Zveřejňujeme příspěvek Michala Kesudise o jehož případu jsme psali v článcích Soud s Michalem Kesudisem: Průběh líčení, Pomoc Kesudisovi a Skandální obžaloba Michala Kesudise.

Tentokrát se to týká obžaloby podané právníkem Michalem Kinclem (TOP09) na poslankyni Martu Semelovou za její výroky v pořadu Hyde park. Celou obžalobu si můžete přečíst ZDE a komentář na serveru „Lidovky“ ZDE. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, raději jsem připojil k textu Michala Kesudise pár osobních poznámek.

Nikdy jsem nebyl a ani nejsem komunistou. S komunistickou doktrínou jsem nikdy nesouhlasil a nesouhlasím. Vede mě k tomu vedle jiných ta okolnost, že se již ve svém komunistickém manifestu nejen nezříkají násilí, ale naopak považují násilí za legitimní způsob boje o moc. Nikdy jsem neobhajoval a nikdy také nemíním obhajovat komunistické zločiny 50let, vpád „spřátelených“ vojsk v roce 1968 ani další zlé činy pod vedením KSSS či KSČ. Přes to všechno jsem si nemohl nepovšimnout, že násilí je vlastní i antikomunistům, liberálům, konzervativcům, prostě kam se podíváš. Podle toho co vidím v dějinách i současném světě, komunisté nemají v žádném případě monopol na mučení, puče, převraty, politické i justiční vraždy, nespravedlivé války, genocidy a další zločiny proti lidskosti. Podávat dnes žaloby na Martu Semelovou za její názory na historii ve chvíli kdy je dnes na veřejném shromáždění vyhrožováno šibenicemi, jinde koncentračními tábory a „plynem“ (více ZDE či v článku “Konvičky v ČR nechceme”) považuji za pokrytecké, hloupé, kontraproduktivní divadlo pro lid, a otrockou úlitbu novodobým pánům. Z tohoto pohledu mě nepřekvapuje, že se k ní propůjčil člověk angažovaný v TOP09. Ještě mi tam schází nějaký pravověrný Odeesák s členstvím v KSČ do roku 1989.

Pokud jde o Miladu Horákovou, také si vzpomínám, že byla dávána za příklad ženy „kterou nezlomili“. Přiznala se k tomu „co spáchala“, tedy k boji proti monopolu a proti vedoucí úloze KSČ. Stala se obětí násilí utrženého ze řetězu. Podle Michala Kincla je však povinný zřejmě jiný historický výklad. Marně tedy hledám nějaký rozdíl mezi totalitním myšlením někdejších komunistů a některých dnešních pravičáků. Mohu jen, možná naivně, věřit, že zůstává nějaký rozdíl mezi Kinclovým právem a a „rudým právem“. Vzpomínám na jednoho prokurátora, který hrdinně chtěl v prosinci 1989 postavit komunistickou stranu mimo zákon. Vyneslo jej to do nejvyšších pater moci. Jmenoval se Tomáš Sokol. Jen se domnívám, že opakovaný vtip není vtipem. Komunistický bijec Kincl by měl hledat nějaký jiný způsob, jak na sebe upozornit. Možná doufá, že si jej lidé všimnou a poskytnou mu vyhovující politickou sinekuru. Tak to bezvadně fungovalo po sametu.

Příspěvek Michala Kesudise zveřejňujeme tak, jak byl napsán, bez jakýchkoliv úprav.


Antikomunistickým sekerníkům: chceme mít stejná práva jako vy!

Od roku 1990 jsme si zvykli na to, že nejsme nedotknutelní. Kdokoli si na nás otevře klapačku, i kdyby nám sebevíc spílal, stokrát o nás neříkal pravdu a tím nám křivdil, zůstává bez trestu. Tak to je a tak je to správně. Ne snad proto, že jde o nás komunisty a na náš úkor je dovoleno každému vše: důvodem je nárok, ústavně zaručený v procesu restaurace kapitalismu (staro)novým režimem. Svoboda slova náleží po právu každému, kdo se nachází na území Republiky, občanu i neobčanu, domácímu i cizinci, geniálnímu jako blbému, všem úplně stejně. A v rámci této svobody, rozumí se samo sebou, je člověku dovoleno se mýlit. Není-li prokázána vědomá lež s úmyslem škodit, platí svoboda vyjadřování, i kdyby dotyčný jakkoli blábolil. Věříš v existenci boha stvořitele? Dobře. Mluvil jsi s ním osobně? OK. Hrál jsi s ním karty? To víš, že jo.

Výše uvedené, zdá se, platí pro každého, jenom ne pro komunisty. Internetové Lidovky informovaly ve středu 26. srpna naši republiku o sporu na “ochranu osobnosti” proti Martě Semelové, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1. Zajímavé je, že žaloba vzešla z řad TOP 09. To samo o sobě vyvolává jistou pochybnost.

Jak by to vypadalo, kdyby představitelé politických stran na sebe podávali žaloby kvůli vzájemným výrokům?

Důvodů pro žaloby na představitele antikomunismu “za kecy” by se jistě našly celé mraky, kdyby nám komunistům stálo za to se jimi zabývat, k soudu své protivníky posílat a potom k soudním líčením docházet. Na jednu věc zvláště bychom neměli zapomínat: i kdyby nám to stálo za tu námahu, kdybychom jednali stejně jako oni, všichni kinclové by řvali jak pominutí, že komunisté už zase chtějí pronásledovat své odpůrce za názory. Ti samí kinclové se ovšem nestydí u soudu s pláčem žalovat jako malá děcka, protože představitelka “tvrdé linie” v komunistické straně se stále drží na kandidátkách. A není jim hanba argumentovat bebínkem na dušičce, což normálně nedělá ani to malé děcko.

Musím přiznat, že s Martou Semelovou zdaleka nesouzním tak, jak bych rád souzněl. Případ Horáková je stará historie. Ani já nevěřím současné verzi, ale rýpání se v té staré věci je k ničemu. Vlastně nikoho mimo pravicové politiky a propagandisty to nezajímá. Měli bychom věnovat svůj čas a energii jiným, důležitějším věcem, problémům současnosti a budoucnosti. Ani názory na vstup vojsk roku 1968 a s tím spojenou problematiku mezinárodního práva a proletářské internacionální solidarity nás nespojují. Zásah proti Československu byl v rozporu s mezinárodním právem i s marxismem samotným.

Pokud měla být “bratrská pomoc” legální a legitimní, musel by o ni požádat československý parlament. To se nestalo. Kdybychom měli shovívavě zavřít oči, musel by pozvání schválit a odeslat alespoň sjezd komunistické strany, ze zákona obdařené vedoucí úlohou. Ani to se nestalo. Z tohoto hlediska je zásah do vnitřních záležitostí československého státu neoprávněný a neobhajitelný i při krajní benevolenci.

Ani z hlediska marxismu, tedy z hlediska třídního, není možné hovořit o vstupu vojsk krásně. Násilí plodí příslušnou reakci a je přijatelné v zásadě jen tehdy, je-li to nezbytně nutné. Příliš agresivní přístup škodí vzájemné důvěře, ničí podhoubí, bez něhož nemůže růst a zrát internacionální solidarita. Sounáležitost vychází z citu nebo zájmu, spolupráce z dobrovolného svobodného rozhodnutí. Donucení není osvobození, v nejlepším případě může být osvobozením od...

Co se týče STB, stačilo by, kdyby Marta Semelová argumentovala jednoduše: každý stát je nesvobodný a nelidový. Každý stát má nějaké tajné služby. Ty pracují tak těsně na hraně zákona, jak to jde, a často i za ní. To není souhlas s porušováním zákona ze strany STB. To je prosté konstatování. V každé tajné službě pracují lidé dobří a zlí. K STB se organizačně řadila i ochranka prezidenta republiky. Kdo chtěl dělat tuhle práci, musel do STB. Jeho občanské ctnosti to nijak nesnižuje. Ochranka současného prezidenta je určitě taky prověřována a kompletně prolezlá agenty/špiony.

Jak vidno, se soudružkou Semelovou v lecčem nesouhlasím. Je jasné, že nesouhlasím ani s kincly. Přesto je respektuji a toleruji do té míry, abych je nechal svobodně žít, veřejně mluvit a třeba i fňukat. Zatím. Respekt a tolerance jsou podmíněny vzájemností.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!