, aby přitom sám vypadal jako oběť a nikoli jako původce. 19. září bylo ultimatum doručeno, 21. září vyjádřila vláda s odstoupením Sudet souhlas a po dalším turbulentním týdnu sjednaly Německo, Francie, Británie a Itálie v Mnichově modality jejich předání. V důsledku však byl Beneš přesto nucen ze svého prezidentství 5. října abdikovat.

Odčinění Mnichova pro něho znamenalo nejen obnovení Československa, ale zneplatnění celého vývoje, který k abdikaci vedl, v první řadě ovšem zneplatnění abdikace samé. Okupace, nesporné porušení Mnichovské dohody Hitlerem, mu poskytla jedinečnou příležitost. Mnichov se nabízel jako ideální symbol nevinné a zbytečné oběti zrazené západními spojenci. Že odstoupení Sudet proběhlo podle jeho vlastní režie v té době nikdo netušil.

Hra na platí – neplatí tak určuje formu i náplň zahraničního odboje. Namísto organizování odboje například po vzoru De Gaullova Národního obranného výboru se Beneš věnuje restauraci svého prezidentství. K tomu ovšem potřebuje vlastní vládu a vlastní parlament, ne nějaké odbojové ústředí. Neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku a uznání nepřerušené kontinuity Československa, rozuměj: s prezidentem Benešem, ale bez domácích vlád, zní požadavky, které tvrdošíjně předkládá spojencům.

Spojenci jsou zmateni. Člověk, který intrikoval proti vlastní zemi, abdikoval a utekl, se náhle opět vydává za jejího prezidenta? Mají jakoby nevědět, že se mezitím dvakrát rozpadla, že namísto ní jsou tu dvě jiné včetně svých zvolených prezidentů, vlád a diplomatických zastoupení? A co by mělo znamenat, že dohoda řádně uzavřená čtyřmi mocnostmi je od počátku neplatná? Ne, tenhle chlap rozhodně není partnerem k jednání, od něho ruce pryč.

Po porážce Francie 14. června 1940 je však Winston Churchill ochoten spojit se proti Hitlerovi s kýmkoliv a na československé straně nemá na vybranou. 6. července tedy povoluje ustavení provizorního státního zřízení československé republiky, sice s řadou podmínek a omezení, nicméně s Benešem prezidentem. Prezident osobně si neprodleně najmenuje třináct ministrů do své vlády, dvaatřicet poslanců do své Státní rady, udělí sám sobě zákonodárné a ústavodárné pravomoci a pustí se do vydávání dekretů.

Válka ovšem netrvá věčně a je třeba myslet na zadní kolečka. Doma stále ještě, byť paralyzováni okupační správou, úřadují ústavně zvolený prezident s protektorátní vládou a od západních spojenců pomoc očekávat nelze. Beneš však má v záloze ještě jedno eso. NKVD, předchůdce KGB, ho vede jako svého agenta a na emigraci mu poskytla značnou finanční podporu. Hned v září 1939 tedy prostřednictvím velvyslance Ivana Majského nabídne Stalinovi Podkarpatskou Rus a od konce roku 1940 s ním potajmu rozvíjí kontakty.

Stalin je sice ještě vázán smlouvou s Německem, ale to se přepadením SSSR 22. června 1941 rázem změní. Druhá příležitost zakotvit takhle lacino přímo v srdci Evropy se už nenaskytne. 8. července se Beneš opět sešel s Majským, ten se za předchozí zdrženlivost omluvil, bohatě vynachválil Benešův prozíravý demokratický postup a vyjádřil plnou ochotu vyjít jeho požadavkům vstříc mnohem výrazněji než Britové. Sovětský svaz mnichovskou smlouvu nikdy neuznal, zdůraznil.

Ještě 18. července SSSR plně uznává Benešovo prezidentství i jeho exilovou vládu. Stejného dne je ji nucena uznat i britská vláda, před níž Beneš sovětskou kartu náležitě rozehrál. První etapa našeho boje o osvobození je ukončena, oznamoval Beneš v poselství k československému národu. A poprvé oznamuje neplatnost nejen své abdikace, ale všeho, co nám po září 1938 bylo vnuceno.

Nyní bylo na čase vyřešit dilema dvou vlád a dvou prezidentů. V červenci a srpnu nutí Beneš Eliášovu vládu do konfrontace s protektorátní správou a k demisi. Podpora, kterou mu Alois Eliáš sliboval, byla ovšem adresována vedení odboje, nikoli konkurenční vládě. Na rozdíl od londýnské inscenace nese reálnou zodpovědnost za více než sedm milionů lidí. Mezi oběma vládami dochází k definitivnímu rozkolu. Odporovat Benešovi se ovšem nevyplácí. Gestapo o Eliášových stycích s odbojem vědělo, avšak dosud nemělo důkazy. Falešné tedy vyrobila britská zpravodajská služba a oklikou přes Chile je Eliášovi zaslala tak, aby je gestapo zachytilo. 27. září byl zatčen, 1. října odsouzen k smrti a 19. června 1942 popraven.

Poválečné uznání Benešovy vlády doma je dalším oříškem. Chybějící legitimitu je třeba nahradit nabídkou, kterou nelze odmítnout. Tip dostane od domácího odboje: V lidu skutečně narostla tak strašlivá touha po odplatě … lid vidí svůj „lebensraum“ v historických hranicích a Němce pokládá za přistěhovalce, kteří se budou muset vystěhovat. To je sice přímým opakem Benešova chceme, aby Němci v republice byli, zároveň ale slibným populistickým programem odsouvajícím otázku legitimity do pozadí. Od května 1941 se tedy soustřeďuje na etnickou homogenizaci země odstoupením menších území obývanými Němci a rozsáhlými transfery obyvatel. S postupující válkou se území k odstoupení zmenšují na žádné, počet transferovaných narůstá na všechny a důraz se přesouvá na odplatu.

V Británii nenacházejí Benešovo poválečné prezidentství ani vysídlení Němců potřebnou podporu. Tu lze očekávat pouze z jediné strany. Přes britský i polský nesouhlas dorazí 11. prosince 1943 do Moskvy a následujícího dne podepisuje s SSSR smlouvu o poválečné spolupráci. Stalin je víc než vstřícný. Souhlas s odsunem nejméně dvou milionů Němců mu zajišťuje nejen Benešovu bezpodmínečnou oddanost, ale především trvalou závislost poválečného Československa na ochraně SSSR před německou revanší.

Benešova servilnost nezná mezí. Přes Stalinova ujišťování o nezasahování do vnitřních záležitostí požaduje, aby sovětská vláda vyvinula nátlak …potrestat všechny osoby na Slovensku, které jsou odpovědny za válku proti SSSR. Z vlastní iniciativy přislibuje poválečnou politickou, hospodářskou a vojenskou orientaci na SSSR, rozsáhlé socialistické znárodnění i vzájemnou koordinaci národohospodářských plánů. S odmítnutím se setkala pouze nabídka Podkarpatské Rusi. Uznali jsme předmnichovské hranice a tím je to jednou provždy vyřešeno, prohlásil Stalin.

Podobně servilní je i ke Gottwaldovu moskevskému vedení KSČ. Budete nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já ten prvek budu vždy podporovat… Bude-li naše dohoda upřímná a čestná, pak budou komunisté a Beneš znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá. Shodli se na zřízení národních výborů, na potrestání kolaborantů i na vytvoření poválečné vlády Národní fronty s vyloučením stran nezastoupených v exilu.

Vedle kousavých poznámek a dotazů, kterými sovětští představitelé Benešovy nekonečné monology prokládají, svědčí o jejich hodnocení zkouška po dobytí Podkarpatské Rusi 28. října 1944. Převzetí moci a zřízení československého velitelství sovětské velení vůbec nepřipustilo, Benešovu delegaci okázale a bez vysvětlení ignorovalo, namísto toho organizovalo kampaň za připojení k sovětské Ukrajině a nábor do Rudé armády. A prezident nezklamal. Ztrátu předmnichovských hranic a kontinuity Československa přijal ze Stalinových rukou s příkladnou zbabělostí. Jedinou starostí mu bylo vyřízení celé věci bez sporu a bez hluku, aby nepřišla na veřejnost.

S jarem 1945 přichází čas chopit se moci doma dříve, než se konsoliduje domácí odboj. 17. března se Beneš s londýnskou vládou dostaví do Moskvy sestavit poválečnou vládu, největší v dosavadních dějinách – předseda s pěti náměstky, šestnáct ministrů, tři státní tajemníci. Komunisté deklarující se jako dvě strany – česká a slovenská – obsadí dvojnásobný počet křesel včetně vnitra a obrany. S domácím odbojem se nepočítá, v exilu je prověřených zájemců nadbytek.

3. dubna nechal Stalin vládu odvézt do Košic, následujícího dne zde složila do Benešových rukou slib, 5. dubna vyhlásila Košický vládní program a poté se ponořila do izolace a poslechu rádia. Neměla spojení ani s Londýnem ani s Českou národní radou, připravující doma povstání. Když se jejímu politickému vedoucímu Josefu Grňovi podaří proniknout přes frontu až do Košic a žádá o zbraně, je striktně odmítnut. Mezitím v Košicích NKVD na udání komunistů odvléká lidi, vězní československé vlastence, sovětští vojáci bez zábran kradou a plení a vláda poslouchá volání Prahy o pomoc s obavami, aby ji nakonec ještě neosvobodili Američané.

Pro domácí odboj, který právě Prahu osvobodil, jsou však symbolem osvobození od nacistické okupace a návratu k demokratickému pořádku stále ještě Stalin, Beneš a Košická vláda. Obráceně to neplatí. Pro Sověty a Košickou vládu představuje domácí odboj nebezpečného rivala. Vyřadit ho z poválečného politického života zabere jen několika málo dní.

Namísto poválečné rekonstrukce a návratu k demokratickému pořádku spouštějí Beneš s Košickou vládou nenávistné kampaně hned na třech frontách zároveň. Vyhánění Němců s desetitisíci mrtvých a přidělování jejich uloupených majetků korumpuje otázku legitimity Košickém vlády. Justiční retribuční zvůle pod hlavičkou trestání kolaborantů a zrádců předem paralyzuje každý případný odpor. Vyloučení ostatních politických stran, znárodnění hospodářství, centralizace státní správy a státní plánování dávají úplnou kontrolu nad zemí a signalizují Stalinovi oddanost a spolehlivost.

Košický vládní program tak po všech stránkách definitivně ukončuje kontinuitu s předválečnou republikou. Geograficky odstoupením Podkarpatské Rusi. Demograficky vyhnáním třetiny obyvatel českých zemí. Ústavně nahrazením demokratické legislativy svévolnými dekrety samozvaného prezidenta. Politicky převzetím moci samozvanou vládou Národní fronty a zákazem politických stran reprezentujících polovinu předválečného voličstva. Zahraničněpoliticky odklonem od západních spojenců a vazalstvím na SSSR. Hospodářsky znárodněním dvou třetin hospodářského potenciálu a nastolením socialistické plánovací ekonomiky. Správně centralizací řízení země prostřednictvím národních výborů. Justičně zavedením zvůle a teroru jako nástrojů státní moci. Propagandisticky toposem o mnichovské zradě západními spojenci a o nevyhnutelnosti přimknutí k Sovětskému svazu.

Jediné, co poválečnou a předválečnou republiku spojuje, je Beneš v úřadu prezidenta. Mnichov je odčiněn.
Že mocichtivost zbavená všech demokratických, právních, etických, konvenčních i emocionálních zábran neskončí genocidou Němců, terorem retribučních dekretů a ovládnutím hospodářství, lze předem předpokládat. Třetí republika neodvratně spěje k finálnímu boji o moc mezi predátory navzájem.

Ve volbách 26. května 1946 zvítězí v českých zemích ze čtyř povolených stran komunistická. Nač chodit ke kováříčkovi když mohu jít ke kováři. Kovář se však nespokojí s dočasnými čtyřiceti procenty hlasů v českých zemích a třiceti na Slovensku. Chce absolutní moc natrvalo a z pozadí ho k tomu tlačí Stalin. Má v ruce všechny trumfy. Kontroluje ministerstvo vnitra i obrany, disponuje ozbrojenými Lidovými milicemi, je schopen mobilizovat statisíce dělníků. Všude má své agenty a je informován o každém šustnutí. Největší rivaly, Národní socialisty v českých zemích a Demokratickou stranu na Slovensku, decimuje policejními intrikami, represí a terorem. A k jeho kmotrovi Stalinovi Československo už dávno žádnou alternativu nemá.

Modlil jsem se, aby je blbost neopustila, zhodnotil Gottwald v dubnu 1948 postup stran označujících se jako demokratické. Rozpínání komunistické moci a únorové provokaci kolem obsazování policejních funkcí chtějí čelit demokratickými prostředky, které samy pomáhaly likvidovat. Aniž by se předem zkoordinovali se sociální demokracií a bezpartajními Janem Masarykem a Ludvíkem Svobodou, pouze na základě Benešových naléhání a příslibů podpory podává 20. února dvanáct ministrů šestadvacetičlenné vlády demisi. K demisi celé vlády chybí nejméně jeden hlas.

Zda nyní demisi nepřijmout, jmenovat úřednickou vládu, doplnit současnou Gottwaldem navrhovanými ministry, anebo vypsat nové volby je teď na Benešovi. Historikové se předhánějí v popisech jeho dilemat tváří v tvář peticím, demonstracím, generální stávce a sovětským hrozbám. Chce-li ale zůstat prezidentem, má pouze jedinou volbu - dát na Valeriana Zorina, který kvůli tomu přiletěl z Moskvy. Pokud by Sověti vytáhli stvrzenku na 10 000 dolarů přijatých od NKVD v roce 1938 a zveřejnili pozadí Nečasovy mise, znamenalo by to potupnější abdikaci než v říjnu 1938. 25. února demisi ministrů přijímá, souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu a prezidentem zůstává.

Československo tak dovršuje svůj kuriózní vývoj země, která se z vlastní iniciativy plně odevzdala Sovětskému svazu a nastolila si diktaturu proletariátu parlamentní cestou. S dalekosáhlými důsledky pro celou poválečnou Evropu. Zpětně viděno, bylo to v dané situaci asi nejschůdnější řešení. Komunisté i Stalin byli rozhodnuti uchopit moc za každou cenu, Západ Československo odepsal již před koncem války a každé jiné řešení by nejspíše vedlo k násilnému převzetí moci, možná i za asistence sovětské armády.

Nová ústava z 9. května ve svém ideologickém úvodu deklaruje lidovědemokratické zřízení a budování socialismu, nicméně všechny její články plně odpovídají demokratickým principům. Prezidentu Benešovi je až moc demokratická, neboť ústavně legalizuje vládu ulice, a odmítne ji podepsat. V praxi na tom stejně nezáleží, nikdo ji nebere na vědomí. Nicméně podepisuje celou řadu komunistických zákonů včetně volebního a protiústavní obnovy retribučních soudů. Abdikuje až 7. června a 3. září umírá. Za jeho nástupce zvolí parlament 14. června jednomyslně Klementa Gottwalda.

Hospodářsky pokračují komunisté v programu Košické vlády. Ještě v březnu 1948 znárodňují také střední podniky a do konce padesátých let celý soukromý sektor, v zemědělství probíhá rozsáhlá kolektivizace. Měnová reforma započatá v roce 1945 a dokončená v květnu 1953 znárodňuje finanční úspory občanů. Rokem 1949 začíná první pětiletý plán orientovaný na sovětskou potřebu rozvoje těžkého průmyslu.

Komunisté pokračují také v likvidaci politické opozice. Nábor přivádí do KSČ třičtvrtě milionu nových členů včetně sloučené Sociální demokracie. KSČ ovládne vedení všech ostatních stran, Národně socialistická je obnovena, přejmenována na Národně sociální a je drasticky snížen počet jejích členů. Sokol, Junák, Orel a tisíce dalších organizací a zájmových spolků jsou zakázány, namísto nich jsou ustavovány masové organizace pod kontrolou Národní fronty.

Nová vlna teroru a justiční zvůle začíná obnovou retribučních soudů a postupně se rozšíří na skutečné, domnělé či vykonstruované politické odpůrce. Namísto Němců teď plní koncentrační tábory domácí i západní odbojáři, vojáci, politici a ministři, duchovní, inteligence, podnikatelé, živnostníci, kulaci, kritičtí či neopatrní občané i ti, kdo prostě měli smůlu. Po roztržce s Jugoslávií v roce 1949 a s Izraelem v roce 1951 je následují také dosavadní špičky KSČ. Odhady uvádějí celkem ke 200 000 internovaných. K 730 popravám v letech 1945-1947 jich v letech 1948-1954 přibude dalších 178, dohromady přes 80 % všech poprav od konce války až do zrušení trestu smrti v roce 1989. Další statisíce lidí jsou perzekuovány ztrátou zaměstnání, studia, přesunem do továren a pracovních praporů.

V roce 1953 umírají Stalin i Gottwald, v roce 1956 odhaluje Nikita Sergejevič Chruščov zločiny stalinismu. Teror odeznívá, země se přizpůsobuje novým podmínkám vytvořeným Košickou vládou i Vítězným Únorem a postupně se liberalizuje.

Po roce 1989 se utváří mýtus Vítězného února jako konce demokracie, přimknutí k SSSR, počátku teroru, útlaku a znárodňování, jak ho vyjadřuje úvodní citát z Wikipedie. Má stejnou funkci jako předchozí mýty o rakouském žaláři národů nebo mnichovské zradě: legitimovat novou vládnoucí garnituru nenávistí vůči předchozí a korumpovat národ velkorysým přerozdělováním cizích majetků.

Ke kuriózu země, kterou vlastní prezident dvakrát rozbil, podrobil Sovětskému svazu, provedl s jeho pomocí puč a nastolil diktaturu proletariátu, je třeba připočítat také kuriózum země, která ho za to dodnes oslavuje sochami a zákony.

Webové stránky autora


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 650 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!