Všechno začalo kdysi velmi dávno a velmi zvolna, pomalu, snad až trochu ostýchavě. Občas se někde v málo čtených novinách objevil článek. Občas v rozhlasové relaci zazněl nepříliš jasně formulovaný názor, jakási odvážná myšlenka, že život nenarozeného by vlastně, v případě vážného poškození, mohl být v limitním případě, řekněme, přerušen. Občas se objevili avantgardní umělci, kteří chtěli šokovat diváka, odstranit tabu a strhnout masku všemu měšťáctví, všem omezením a přikázáním. Občas nějaká kapela vyhrála hitparádu s písní, kvůli které by kdysi dávno nesměla vystupovat. Občas nějaký ekolog oznámil vyhynutí nějakého málo početného druhu. Občas jsme se dozvěděli z akademické přednášky významného odborníka, projevu plného cizích termínů, že není pravda a lež, nýbrž jsou toliko <EM>opinions</EM>, názory. <BR><BR>Z těchto pramínků se časem spojila řeka. Kdysi, kdysi bylo možná obtížné hledat v náznacích znamení času a číst ze skrytých narážek. Dnes jsou tatáž znamení křičena na všech rozích světa a z každé obrazovky a nelze jim uniknout či být chvíli bez nich.<BR><BR>A najednou jsme zde, v roce dva tisíce pět po Kristu. Najednou jsme dospěli a máme poznání a jsme jako Bůh. Nejsme již ostýchaví a nebojíme se. <BR>Najednou máme ústavní právo vraždit zdravé nenarozené děti, protože je to kus těla matky, protože matka má právo nad jejich životem nebo prostě protože máme. Dávno se již o dětech před narozením nediskutuje; diskutuje se o tom, zda máme právo zabít dítě po narození, zda by děti mohly být zabíjeny až do jednoho měsíce, nebo snad až do jednoho roku po porodu nebo snad ještě starší, a pořádáme o tom odborné semináře plné slavných jmen. Popisujeme skutečnost vědeckými termíny a hypotézami, rozlišujeme <EM>human being</EM>, lidskou bytost, a <EM>human person</EM>, lidskou osobu. Je v tom plno cizích slov, jedná se ve výsledku o to, zda smíme, či nesmíme zabít člověka. Máme za to, že smíme. Dítě po narození, soudíme, můžeme zabít, pokud trpí malformací nebo chorobou nebo je jeho genetický design jiný, než bychom chtěli, nebo má jiné pohlaví nebo protože jsme se rozmysleli a nechceme ho nebo prostě protože je taková doba. <BR><BR>Má se za to, že se může rozebrat lidské embryo pro záchranu staršího sourozence. Má se za to, že to není vražda, nýbrž toliko <EM>option</EM>, volba. <BR><BR>Staré lidi, kteří již ze života nic nemají a nemohou si už nic užít, je mravně opodstatněné zabíjet, soudíme na konferencích, protože se dospělo k přesvědčení, že nemohou-li si již užít, život nemá smysl; pokud nemají odvahu staří důstojně odejít ze světa nebo nejsou schopni své přání artikulovat, je naší morálním právem či povinností, aby jim k tomu lékař dopomohl. <BR><BR>Mladý muž si ve jménu svobody může vybrat, zda bude žít s mužem, nebo s ženou, usoudili jsme, že jsou dvě rovnocenné cesty: žít s partnerem nebo s partnerkou. <BR>Rovněž i sex s malými dětmi vlastně může být oboustranně obohacující a může za určitých podmínek napomoci správnému rozvoji dítěte i dospělého. Samozřejmě za dodržení určitých podmínek. <BR><BR>Občas vědci ověnčení tituly z obou stran publikují překvapivou studii, ve které zjistí, že sledování násilnických a pornografických filmů může mít eventuelně přece jen na mládež špatný vliv; celá studie je následně zpochybněna.<BR><BR>Občas je někde zavražděn kněz. Občas je někdo zavražděn dítětem, a pro nás je to problém případného snížení věkové hranice trestných činů, nic víc, jedeme dál. <BR><BR>Občas se dočteme, že další ekosystém s množstvím druhů, které žily jen tam a nikde jinde na světě, byl zničen. Občas se objeví inzerát, že někdo výhodně vykupuje lidské oocyty.<BR><BR>Vyškrtli jsme zmínku o křesťanství z naší Evropské ústavy; nemusí to znamenat nic, ale může to znamenat všechno. <BR>Když někdo někde mluví o Bohu, je to buď fanatik, nebo fundamentalista nebo sektář nebo svíčková bába nebo zatemněnec nebo hlupák a naší reakcí je mlčení nebo výsměch. Ale jinak je všechno v pořádku, nastoupený směr je správný a naše show musí pokračovat. <BR><BR>Malíři a umělci, již dávno ne avantgardní, chodí po spáleništi hodnot a paběrkují, kde ještě kus něčeho zbyl, něčeho, co se ještě aspoň trochu dá rozbořit. Kdysi umění tvořilo hodnoty, dnes, podobně jako revoluce, jen ničí ty staré. Dnes umění nabízí rozřezaná těla, detailní fotografie lidského pohlaví a nabodené hlavy. Kdo protestuje, je označen za barbara. <BR><BR>Freddie Mercury ve své slavné písni, už sám diagnostikovaný HIV+, kdysi zpíval <EM>my make up may be flaking</EM>, můj make up se začíná odlupovat. Možná to byla svým způsobem prorocká vize celé Evropy.<BR><EM>But my smile still stays on</EM>, pokračuje Mercury, ale můj úsměv stále zůstává.<BR>A tak si do nového roku přejme, aby naší civilizaci vydržel co možná nejdéle.<BR><BR>