Minule jsem se zmínil o tom, že mýtus všemocné KGB pronásledující disidenty, přestal být tím hlavním objektem mediálního zájmu v Rusku (Lidská práva z ruského pohledu I). Samozřejmě, pár příkladů všemocné KGB, jež pronásleduje bojovníky za svobodu, lze najít i v současném Rusku. Do jisté míry sem spadá i kauza Chodorkovského. Byla určitě politicky motivovaná, i když hodně pochybuji, že vše kolem něj bylo zcela v pořádku z hlediska obyčejného trestního práva. Vyskytují také záhadné politické vraždy, poslední příklad poskytuje vražda známé a oblíbené novinářky Anny Politkovské. Propojení těchto vražd na vládu je však pochybné, zabijáci jsou dnes v Rusku žádáni na mnoha místech, dnes a denně. Mnohem více případů se týká toho, že lidé se stávají obětmi anarchie, tj. slabosti, zkorumpovanosti a nefunkčnosti státní správy. O zoufalé životní situaci slušných úředníků jsem psal v první části. Konkrétní příklady, kdy dochází k porušování základních práv, dodává všední život. Může to být třeba nemoc, kterou lze teoreticky vyléčit, ale nedostává se peněz na úplatky lékařům nebo na operaci. Z tohoto důvodu před časem zemřel můj strýc. Hlavní nadějí v takových případech zůstává charitativní sbírka. V posledních letech se takové sbírky dělají častěji (třeba i přes internet) a úspěšněji, ale to je zásluha spíš celkového zlepšení ekonomické situace a morálního klimatu než že by se zlepšila státní správa nebo že by vzrostl vliv bojovníků za lidská práva. Dalším klasickým porušováním práv je zlá vůle nějakých lumpů, jednotlivců či skupin, nebo třeba i obyčejných zločinců, proti kterým policie neposkytuje spolehlivou ochranu.
/n/n
Například spousta lidí se stala bezdomovci kvůli bytovým podvodům a jiným zločinům spojených s bytovým fondem. Svérázný případ tohoto druhu se stal jedné mojí známé. Prodávala byt a prostředník zmizel i s penězi. Takže se oficiálně stala bezdomovcem. Ve skutečnosti si mohla něco pronajmout nebo bydlet u přátel, ale nedostatek oficiální trvalé adresy hodně omezoval její pracovní příležitosti, zdravotní péči apod. Navštívila všechny možné úřady, ale všude dostala jednu odpověď: formálně se stala její situace beznadějnou. Na úřadu ombudsmana se jí zejména ptali: „Čím potvrdíte, že jste ty peníze neukradla vy sama?“ Jedinou normální možnost, jak se stát plnoprávnou občankou, nabízí sňatek. Pak je třeba poprosit manžela, aby ji přihlásil k trvalému pobytu nebo jí koupil nějaké bydlení. To poslední nakonec udělala za finanční podpory širokého okruhu přátel, podle ruského přísloví: „Neměj sto rublů, ale měj sto přátel“. Horší případ se stal jinému známému. Jeho bývalá přítelkyně, která měla zájem o společný byt, si objednala jeho vraždu. Byla sice odsouzená a zavřená, ale asi za půl roku už byla zase na svobodě a v tom samém bytu.
/n/n
Ve většině podobných případů policie jedná nikoli jako vykonavatel státní vůle (ať dobré či zlé), ale jako samostatný klan se svými specifickými zájmy. Jeden případ, který dobře ilustruje toto tvrzení, získal velký ohlas jen díky tomu, že jeho obětí se stal poslanec parlamentu a člen bezpečnostních služeb v důchodu. Poslanec si domluvil schůzku z dalším zaměstnancem bezpečnostních služeb v nesprávný čas a na nesprávném místě: navečer u Paveleckého nádraží v Moskvě. Když oba dva seděli v autě a probírali své záležitosti, před nádražím vypukla rvačka. Nějací muži (jak se později zjistilo, byli to policisté v civilu) chytali a mlátili náhodné kolemjdoucí. Poslanec vylezl z auta a pokusil se mlátičky zastavit pomocí svého parlamentního průkazu. Jeden z policistů mu řekl: „To si umím namalovat taky“. Pak zmlátili jeho i kolegu. Rvačka skončila, když jednomu z policajtů vyrazili oko. Pozadí celé události bylo následující. Přítelkyně jednoho z policajtů zavolala jednomu z jeho kolegů a řekla, že se u Paveleckého nádraží bijí nějací „Kavkazané“. Kolega zavolal další posily. Protože zmíněné „Kavkazany“ nenašli, začali vlastní „pátrání“. Samostatným tématem, velkým, bolestivým a velmi nejednoznačným, jsou národnostní konflikty. Ale o tom snad až příště.
/n/n
Zatímco opoziční politici se angažují nejvíc v případech typu Chodorkovského, obyčejní lidé se angažují na ochranu lidských práv jinde. Podávám několik případů z posledních dvou let ilustrujících situace, ve kterých se ruské veřejné mínění tak či onak angažuje na obranu lidských práv. Případ první. Od 1. ledna 2005 vláda plánovala zrušení výhod ve veřejné dopravě pro důchodce, invalidy, studenty, policisty a nabídla finanční náhradu k platu. V řadě krajů (zejména v Moskvě) proti tomu vypukly spontánní protesty, většinou důchodců. Přidaný obnos byl totiž o něco menší než to, co průměrný člověk skutečně utrácel na městskou dopravu. I když počet účastníků demonstrací byl vždy docela skromný (stovky, maximálně tisíce lidí), ve většině krajů, kde byly protesty, místní administrace tak či onak ustoupila a odložila zrušení lhůt na rok, zvýšila výplaty apod.
/n/n
Případ druhý. Značné protestní akce řidičů vyvolal případ smrti Altajského hejtmana Jevdokimova v dopravní nehodě. Hejtmanovo auto jelo nedovolenou rychlosti a bez zvláštního světla, tj. vina byla jednoznačně na straně hejtmanova řidiče, který nehodu také nepřežil. Původně byl obviněn druhý účastník nehody, zcela nevinný, jehož auto se srazilo s hejtmanovým. Díky masivním prostestům byl křivě obžalovaný řidič zproštěn viny.
/n/n
Případ třetí. V létě 2006 vyvolal značnou pozornost konflikt v okrajové moskevské čtvrti Butovo. Magistrát chtěl na místě existující vesnice postavit panelákovou čtvrť. I když obyvatelům vesnice byly nabídnuté náhradní byty, některým z nich podmínky nevyhovovaly. Konflikt vypukl, když jedna rodina, matka s dospělým synem odmítla opustit svůj dům. Přišli je podpořit další obyvatelé čtvrti a do případu se nakonec zapojili i vysocí politikové. Moskevský starosta Lužkov byl nakonec donucen ustoupit. Rodina, z které začal konflikt, dostala dva byty (jeden pro každého), s ostatními Lužkov slíbil „řešit problémy individuálně“.
/n/n
Všechny tyto případy mají jedno společné: lidé se angažují v situacích, kdy jde o porušování práv úplně obyčejných lidí, „takových, jako jsme my všichni“, kteří nic neprovedli. Naopak v případech, kdy jde o práva lidí považovaných za „devianty“, „zvrhlíky“, „tuneláře“, „teroristy“ apod., „kteří vědí, do čeho jdou“ a „nejspíš si za to mohou sami“ – k takovým případům zůstává veřejnost lhostejná nebo se angažuje na opačné straně. Jisté protesty (i když docela marginální) vyvolal nikoliv zákaz průvodu gayů v Moskvě, ale naopak plány tohoto průvodu. Podle sociologického průzkumu zákaz schválilo přes 70% Moskvanů, přestože asi 55% nemělo nic proti gayům jako takovým. To jest, lidé byli ochotni tolerovat jejich sexualitu, pokud se omezovala na uzavřené gay-kluby. Ale odmítali tolerovat veřejnou reklamu homosexuality, což mnoho Rusů bere jako hrozbu pro výchovu dětí.
/n/n
A navíc mnohé body západní koncepce lidských práv mnoho lidí v Rusku (a nejen tam) pokládá nejen za nedůležité, ale dokonce za chybné. Viz výše zmíněný případ gay-průvodu, ale to je součástí dalšího velkého tématu: svoboda projevu versus společenská morálka, tradice, morální škody apod. Dalším příkladem jsou otázky práv dětí a domácího násilí, tj. přípustná míra státního zásahu do rodinných vztahů. U nás je typickým názor, že státní zásah je nutný, jen když nelze zachránit rodinu, tj. v případě skutečně vážného týrání dětí nebo partnera. Pak má stát právo sebrat děti a rozvést manžele. Ale dokud jsou jiné možnosti záchrany rodiny, pak se policajti a soudci nemají do případu vměšovat, maximálně psychologové. Soudní zásah v méně kritických případech typu: „Nepůjdeš na diskotéku, dokud nesplníš domácí úkol“, a hlavně podněcování, aby děti udávali v podobných případech rodiče, je často považován za vážnou hrozbu rodině jako takové. „Je těžké milovat udavače“, napsala na internetovém fóru jedna socioložka. Tolik v kostce k situaci kolem lidských práv. A život normální ruské rodiny by vůbec vyžadoval další příspěvek.
/n/n