Nesmyslný název ukazuje základní dilema Evropy poté, co Irové v referendu konaném 12. června odmítli Lisabonskou smlouvu. Dodejme, že ostatní země starého kontinentu ji raději ani občanům k hlasování nepředkládali, protože by referendum nemuselo projít. Beztak ujednání z Lisabonu nikdo nerozumí, protože jde o technickou záležitost. V Irsku je konání referenda nařízeno ústavou, hlasování se nešlo vyhnout. Koneckonců, negativně se v různé fázi integrace vyslovili Francouzi i Holanďané o rok předtím. Francouzi odmítli návrh ústavy hlavně kvůli strachu z „polského instalatéra“, tedy kvůli obraně sociálního státu a národních zájmů. Druhým důvodem bylo vyjádření nespokojenosti Chiracově pravicové vládě, protože holt nebyly po ruce žádné jiné volby. Podobně tomu bylo i v Holandsku, kde referendum mělo pouze poradní charakter, ale vláda se jej za určitých podmínek zavázala respektovat. Podmínky byly splněny: účast byla nadpoloviční a proti hlasovalo 62% voličů. Jedním z důvodů odmítnutí ústavy byla zlost Holanďanů nad korupcí v EU-orgánech a strach ze ztráty identity. Země by prý byla zaplavena cizinci z východních evropských zemí. Reakcí na dvojí odmítnutí EU-ústavy bylo vypracování pouhé mezistátní smlouvy, kterou by schvalovaly pouze vlády, popř. parlamenty jednotlivých zemí. Tzv. <a href="http://europa.eu/lisbon_treaty/glance/index_cs.htm">Lisabonská smlouva</a> řeší především fungování EU po vstupu východního bloku, kdy se Evropa rozrostla na 27 zemí. Podle smlouvy z Nice může nyní každá země kdykoliv zablokovat cokoliv z důležitých usnesení, která se musí přijímat jednomyslně. Takto spravovat Evropu opravdu dál nejde, protože systém nefungoval už ani v původním počtu 18 zemí. Jsem přesvědčený Evropan, protože už 13 let žiji, studuji a nyní i pracuji v Evropě. Vidím v současné situaci především tyto problémy.<BR><BR><STRONG>1. Národní egoismus členských států<BR></STRONG>Zjednodušeně viděno, bylo motorem evropské integrace Německo hnané pocitem viny za Druhou válku. Proto se v rozhodujícím okamžiku Němci vzdali svých výhod (např. silné marky) a umožnili fungování něčeho nového (např. monetární unie). Třetí poválečná generace, kterou v Mnichově učím, už pocit viny nemá a bylo by hloupé to od nich očekávat. Začali se k Evropě chovat stejně pragmaticky jako ostatní země. Dynamika integrace pak vypadá podle toho. Německo zmiňuji schválně, protože ostatní země se k Evropě chovají pouze utilitárně, pragmaticky, až kořistnicky. Jenže obecné dobro se nevybuduje tím, že si z něj uchvátím nejlepší část koláče a zbytek velkomyslně přenechám ostatním. Zatím to bylo tak, že pro obecný zájem Evropy se bylo ochotno obětovat hlavně Německo. Jenže nyní už to úplně neplatí.<BR><BR><STRONG>2. Evropa jako obětní beránek neschopných politiků<BR></STRONG>Mnohé vlády a politické strany (u nás ODS s Klausem) vynikají tím, že našli obětního beránka pro vlastní neschopnost efektivně řídit a spravovat stát. To lze docela dobře porovnat s Německem, kde prakticky neexistuje anti-EU sentiment. Spolkový stát si dovede v Bruselu své zájmy pohlídat, protože má schopné úředníky a firmy zde mají schopné lobisty. Navíc mají aktivní poslance v Evropském parlamentu, kteří se dlouhodobě starají o vytváření vhodných hlasovacích koalic. Hloupé vlády žijí z domácí korupce a jsou celkově neschopné. Jejich představitelé v Bruselu neumí ani ceknout, protože neumí žádný cizí jazyk, a do evropských orgánů posílají partajní vysloužilce. O integraci se nestarají, integrační směrnice a předpisy buď sabotují nebo aktivně nežádají o výjimky. Evropské dotace se nejprve snaží rozkrást a teprve po nátlaku a po hrozbách peníze používají, jak mají. Jenže: aparát Unie funguje na západní, nikoliv na východní úrovni. Pokud se na Brusel jde s balkánskou mentalitou a českou velkohubostí, neúspěch je předem zaručen. Ale to přece nevadí, protože zlý Brusel je na vině, nikoliv domácí neřád. Už šéf říšské propagandy Goebbels věděl, že tisíckrát opakovaná lež se nakonec stává politickou pravdou.<BR><BR><STRONG>3. Evropa jako obětní beránek naštvaných občanů<BR></STRONG>Francie, Holandsko a nyní Irsko vystavily integraci Evropy negativní vysvědčení. Je ovšem zajímavé pozorovat, že skoro vždy si občané skrze referenda vyřizovali účty s domácí vládou, které měli plné zuby. Naposledy v Irsku, kde vládne zásadní nespokojenost se zkorumpovanou vládou premiéra Briana Cowena. Protože jiné volby nejsou k dispozici, občané trestají tu vládu, která referendum prosazuje jako svůj politický program. Irové ovšem pláčou na nepravém hrobě, protože EU nemůže za jejich všeho schopnou politickou reprezentaci. Tu si zvolili sami. Vidíme jasný paradox: občané nevnímají EU jako samostatnou politickou entitu, jejíž poměry by posuzovali mimo lokální volební kolorit. Tento nedostatek rozlišování na straně Evropanů vede k tomu, že neschopné národní vlády nemají šanci obhájit evropskou politickou agendu. A tak se jako Evropan ptám: kdy už konečně Evropa přestane být rukojmím neschopných domácích vlád? A kdy konečně lidem dojde, že EU je něco jiného než jejich zkorumpovaný domácí hnojník?<BR><BR><STRONG>4. Evropa jako spletenec protichůdných zájmů a globální hráč<BR></STRONG>Po krachu Bushovy politiky a ekonomické aktivitě Asie je všem jasné, že EU musí vystupovat na světové scéně jednotně, aby dokázala obhájit své vlastní zájmy, a také aby svět někam smysluplně posunula. Všem lidem planety je jasné, že EU zatím nejlépe na světě spojilo blahobyt pro všechny, politické svobody a klidný životní styl. Divoký kapitalismus Číny a individualismus USA může lákat vybraná individua, ale celková kvalita života je něco úplně jiného. To dokazují patřičné statistiky, kde evropské země patří s Kanadou k naprosté špičce. Problém ovšem je, jak dál. Každá vyspělá EU-země totiž přišla k sociálnímu blahobytu a politické stabilitě po svém a mnohé modely nejsou přenosné, např. Velké Británie. První instinktivní reakce většiny zemí při problémech v EU a s EU je stále stejná: stáhnout se do svého a hájit si vlastní krátkozraké zájmy. V tomto vyniká zejména Francie a Velká Británie, nyní i Polsko. Rozpor je jasný: nelze se dovolávat společné Evropy a přitom kořistit do vlastní kapsy. Viz sesazení bratři z Polska, z nichž měli Němci opravdu husí kůži. Z antievropské politiky ODS a Klause ji mají také, ale to berou jako folklórní záležitost jedné malé a politicky nevyspělé země. Dilema je jasné: globální výzvy nečekají a Evropa jim musí čelit společně. To měla částečně zajistit právě Lisabonská smlouva.<BR><BR><STRONG>5. Jak dál po Irech</STRONG><BR>Je jasné, že se bude dále podepisovat Lisabonská smlouva, protože jiné řešení prostě po ruce není. Irové se dostanou do autu a nakonec je to bude stát vliv a peníze. Oni počítat umí, z EU žijí docela dobře, takže budou po dvou až třech letech hlasovat jinak. Mezitím začne Evropa fungovat na bázi nových institucí, i když nikoliv oficiálně. Kvůli jednomu „ne“ malé země se proces integrace nezastaví. Toto bych viděl jako dobré řešení. Horší varianta nastane, pokud se velké země jako Španělsko, Francie a Německo dohodnou na tzv. „dvourychlostní Evropě“. Pak se na malé či odbojné země vykašlou, protože to s nimi nikam nevede. Velcí začnou dělat politickou integraci Evropy v úzkém bloku zemí, které jsou dlouhodobě rozhodnuté prosazovat společné zájmy ve vybraných oblastech. Ostatní země dostanou možnost se k této nové Evropě připojit patřičnou smlouvou. A když nechtějí, ať si hrají na evropském dvorku, ten je i tak dost velký (Euro, Schengen, všechny integrační mechanismy a instituce). Přesně takto se historicky Evropa konstituovala, takže jde o vyzkoušený a funkční model integrace. Kritikové typu Klause si pak mohou vykřikovat, co chtějí, protože to nebude nikoho zajímat. Tento model by se mi osobně nelíbil, protože by znamenal vítězství silných nad slabými a malými. Jistě, v dané situaci, kdy se malé státy chovají skutečně jako malí kluci, to možná jinak nepůjde. Ale pak by evropský model prohrál dlouhodobou bitvu idejí o model integrace, který by možná jednou mohl spojit celý svět do funkční politické a hospodářské jednoty. A o to mi jde. Jsem Evropan z přesvědčení a věřím, že už teď máme i přes všechny nedostatky nejlepší režim na světě. A pokud uspějeme v integraci, pak jsme vzorem pro celou zeměkouli.<BR><BR>