<i>Vydavatelství České katolické Charity vydalo v&#160;roce 1974 ve<a href="http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/cirkevni-nakladatelstvi"> Státním církevním nakladatelství</a> sborník úvah o katolické víře Naše víra. Úhledná modrá knížka byla obratem rozebrána, dosud však tento titul leckde koluje jako pomůcka ke katechezi. V&#160;tiráži je uveden jako její pořadatel<a href="http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_benesj.php"> Dr. Josef Beneš</a> se spolupracovníky a titul se objevuje také v&#160;bibliografii dr. Josefa Beneše. Všechno ovšem bylo jinak a panu proboštu Benešovi, přednímu činiteli kněžského sdružení<a href="http://www.teologicketexty.cz/casopis/2003-2/Sluzebnici-neverni.html"> Mírového hnutí katolického duchovenstva a Pacem in Terris,</a> evidovanému spolupracovníkovi Stb, slouží ke cti, že vydání Naší víry umožnil a zaštítil ji v&#160;době normalizace svým jménem. </i>
/n/n
Na jaře 1968 – když nové poměry měly zavládnout i v&#160;České katolické charitě, ovládané komunisty a Stb — mě požádal <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Oto_Mádr">dr. Oto Mádr,</a> <i>&#160;</i>v&#160;tu&#160;dobu jeden z&#160;hlavních činitelů církevní obnovy u nás, jestli bych nechtěla převzít vedení&#160;Vydavatelství České katolické charity (ČKCH). Od února 1968 jsem však pracovala jako redaktorka ve Státním zdravotnickém nakladatelství, které právě procházelo nadějnou proměnou, a já jsem dostala na starost redakci vědecko-populární literatury. To bylo velmi dobré pole působnosti a práce v&#160;redakci mi ponechávala dosti volného času, protože ve svém předchozím zaměstnání jako venkovská praktická lékařka jsem byla zvyklá na daleko větší pracovní výkon. Nabídku dr. Mádra jsem sice odmítla, ale slíbila jsem, že budu ve svém volném čase s&#160;vedením Vydavatelství ČKCH spolupracovat, protože jsem také zároveň v&#160;tu dobu začala studovat nakladatelství jako nástavbový obor na fakultě publicistiky KU.&#160;Vedení Vydavatelství proto převzal&#160;<a href="http://www.cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Vaško">Václav Vaško,</a> obětavý a pro církev horlivý vyznavač, ovšem bez redakčních zkušeností. Tak se stalo, že v&#160;obytné kuchyni našeho malostranského domu vznikla paralelní redakce Vydavatelství i leckterého samizdatu. Václav Vaško tam byl denním hostem, další hosté se střídali – P. Oto Mádr,<a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Zvěřina"> P. Josef Zvěřina</a>,<a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_NÄ›mec"> PhDr. Jiří Němec,</a><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/AntonĂ­n_Bradna"> P. Antonín Bradna</a>&#160;a další, konaly se tam schůzky s&#160;autory a překladateli, na modřínovém jídelním stole byly trvale rozloženy rukopisy a korektury. Dodnes jsem nepochopila, jak je možné, že mě Stb neobtěžovala.
/n/n
Jednou večer, nejspíš v&#160;roce 1971 nebo 1972, když jsem se právě chystala do divadla, někdo zazvonil u domovních dveří.&#160;Václav Vaško šel otevřít a ke svému překvapení našel před domem mikrobus s&#160;německou poznávací značkou. Vyskákala z&#160;něj skupinka mladých německy mluvících mužů v&#160;tmavém oblečení, a že prý jsou posláni za paní Pohunkovou. Když vyšli do prvního patra, tak se ukázalo, že jsou to mladí jezuiti z&#160;Frankfurtu, kteří pověřeni někým ze společných známých mi vezou balíček literatury. A že si s&#160;tím prý můžeme dělat, co chceme; pak se bez dlouhých řečí&#160;zase odporoučeli.&#160;V&#160;balíčku byla mimo jiné publikace Der katholische Glaube – byly to karty spojené kroužkovou vazbou, řazené tematicky. Ke každému tematu byl „katechismový“ text, kontrolní otázky, příhodná modlitba. Celé pojetí připomínalo koncepci tehdy aktuálního tzv. <a href="http://www.getsemany.cz/node/1712/;http:/www.getseman.cz/node/1437">Holandského katechismu</a>, ale zpracování bylo stručnější a jestě&#160;populárnější, nekontroverzní, velice mě nadchlo. A tak jsme s&#160;Václavem začali uvažovat o tom, jak by šla obdoba tohoto „frankfurtského katechismu“ vydat pro české čtenáře. Bylo nemyslitelné ve vrcholící normalizaci vydat překlad německé a k&#160;tomu jezuitské náboženské publikace. Takže jsme usoudili, že vyrobíme český plagiát upravený pro naše poměry. Já jsem nově česky napsala první dvě nebo tři kapitoly (inspirace Holandským katechismem je zřejmá). Překlad, respektive české zpracování dalších kapitol, zadal Václav osvědčeným českým autorům; pokud si pamatuji, byl mezi nimi Jan Sokol, historickou část jistě zpracoval profesor Bedřich Smékal, &#160;autor řady samizdatových překladů a českých církevních dějin.&#160;Ostatní autoři byli tak dobře zakonspirováni, že sama o tom nemám záznam a nepamatuji si to. A tak by bylo výborné, kdyby se dosud žijící pamětníci přihlásili. Text totiž dopadl výborně a natolik&#160;odpovídal českému prostředí, že na něm nebylo nic rušivého ani nápadného.&#160;S&#160;Václavem jsme se postarali o redakci, o doplňky, nově jsme zařadili různé citáty a další základní modlitby, aby jej mohli využívat i dospělí konvertité.
/n/n
A pak nastala nejobtížnější fáze. Odpovědným vedoucím Vydavatelství byl&#160;kanovník <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Královská_kolegiátnĂ­_kapitula_sv._Petra_a_Pavla_na_VyšehradÄ›">Královské kolegiátní kapituly na Vyšehradě</a> Dr. Josef Beneš, komunistický kolaborant a bývalý vězeň nacistického koncentračního tábora v&#160;Dachau. Protože Václav Vaško byl jako účastník slovenského národního povstání vězněn v&#160;Banské Bystrici Wehrmachtem a dokonce odsouzen k&#160;smrti (na intervenci místního biskupa nebyl popraven), sympatizoval s&#160;ním dr. Beneš a držel nad ním jaksi otcovsky ochrannou ruku. Václav mu byl vděčný, že mohl i po začátku normalizace ve Vydavatelství zůstat, byť už ne jako vedoucí, a v&#160;dobrotě svého srdce nedokázal kanovníka Beneše nenávidět, pohrdat jím&#160;nebo mu dávat najevo nějaký odpor. Tak jsme riskovali. Benešovi jsme řekli, že máme krásný překlad z&#160;němčiny, na který si původní autoři nenárokují autorská práva, a vnukli mu nápad, aby jako pořadatel sborníku vystoupil on sám a aby jako autory jednotlivých kapitol&#160;nahlásil dohlédacímu a povolujícímu orgánu, tj. Ústřednímu církevnímu nakladatelství, své kamarády z&#160;<a href="http://www.teologicketexty.cz/casopis/2003-2/Sluzebnici-neverni.html">Pacem in terris</a>. A že jim může proplatit honorář, protože nikdo jiný si nic nenárokuje.
/n/n
Jednání proběhlo ve vyšehradské Benešově rezidenci. Protože pan kanovník nebyl žádný misogyn, naopak, šla jsem tam s&#160;Václavem, pěkně upravená a v „plné polní“. Byli jsme společensky a vlídně přijati, načež se rozvinula dlouhá a celkem otevřená, byť vyčerpávající&#160;debata – o Benešově mládí, o proměnách církve&#160;v&#160;poválečné době,&#160;pan kanovník vzpomínal na své ministrantské dětství a přitom naléval nikoli šetřně slivovici. Já ji nemám ráda, ale za let, kdy jsem působila jako venkovská, resp. maloměstská &#160;lékařka, jsem si vypěstovala jistou toleranci na alkohol, zatím co Václav&#160;ji měl díky své slovenské a moskevské anamnéze. A tak jsme seděli, diskutovali, pan kanovník se zřejmě dobře bavil a čekal, co vydržím. Dopadlo ta tak, že jsem během pobytu ve vyšehradské rezidenci obstála, a dr. Beneš nakonec na náš návrh v plném rozsahu přistoupil. K&#160;jeho dobru nutno dodat, že si sám za uspořádání honorář neúčtoval; podle Václavova názoru tím chtěl trochu snížit svůj dluh vůči církvi a trochu si vylepšit svědomí. Prostě nikdo není jen bílý nebo jen černý.
/n/n
Václav mě z&#160;Vyšehradu dopravil na Karlovo náměstí, kde se nás ujal grafik a ilustrátor<a href="http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&amp;view=article&amp;id=54:blaek-jii&amp;catid=29:esko-ilustratoi-&amp;directory=3941"> Jiří Blažek</a> se svou paní, krásnou malířkou&#160;Haničkou. Tam jsem podstoupila všelijakou resuscitaci a&#160;v&#160;závěru dne jsme dojednali, že se Blažkovi ujmou výtvarné stránky knihy, jako už většiny jiných publikací, na nichž jsme spolupracovali.&#160;Václav pak všechno zařídil v&#160;Ústředním církevním nakladatesltví, díky Benešovi šlo vše hladce, a vznikla&#160;dodnes existující půvabná modrá knížka potenciálně „zvyšující religiozitu“.
/n/n

To ovšem není konec historie. Bylo nemyslitelné, že by do hry nevstoupil P. Oto Mádr. A ať už to udělal jakkoli, skutečností je, že se mu podařilo v&#160;zahraničí dát vytisknout druhé vydání, ovšem jako doslovné faksimile prvního, na podobném papíře, s&#160;nepatrným rozdílem formátu – je&#160;trochu menší. A celý druhý náklad byl propašován do Prahy a rozdistribuován.&#160;Po roce 1989 vydalo text jako brožurku ještě jednou ekumenické nakladatelství SÍŤ spol. s&#160;r.o. v&#160;Černošicích. Díky všem těm anonymním spolupracovníkům!