Pěkné divadlo předvedla o víkendu německá média! Volby do zemského parlamentu v německém Hamburku skončily pro CDU fiaskem. Opětovně zvítězila sociální demokracie, i když se ztrátou kytičky, poněvadž voleb se zúčastnil historicky nejnižší počet voličů. Jaký jásot však propukl po oznámení výsledků voleb! Muži se radostí objímali, a to, co zažili v roce 2012 Piráti – mladí hoši se zvláštními účesy, kteří slibovali změnu v politice – prožívali nyní starší solidní mužové v oblecích a perfektních košilích. Po Pirátech nastoupili příslušníci strany “Alternativa pro Německo” (AfD). Výsledky voleb, kdy volební hlasy CDU evidentně přešly k AfD se ziskem 8 křesel, stejně jako zmrtvýchvstání německých Svobodných, jsou pozoruhodné. FDP se dostala z nulové pozice roku 2011 na 9 křesel. Celý komentář a výsledky voleb najdete zde. Výjimečně komentujeme i mainstreamový zdroj.

Klasický přemet politických stran

Alternativa pro Německo, jak se tato strana jmenuje, je elitním klubem. Zastupují ji profesoři Bernd Lücke, Jörn Kruse, Hans Olaf Henkel, ale i známí publicisté se styky v mediálním prostředí jako Konrad Adam nebo Alexander Gauland. Ti vědí, na rozdíl od divokých Pirátů, jak to na scéně i v zákulisí chodí. A také mají jiné sebevědomí a dřívější zkušenosti z politiky. Ale především: Touží velmi po moci.

Piráti, to byla jiná. Chtěli být partají široké základny, lidí zezdola, prosazovat demokracii a transparentnost. Právě proto získali u zklamaných voličů přízeň. Kde je jim dnes konec! Totéž však slibovala zpočátku AfD. Mohou být 6 % hlasů a 8 křesel v parlamentu hospodářsky významného centra Hamburku úspěchem, který posune váhu této strany prominentních konzervativců profesorů a doktorů do čelních pozic v německé politice? Jde jim pořád ještě o zásadní změny? V dotazu reportérky televize ARD v neděli večer se lídr strany AfD vyjádřil už celkem jasně. Téma eura a setrvání Německa v eurozóně prý nebylo tématem a voliči prý tuto stranu kvůli euroskeptickým postojům profesora Luckeho rozhodně v Hamburku nevolili. Tady prý jde především o jiná témata.

Zvláštní postoj lídra, který najednou začíná opatrně našlapovat. A hlavně, jedná-li se o klíčové téma, kterým se tato strana liší od stávajících pravicových německých stran. Jakmile dostala strana šanci, začaly vnitrostranické boje o moc. Místo nových idejí opět boj o koryta, na jaké jsme zvyklí u všech systémových politických stran. Velké partaje tu nejsou od toho, aby hájily principy spravedlnosti a obecné prospěšnosti celé společnosti. Mají hájit zájmy těch, kteří jim pomohou dostat se do volebního klání skrze finance. A tyto peníze investované do politiky jim pak politici, pokud jim voliči skočí na lep a na jejich sliby, z peněz daňových poplatníků zase vrátí. Bohaté zkušenosti v tomto směru získal v uplynulých 25 letech svobody i český občan.

Americký model: politika jako jiná forma byznysu

Podnikatelský model „Politická strana“ se úspěšně ujal v proamerické civilizaci. A z ní se exportuje úspěšně dál do světa. Žádné ideje, pouze touha po mamonu a moci. Stačí se podívat na historii zakladatele rodu Kennedyových. Joseph Patrick “Joe” Kennedy pašerák alkoholu v době prohibice a tvrdý byznysmen, měl pravidelné styky s podsvětím a investoval do podniků mafie. Pomohl však finančně Rooseweltovi ve volební kampani a jeho syn už byl známý prezident zavražděný v roce 1963. Ať jsou to strany zprava nebo zleva, vždycky jde hlavně o kšeft. Je třeba se přisát na cecík dojné krávy, tedy daňového poplatníka. A současní politici jsou již tak přisprostlí, že se nestydí říkat veřejně, že to, co se říkalo před volbami, už po volbách neplatí. Tak například po včerejším fiasku jednání s Řeky prohlásil rakouský ministr financí Hans Jörg Schelling: “Je na čase, aby Syriza přestala být ideologickou a začala se chovat pragmaticky.” Tedy tak, jak se sluší a patří na politickou stranu 21. století. Koneckonců něco podobného řekla více jak před rokem i Angela Merkelová.

Aktuální situace nové pravice v Německu jsme se dotkli na začátku. Syriza je však levicově populistická, tedy z druhé strany spektra. Máme tady novou úspěšnou stranu zleva, která má jasný mandát voličů. Je docela možné, že když nepůjde určité věci protlačit zprava, zkusí se to zleva. Každý prostředek dobrý, když jde o to, aby masy nepochopily vůbec nic. Již jednou jsme to v historii zažili.

Pochybnosti o směřování Syrizy

Co se týká Syrizy, velmi ráda bych se mýlila. Od jisté doby však dám na mé ženské instinkty. Čí koně jsou ve skutečnosti lídři Syrizy? Zatím vystupují velmi sebevědomě a mediálně je jim věnován velký prostor. Dokonce si ministr financí, o kterém jsem přesvědčena, že strčí všechny ostatní ministry i s celou evropskou komisí do kapsy, dovolil prohlásit, že “smyslem existence vlády je, aby se držela volebních slibů, které dala svým voličům”. No, to je tedy novinka! Varoufakis má mnoho přátel ve vysokých finančních kruzích, v Londýně a USA. Těžko nalezneme v Evropě politika, který tak perfektně rozumí hrám na burzách, finančním nástrojům (vehicles) a manipulování. Vždyť jeho kniha Globální Minotaurus končí smrtí Minotaura – globálního parazita z Wall Steetu, který to ve své chamtivosti přehnal.

Kdo je ale ve skutečnosti Yanis Varoufakis? V každém případě se vyzná ve světě anglosaského finančnictví a světového kasina. Varoufakis je americkým profesorem (hostuje na Lyndon B. Johnsson School of Public Affairs na texaské univerzitě v Austinu), je zastáncem Evropské bankovní unie, přerozdělovacího mechanismu v EU a jednotné centrálně řízené investiční evropské politiky.

A mladý řecký premiér? Alexis Tsipras byl v roce 2013 na návštěvě ve velmi významném americkém politickém think-tanku The Brookings. Ten chce zvýšit výdaje na bombardování východní Ukrajiny, článek najdete zde. A kolem financování volební kampaně Syrizy, kterou podporovala Hillary Clintonová, se šíří také nepěkné zvěsti. Po nich půjdeme příště. Možná je to dohadování mezi eurogrupou, šéfem ESM Schäublem a Merkelovou, jedno velké divadlo. Jsme na konci masopustu, l´ultimo di carnevale, říkají dnes v Benátkách. Nosí se masky, lidé se potřebují bavit.

Anebo se nám nabízí zábavný program, který má navodit příjemný pocit změny. A Řekové jsou postaveni do role těch správných hochů, kteří mají ukázat zkorumpovaným byrokratům v EU zdvižený prostředníček. A co když je potřeba odkanalizovat zlobu těch, kteří se pokoušejí demonstrovat veřejně svoji nespokojenost s evidentním směřováním EU k centrální diktatuře, jako je například hnutí PEGIDA? Co když je potřeba odvrátit pozornost od oklešťování základních demokratických práv občanů? Aby diváci měli přece jenom pocit, že “ta demokracie přece ještě funguje”, když nechají v Bruselu tyto nové, mladistvé a cool vypadající tváře politiky? A když řecké hřebečky, možná dokonce ze Sorosovy stáje, nechají tzv. „bránit zájmy řeckého lidu“? A ještě nikdo na ně nevystřelil, ani se nepokusil shodit z okna jako některé z oněch 57 bankéřů, zesnulých za velmi podivných okolností minulý rok.

O co by skutečně mělo jít při reformě bank

Můžeme se jenom ptát: “Kdo režíruje toto divadlo?” Europolitika není politika politických stran. Celá eurozóna reaguje jako jedna velká banka. Skutečná vláda je v rukou ECB, a ta je pobočkou FEDu. Řecko nevystoupí z eurozóny, pro tento úkol tato vláda nebyla zvolena. A mnoha evropským politikům je celé Řecko ukradené. A bohužel i osud celé Evropy. Co jim však není ukradené, je přežití jejich zaměstnavatelů. Partajní obchodní organizace potřebují krmivo, které zajistí vyplácení diet jejím vlastníkům do příštích voleb a tučný důchod po odchodu z funkcí.

Proč neznárodnit banky, které jsou na huntě a mají sklepy plné derivátových bomb, jak to má Syriza v programu, když to zaplatí všichni evropští daňoví poplatníci? Proč ne, když to pomůže k vytvoření jednoho centrálně řízeného státu, snadno začlenitelného do Nového světového řádu? A řízeného neviditelnými finančními elitami v pozadí? Znárodnění bank, které už okradly kde koho, a které pak budou vypláceny ještě z práce mnoha dalších generací. Proč neslyšíme od nových mladých tváří Alexise Tsiprase a jeho pravé ruky Yanise Varoufakise slavnou větu Irvinga Fishera „Zestátněme peníze, ale nezestátňujme banky?“ Tedy stručně řečeno: Vraťme pod kontrolu emisi peněz do rukou státu – suveréna a seberme to nikde nepsané právo komerčním bankám a dnešním centrálním tzv. „nezávislým bankám“.

A banky rozdělme na malé, pestré a sloužící jako infrastruktura pro reálnou ekonomiku. Na banky, které se nebudou moci stát „systémově relevantní“, tedy ženoucí celé národy a reálnou ekonomiku do záhuby. A zařiďme, aby vklady lidí v bankách zůstaly majetkem lidí a byly vedeny odděleně od rozvah bank a nemohly se tedy stát jejich majetkem. To vše jde, a to by mělo být klíčové téma pro stranu, která „nechce být systémová“, ale progresívní. Yanis Varoufakis umí. Mám respekt před jeho znalostmi. Obávám se však, že hraje jiný poker, než je nám namlouváno.

Volby stojí hodně peněz a jsou pro finanční a politické elity pořád určitým rizikem. Demokracie je vyprázdněný pojem. Nemůže fungovat tam, kde veřejnost žije “jen pro ten dnešní den” a ztratila odpovědnost vzhledem k budoucím generacím a životnímu prostředí. Proč by mne měla dojímat smrt jiných lidí, neřku-li lidstva, když já také zemřu, že? Co je mi po nich! Viz východní Ukrajina, Sýrie, Afghánistán, Irák, atd, atd…

V dnešní oligarchické a korporátní podobě, kdy jde o vysávání našich peněz rafinovanými parazity, jsou už volby a zastupitelská demokracie zbytečné. A je jedno, zda jde o strany zleva, nebo zprava. Žádná systémově nerelevantní strana neexistuje. Hra na demokracii končí, nastupuje fáze tyranie. Jako ve starých Aténách. Ale můj názor na směřování Syrizy nemusí být nutně názorem celé redakce.