Zelený čtvrtek. Kateřina se vracela z Brna vlakem a přemítala, jaké budou reakce tchýně na to, že se vrací o tři hodiny později, než bylo domluveno. Autobusy totiž nejezdily, byla totálně ucpaná dálnice. Kateřina byla ráda, že nesedí v autobuse na dálnici, to by se návrat nedal vůbec odhadnout. Tchýně doma hlídala malou Terezku a její návštěva byla vždy zdrojem napětí. Kateřina se přistihla, jak s ní soutěží o dceřinu přízeň, ve které zatím samozřejmě vítězila, jak se snaží všechno dělat naopak, než řekne babička a jak přenáší nervozitu na Terezku, protože se obává, že babička při každém pláči začne praktikovat ty svoje metody. A to měla dobrou vůli s ní tentokrát vycházet po dobrém. Přemýšlela, jestli stihne večerní obřady u nich v kostele. To zas bude narážek od tchýně, která nebyla věřící, ale večer už bude doma i manžel, tak to snad společnými silami zvládnou.<BR>Kostel stihla, ale moc se na obřady nesoustředila. Při pohledu na rudé víno ve skleněném kalichu, který kněz pozvedal, měla v srdci touhu po omytí Kristovou krví – všeho toho špinavého i těžkého. Po návratu domů ji čekala neklidná noc. „Bdění v Getsemanech“, napadlo ji, ale nedokázala moc myslet na Kristovo utrpení. Myslela na to, aby Terezka usnula, aby nevykřikovala ze spaní. S každým schoulením se do postele po utišení dítěte napjatě poslouchala a doufala, že už usne na delší dobu. Nestalo se. Ručička na hodinách se téměř nehýbala, jak se zkracovaly intervaly, ve kterých se vracela k postýlce. Ve dvě opustily ložnici, aby se alespoň tatínek vyspal, zítra ho čeká práce. Terezka usnula asi ve čtyři a vydržela do sedmi.<BR>To už byl Velký pátek. Tchýně odjela, manžel zavolal z práce, že večer přijde později, takže ji čekal samotnou večer s malou, u které se projevila chřipka už naplno. Nevyspalá Kateřina se ploužila po bytě a samotnou ji překvapilo, jak toužila zúčastnit se i dnešních obřadů v kostele. Byla od dětství zvyklá chodit do kostela a Velikonoce byly vždy něco úžasného, výjimečného. Později už tomu tak nebylo, ale vždy pro ni byly obřady jakýmsi průvodcem velikonočními událostmi. Takový servis, o kterém myslela, že stačí a že účastnit se ho záslužné. Někdy se nemohla dočkat vzkříšení už od Květné neděle, chtěla přeskočit utrpení Velkého pátku a už už se radovat. Jindy naopak setrvávala u velkopátečních událostí ještě řadu dní po velikonoční vigílii a jásavé zpěvy rušili její rochnění se ve vlastním utrpení, které tak nesourodě spojovala s Kristovým. Nakonec musela konstatovat, že to byl smysluplnější Velký pátek, než kdyby si v kostele vyslechla obřady. Více by stejně nebyla schopna. A doma musela nějak více přemýšlet.<BR>Bílá sobota. Terezka už na tom byla i v noci lépe, spala v několika kusech, ale Kateřina byla čím dál ospalejší. Uklidila trochu byt a něco upekla a domluvila se s manželem, že malou pohlídá a ona bude moci na „vzkříšení“. Těšila se tam, měla být pokřtěna jedna její známá. Už během pátku začal padat sníh a byla velká zima. V sobotu to pokračovalo. Kateřina cestou uvažovalo o svých Velikonocích. O těch loňských, kdy čekala malou Terezku. Ty byly takové slavnostní, triumfální, byla hrozně nadšená a dychtivá, promlouval k ní život, který Kristus zachránil. Kam se to všechno podělo po půlročním bdění a vstávání k malé? „Taková delší getsemanská zahrada“, napadlo ji. Cítila se velmi vyšťavená. Ani nepřemýšlela o tom, jestli se dostaví velikonoční radost, jako v dřívějších letech, kdy hrávala tuto hru na velikonoční radost. Chvílemi se podivovala, proč tam vůbec jde. Vzpomněla si na svoje neshody s tchýní i manželem. Představila si optimistické velikonoční kázání jejich faráře a nějak se jí tam přestávalo chtít. Vzpomínala na malého Tomáše, kterého čeká operace a žádné modlitby nepomáhají. Sledovala poletující vločky a kladla si otázku, jestli jsou vůbec Velikonoce. <BR>V druhé polovině obřadů nebyla schopna myslet na nic jiného, než na to, jaká je jí zima. Byla ráda, že není mezi křtěnými, kterým farář dopřával notnou dávku vody. A tu si najednou vzpomněla, že byla pokřtěna přesně v tento den před třiceti lety. Začala přemýšlet o svém křtu. Vrátila se domů unavená něco po půlnoci, ale rozhodla se vstát na sedmou, aby stihla velikonoční mši před odjezdem k rodičům. Samotnou ji udivovalo, jak hluboce měla vštípenou povinnou nedělní účast.<BR>Velikonoční neděle. Ospalost byla obrovská. Kostel byl ztichlý a slavnostní. Kateřina se vrátila v myšlenkách ke svému křtu, ke včerejšku a k Velikonocům. A najednou nad příkrovem vlastních starostí a únavy pocítila cosi jako vděčnost a obdiv. Vděčnost a obdiv ke svému Bohu, k Ježíši, který dokázal jít pravdivě vstříc smrti a utrpení a který tuto smrt přemohl. A chválila Boha kvůli němu samému, žasla nad ním. Překvapilo ji to, necítila v sobě ani sílu ani oprávnění, ale bylo to tak. Nebyla to radost, byl to úžas.<BR><BR>