V posledním příspěvku jsem se rozepsal o rozdílu mezi psychicky a existenciálně založenými pocity. Rozdíl mezi obojím by měl být postupně jasný i z dalšího rozlišování. Po hře na pískovišti, přechodu vodopádu a odmítnutí ruské rulety vznikla sféra autentické spirituality vyzývající smrt tím, že se etabluje zvláštní druh existence, jež se projevuje specifickými <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=357">gravitačními pocity</A>. Cit pro tyto pocity svobody, přetlaku, chuti do života vůči neodbytné smrti a nalezení smyslu vůči všednímu ekonomickému nesmyslu se vázal na zvláštní způsob aktivity spojené s hravou vážností. Jednání radikálně vztažené ke smyslu života (např. přechod Štolpichu) se ohne samo k sobě a tím vytvoří onu zvláštní enklávu spirituality. Ta existuje pouze v momentálním jednání a nemá vliv na ekonomický a materiální chod světa. A na co tedy vliv má? Jinak řečeno: Jak se nám ukazuje svět v momentu, kdy prožíváme podobný výbuch životnosti?<BR><BR>Jednání nesené hravou vážností je zásadně vztažené do sebe, protože bojuje o radikální smysl života vůči smrti. Ale již jsem v minulých dílech naznačil, že to vůbec neznamená jednání uzavřené. Co se tedy při pocitu hravé vážnosti dává směrem ven, ke světu ke druhým lidem? Plnost života aktualizovaná ve výjimečném pocitu nezůstává uzavřena sama v sobě; to by popírala život v jeho přetlaku, životnosti a dynamice. Protože však líčíme perspektivu spirituality z hlediska první osoby, nemůžeme vyskočit se sebe a vidět se neurčitého objektivního pohledu „někoho tam venku“. Podívejme se proto na vyzařování spirituálně cítěného života jinak: Jaký svět nám otevírá hravá vážnost? Vidíme, že musíme postupně projít dva pohyby: co v momentu přetlaku a v naladění správné spirituality dáváme do světa a co naopak ze světa přijímáme. Ale to musíme nejprve vyjasnit, co míníme pod slovem „svět“.<BR><BR>Nemůžeme postupovat jinak než konfrontací tohoto světa s obytným prostorem vydržovaným skrze ekonomické myšlení. Svět nutnosti tvořený nesmrtelnými příkazy Chleba a Desatera má všechno srovnané a proto vykazuje neuvěřitelné množství nudy. Nejde o existenciální nudu G. Greena, která jej nutila hrát ruskou ruletu. Nuda ekonomiky se projevuje <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=369">chronickou vážností</A>. Ta obtíží naše bedra trvalým balvanem povinností, příkazů a nařízení. Nic proti nim, vždyť při jejich porušení se umenšuje náš život či dokonce hrozí smrt nám a lidstvu obecně. Například se ukazuje, že nelze vytunelovat celou planetu kvůli konzumní všežravosti. Jinými slovy: gravitace (čili: pocit existenciální <EM>gravitas</EM>) je notoricky stejný, protože přikázání „Nezabiješ!“ či „Nepokradeš!“ nebo „Neoteplíš!“ nezávisí na mém osobním souhlasu či odmítnutí. Jedinou možnou reakcí na žulový svět nutnosti je disjunktivní postoj „buď W22; anebo“. Buď poslechnu a budu žít nebo si dám morálně-ekonomického šlofíka a budu mít špatné svědomí. Jistěže se tyto hodnoty dostávají do osobního zápasu, viz příklad <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=224">kradoucího státního úředníka</A>. Ale zde a nyní činěný apel na osobní morálku nijak nemění pocit žulové povinnosti, kterou jsme v případě ekonomiky vázáni. Pokud této nutnosti unikáme, pak vždy se špatným svědomím, ve stavu snížené morální či smyslové příčetnosti. Jenže to si škodíme až k smrti. I vracíme se pokorně pod jho ekonomiky, protože ještě chceme nějakou chvíli žít a mít zatepleno.<BR><BR>Zajímavější je svět tvořený principem přetlaku a nadbytku, který nemusí být a také se málokdy vyskytuje. Pokud se vcítíte do světa dítěte zapáleného Hrou či mladíka při přechodu rozbouřené jarní řeky, pak se mou zajisté seznáte, že se jim ukazuje jiný svět než šedivý vůkol Povinnosti hrozící Smrtí. Tento chronicky příčetný svět „jest“ pořád, protože ochraňuje naši primární existenci. Svět autentické spirituality se naopak rozzáří jako prskavka nebo ohňostroj. Neukazuje povinnosti, ale Krásu. Nemyslím na estetický prožitek uměleckého díla Jde mi o pocit hezkého a krásného světa prozářeného smyslem. Taková zkušenost je v pravém smyslu slova „estetická“, protože řecké slovo „aisthesis“ znamená něco zakusit, smyslově vnímat. V protikladu k notoricky danému osvětí tvořeného ekonomickou potřebou je zřejmé, že duchovně vnímaný svět vlastně „není“, protože trvale neexistuje a navíc je objektivně nevykazatelný. Není „něco“ trvale platného, ale je „něčím“ W22; <EM>pocitem </EM>malého zázraku. Svět jako trvalou kulisu světa potřeb máme kolem sebe pořád, je objektivně doložitelná a obhajitelná, např. denním řádem či výplatní páskou. Ale onen jiný svět nemá objektivní rozměr tvořený povinností; on totiž <EM>nemá žádnou povinnost </EM>se ukazovat. Z hlediska času <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=308">chronos</A> se ukazuje jako nepříčetný, protože mu tento čas nelze přičíst. Navíc je příliš plný a chtivý života na to, aby pouze přežíval: chce být. Jeho disjunkce má úplně jiný charakter než disjunkce ekonomiky. Staví nás před alternativu: buď holé existenční minimum nebo tvořivá radost z plnosti smyslu. Svět v záblesku představuje dar, čistou gratuitu, prožívanou zde a nyní v pocitu zásadní vděčnosti za to, že existence přesahuje momentálně trvalé pachtění. Jaké má tento svět vlastnosti?<BR><BR>