Je radno někomu, kdo není odborníkem na ekonomiku a sociální záležitosti, aby vyjádřil své názory na téma socialismus? Z mnoha důvodů si myslím že ano.


Zvažme otázku z pohledu vědecké znalosti. Mohlo by se zdát, že mezi astronomií a ekonomikou nejsou žádné podstatné metodologické rozdíly: vědci v obou oblastech se snaží odhalit zákony všeobecně přijatelné pro ohraničenou skupinu jevů, aby se vztahy mezi těmito jevy co nejjasněji srozumitelné. Prakticky však takové metodologické rozdíly existují. Odhalení obecných zákonů na poli ekonomie je ztíženo okolností, že pozorované ekonomické jevy jsou často ovlivněny mnoha faktory, které se velmi obtížně vyhodnocují odděleně. Navíc zkušenost, která se hromadila od počátků tzv. civilizovaného období lidských dějin, byla - jak dobře známo - mocně ovlivněna a omezena příčinami, které nejsou vůbec výlučně ekonomické povahy. Například si musela většina velkých států svou existenci vydobýt. Dobyvatelé se sami ustanovili, právně a ekonomicky, za privilegovanou třídu v dobyté zemi. Získali pro sebe monopol vlastnictví půdy a jmenovali kněžstvo ze svých řad. Kněží učinili z třídního rozdělení společnosti trvalou instituci díky ovládnutí vzdělávání a vytvořili hodnotový systém, kterým lidi byli od té doby, do značné míry nevědomě, vedeni k jejich společenskému chování

Ale historická tradice je, tak říkajíc, ze včerejška; nikde jsme totiž zatím nepřekonali to, co Thorstein Veblen nazývá "predátorskou fází" lidského vývoje. Pozorovatelné ekonomické skutečnosti patří do této fáze a dokonce takové zákony, které z nich umíme odvodit, nejsou aplikovatelné na fáze jiné. Protože skutečným účelem socialismu je právě překonat predátorskou fázi lidského vývoje a pokročit za ni, může ekonomická věda ve svém dnešním stavu vrhnout na socialistickou společnost budoucnosti jen málo světla.

Za druhé, socialismus je směrován ke společensky etickému cíli. Cíle však věda tvořit nemůže a dokonce ještě méně je umí vštěpovat lidským bytostem; věda dodává především prostředky, jimiž lze určitých cílů dosáhnout. Ale cíle samotné jsou koncipovány osobnostmi s vysokými etickými ideály a - pokud tyto cíle nejsou mrtvě narozené, ale zásadní a prudké - jsou přijaty a neseny vpřed těmi mnoha lidskými bytostmi, které zpola nevědomky určují pomalý vývoj společnosti.

Z těchto důvodů bychom měli být na pozoru, abychom nepřecenili vědu a vědecké metody, když se jedná o otázku lidských problémů; a neměli bychom předpokládat, že odborníci jsou ti jediní, kdo má právo vyjádřit se k otázkám ovlivňujícím organizaci společnosti. Nespočetné hlasy už nějakou dobu tvrdí, že lidská společnost prochází krizí, že se její stabilita smrtelně otřásla. Je charakteristické, že se v takové situaci jednotlivci cítí lhostejně nebo dokonce nepřátelsky vůči té skupině, malé či velké, k níž patří. Abych svou myšlenku ilustroval, dovolte mi zde zmínit osobní zkušenost. Nedávno jsem diskutoval s inteligentním a dobře disponovaným mužem hrozbu další války a poznamenal jsem, že by před takovou hrozbou nabízela ochranu pouze nadnárodní organizace. Na to mi můj návštěvník velmi klidně a chladně řekl: "Proč se tak hluboce stavíte proti zmizení lidské rasy?"

Jsem si jist, že ne víc než před sto lety by nikdo tak snadno prohlášení tohoto druhu neudělal. Je to prohlášení člověka, který se marně snažil dosáhnout vnitřní rovnováhy a který více či méně ztratil naději, že uspěje. Je to výraz bolestivé samoty a odloučení, kterým dnes trpí tolik lidí. Co je toho příčinou? Existuje cesta ven?

Je snadné takové otázky položit, ale je obtížné na ně odpovědět s jakýmkoliv stupněm jistoty. Budu se však snažit, jak to jen půjde, třebaže jsem si dobře vědom skutečnosti, že naše pocity a touhy jsou mnohdy rozporné a zvláštní a že nemohou být vyjádřeny jednoduchými a snadnými vzorci.

Člověk je současně osamělou bytostí a společenskou bytostí. Jako osamělá bytost se snaží ochránit existenci svou vlastní a těch, kdo jsou mu nejblíže, aby uspokojil svá osobní přání a rozvíjel své vrozené schopnosti. Jako sociální bytost se snaží získat uznání a náklonnost svých okolních lidských bytostí, aby s nimi sdílel jejich radost, uklidňoval je v jejich smutku a zlepšoval jejich životní podmínky. Pouze existence těchto různých, mnohdy konfliktních tužeb zakládá zvláštní charakter člověka a jejich konkrétní kombinace určuje rozsah, v němž může jedinec dosáhnout vnitřní rovnováhy a může přispět ke společenskému blahobytu. Je docela možné, že relativní síla těchto dvou nutkání je v zásadě určena dědičností. Ale osobnost, která se nakonec vynoří, je především formována okolím, v němž se člověk náhodou ocitne během svého vývoje, strukturou společnosti, v níž vyrůstá, tradicemi oné společnosti a společenským hodnocením určitých typů chování. Abstraktní pojem "společnost" znamená pro jednotlivou lidskou bytost celkový součet jejích přímých a nepřímých vztahů ke svým současníkům a ke všem lidem dřívějších generací. Jednotlivec je schopen myslet, cítit, toužit a pracovat samostatně; je však tak závislý na společnosti - ve své fyzické, intelektuální a emoční existenci - že je nemožné uvažovat o něm nebo rozumět mu mimo rámec společnosti. Je to "společnost", která mu poskytuje jídlo, domov, pracovní nástroje, jazyk, myšlenkové formy a většinu obsahu myšlení; jeho život je umožněn prací a výdobytky mnoha milionů minulých a současných, kteří se všichni skrývají v malém slově "společnost".

Je proto zjevné, že závislost jedince na společnosti je přirozené povahy, která nemůže být zrušena - stejně jako v případě mravenců a včel. Avšak zatímco celý životní proces mravenců a včel je dán do nejmenšího detailu pevnými, zděděnými instinkty, společenský vzor a vzájemné vztahy lidských bytostí jsou velmi proměnlivě citlivé na změny. Paměť, schopnost kombinovat, dar ústní komunikace umožnily vývoj lidských bytostí, který je určován biologickou nutností. Takové vývoje se projevují v tradicích, institucích a organizacích; v literatuře; ve vědeckých a inženýrských výkonech; v práci všeho druhu. Tím se vysvětluje, jak dochází k tomu, že člověk může v určitém smyslu ovlivnit svůj život a že v tomto procesu může hrát svou roli vědomé myšlení a vůle.

Při narození získá člověk dědičností biologickou konstituci, kterou musíme považovat za pevnou a neměnnou, včetně přirozených nutkání, která jsou charakteristická pro lidský druh. Navíc získá v průběhu svého života i kulturní konstituci, kterou přijímá od společnosti komunikací a dalšími typy vlivů. Je to právě tato kulturní konstituce, která v průběhu doby podléhá změně a která velmi začnou měrou určuje vztah mezi jednotlivcem a společností. Moderní antropologie nás učí, pomocí srovnávacího zkoumání tzv. primitivních kultur, že se může sociální chování lidských bytostí značně lišit v závislosti na převažujících kulturních vzorech a typech organizace, která ve společnosti převládá. Právě na tom mohou založit svou naději ti, kteří chtějí hodně na člověku vylepšit; lidské bytosti nejsou kvůli své biologické konstituci odsouzeny zničit se navzájem nebo být vydány na milost krutému osudu, který si samy připravily.

Ptáme-li se sami sebe, jak by se mohla změnit struktura společnosti a kulturní přístup člověka, aby mohl být lidský život co nejuspokojivější, měli bychom si být neustále vědomi skutečnosti, že existují určité podmínky, které změnit nemůžeme. Jak výše zmíněno, biologická podstata člověka je z praktických důvodů nezměnitelná. Dále vytvořily technologické a demografické změny několika minulých staletí podmínky, které tu zůstanou. V relativně hustě osídlených populacích se zbožím, které je nepostradatelné pro další existenci, jsou absolutně nezbytné extrémní dělba práce a vysoce produktivní zařízení. Nenávratně pryč je doba - která se při pohledu zpět jeví idylickou - kdy mohli být jednotlivci a relativně malé skupiny zcela soběstační. Jen trochu to přeženu, když řeknu, že lidstvo vytvořilo planetární společnost výroby a konzumu.

Tím jsem teď došel k bodu, kde už mohu zkratkovitě naznačit, co pro mne představuje podstatu krize naší doby. Ta se týká vztahu jednotlivce ke společnosti. Jednotlivec si více než kdy dříve uvědomil svou závislost na společnosti. Nevnímá však svou závislost jako kladnou aktivní položku, jako organickou vazbu, jako ochrannou sílu, ale spíše jako hrozbu svým přirozeným právům či dokonce své ekonomické existenci. A navíc je jeho postavení v společnosti takové, že sobecké hnací síly jeho individuality jsou stále více zdůrazňovány, zatímco jeho společenské hnací síly, které jsou svou povahou slabší, postupně upadají. Všechny lidské bytosti, ať je jejich postavení v společnosti jakékoliv, trpí tímto procesem úpadku. Nevědomí vězňové vlastního sobectví se cítí nejistí, osamělí a zbavení oné naivní, jednoduché a nefalšované radosti ze života. Člověk může najít smysl v tomto krátkém a nebezpečném životě tím, že se daruje společnosti.

Ekonomická anarchie kapitalistické společnosti, jak dnes existuje, je podle mého názoru skutečným zdrojem zla. Vidíme před sebou ohromné společenství výrobců, jehož členové bez přestání touží zbavit jeden druhého plodů jejich kolektivní práce - nikoli silou, ale celkem vzato za poctivého dodržení legálně stanovených pravidel. V tomto ohledu je důležité si uvědomit, že produkční prostředky - tj. veškerá produkční kapacita nutná pro výrobu spotřebního zboží, stejně tak jako dalšího kapitálového zboží - smí být legálně, a většinou také je, soukromým vlastnictvím jednotlivců.

Pro jednoduchost budu v následující diskusi nazývat "dělníky" všechny ty, kdo se nepodílejí na vlastnictví produkčních prostředků - ačkoli to zcela neodpovídá obvyklému použití toho termínu. Vlastník produkčních prostředků má postavení, kdy si kupuje pracovní sílu dělníka. Používáním produkčních prostředků vyrábí dělník nové zboží, které se stává majetkem kapitalisty. Podstatný bod tohoto procesu je vztah mezi tím, co dělník vyrábí, a za co je placen, obojí měřeno reálnou hodnotou. Protože je pracovní smlouva "svobodná", není to, co dělník přijímá, určeno reálnou hodnotou zboží, které vyrobí, ale jeho minimálními potřebami a kapitalistovými požadavky na pracovní sílu s ohledem na počet dělníků, kteří spolu soutěží o práci. Je důležité rozumět tomu, že ani v teorii není platba dělníkovi určena hodnotou jeho výrobku.

Soukromý kapitál má sklon koncentrovat se v několika rukou, částečně kvůli konkurenci mezi kapitalisty a částečně proto, že technologický vývoj a rostoucí dělba práce podněcují utváření větší výrobních jednotek na úkor těch menších. Výsledkem tohoto vývoje je oligarchie soukromého kapitálu, jehož ohromná síla nemůže být účinně kontrolována ani demokraticky organizovanou politickou společností. To je pravda, protože členové zákonodárných orgánů jsou vybíráni politickými stranami, které jsou rozsáhle financovány nebo jinak ovlivňovány soukromými kapitalisty, kteří z praktických důvodů oddělují voličstvo od legislativy. V důsledku toho zástupci lidí nechrání ve skutečnosti dostatečně zájmy neprivilegovaných skupin obyvatelstva. V daných podmínkách navíc soukromí kapitalisté nevyhnutelně ovládají, přímo nebo nepřímo, hlavní zdroje informací (tisk, rádio, vzdělávání). Je tudíž neobyčejně obtížné, a skutečně ve většině případů téměř nemožné, aby jednotlivý občan činil objektivní závěry a inteligentně využil svých politických práv.

Situace převládající v ekonomice založené na soukromém vlastnictví kapitálu je tudíž charakterizována hlavními principy: předně, produkční prostředky (kapitál) jsou vlastněny soukromě a vlastníci s nimi nakládají, jak uznají za prospěšné; za druhé, pracovní smlouva je svobodná. Přirozeně žádná takto čistě kapitalistická společnost v tomto smyslu není. Především, a toho je třeba si povšimnout, že dělníkům se po dlouhých a hořkých politických bojích podařilo zajistit pro jisté kategorie dělníků trochu zlepšenou formu "volné pracovní smlouvy". Ale celkem vzato se dnešní ekonomika od "čistého" kapitalismu moc neliší. Výroba je provozována pro zisk, nikoli pro užití. Neexistuje žádné opatření, že všichni schopní a ochotní pracovat budou vždy schopni nalézt zaměstnání; "armáda nezaměstnaných" existuje téměř vždy. Dělník má neustále strach ze ztráty práce. Protože nezaměstnaní a špatně placení dělníci neposkytují výnosný trh, výroba spotřebního zboží je omezena a následuje veliké strádání. Technologický pokrok má často za následek spíše více nezaměstnanosti než ulehčení břemene práce všem. Motiv zisku společně s konkurencí mezi kapitalisty je odpovědný za nestabilitu v hromadění a užití kapitálu, která vede do stále těžších depresí. Neomezená konkurence směřuje k ohromnému plýtvání práce a k mrzačení společenského vědomí jednotlivců, které jsem již zmínil.

Toto mrzačení jednotlivců považuji za nejhorší zlo kapitalismu. Náš celý vzdělávací systém tímto zlem strádá. Přehnaně soutěživý postoj je vštěpován do studenta, který je vychováván k uctívání zištného úspěchu jako příprava na jeho budoucí kariéru.

Jsem přesvědčen, že je tu jen jeden způsob, jak odstranit toto vážné zlo, totiž ustavením socialistické ekonomiky, doprovázené vzdělávacím systémem, který by byl orientován na společenské cíle. V takové ekonomice, kde jsou produkční prostředky vlastněny společností samou a kde jsou využívány plánovitě. Plánovitá ekonomika, která přizpůsobí výrobu potřebám společenství, rozdělí práci, která má být udělána, mezi všechny práce schopné a zaručí živobytí každému muži, ženě a dítěti. Vzdělávání jednotlivce, kromě podpory jeho vlastních vrozených schopností, by se u něj pokusilo rozvinout smysl pro odpovědnost vůči jeho bližním místo oslavy síly a úspěchu v naší současné společnosti.

Je třeba si nicméně uvědomit, že plánovaná ekonomika ještě není socialismem. Plánovaná ekonomika jako taková může být doprovázena úplným zotročením jednotlivce. Dosažení socialismu vyžaduje řešení některých neobyčejně obtížných sociálně politických problémů: jak je možné s ohledem na dalekosáhlou centralizaci politické a ekonomické moci zabránit byrokracii, aby se stala všemocnou a arogantní? Jak mohou být chráněna práva jednotlivce a jak tím může být zajištěna demokratická protiváha k moci byrokracie?

Jasná představa o cílech a problémech socialismu má v naší době přechodu zásadní význam. Za současného stavu se svobodná a volná diskuze o těchto otázkách stala předmětem zásadního tabu. Proto považuji založení tohoto časopisu za důležitou službu veřejnosti.

Vyšlo v Monthly Review, New York, květen 1949 . Přeložil Milan Neubert, 20. ledna 2003.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 350 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde , nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!