<P>Znáte to. Sedíte před svatbou, křtinami, pohřbem atd. nad adresářem, který používáte jedenkrát za deset let a přemýšlíte koho pozvat. V dnešních čteních zve Hospodin všechny. Víme, že je štědrý, protože to pořád někdo tvrdí z kazatelnice. Církev je už štědrá méně a o mnohých křesťanech raději pomlčet. Jak máme Božímu pozvání na hostinu rozumět? <BR><BR>První čtení u proroka Jeremiáše a Matoušovo podobenství jsou v zásadě stejné. Ukazují prorocké vidění náboženské reality, která - marxisticky viděno - učinila dialektický skok ve kvalitě, nikoliv pouze v kvantitě. Rodáci Izaiáše a Ježíše žili ve svém důvěrně známém náboženském ghetu. Proklínali buď Asyřany nebo Římany a těšili se z toho, že patří díky genetickému původu mezi vyvolené. Jenže s Hospodinem je problém: hledí do srdce a nikoliv na genetiku. Proto mám osobní problém se vším, co se ve filosofii nebo v teologii nazývá "přirozenost". Bůh v podobenstvích dnešního čtení odsunuje přirozenost na druhé, nepodstatné místo. Ne že by rušil genetickou linii danou od Abraháma, jež tak jako tak spočívá spíše v kvalitě biblického vyprávění a na víře. Chtěl bych vidět zkoumání českých nebo moravských genů, zda pocházejí od bájného praotce Čecha. Staletí válek a stěhování národů zanechaly nemalou stopu i v našem genotypu. Člověk si nemůže před Bohem nárokovat žádnou výsadu z titulu přirozenosti. Bůh zve všechny, protože "přirozeně" vyvolení zklamali. Jistě Abrahám byl vyvolen pro svou víru. Jenže jeho potomci již chápali vyvolení po přeslici, dynasticky - geneticky, řečeno moderně. Bůh podobné výsady neuznává, proto raději volí všechny. Pro genetiku má z hlediska spásy minimální pochopení. <BR><BR>Je docela těžké vidět univerzalizaci zaslíbení dnes, protože prorocký dar v tomto smyslu je nebezpečná věc. Skoro ve všech církvích je univerzalizace spásy hodnocena s krajní nedůvěrou. Dobře se o ní káže, mnohem hůř se provozuje. Tady stojíme my a tam bydlí "oni", to je přece jasná logika. Cizí máme milovat, ale konec konců, oni musí přijít k nám, mají-li být spaseni. A bourat zdi náboženského gheta něco stojí, viz úděl proroků. Pozoruji již delší dobu, jak ekumenické snažení postupně probublává katolickou usedlinou a nechává ji znovu kvasit. A čerstvý burčák se dá dobře pít, i když jen v první fázi. Pak potřebuje zrání, aby z něj bylo kvalitní víno. Ale bez burčáku víno není. Proto s nedůvěrou sleduji skryté i okázalé pokusy nabádající věrné duše k tomu, aby se usadily (ty duše) ve vlastním hájemství víry, svátostí, liturgie a posvátných zvyků, pak za sebou inteligentně zavřely dveře a ven nechaly vykukovat jen své dobré úmysly. Tak pozor. Hostina, o níž je dnešním prvním čtení a v evangeliu řeč, totiž neběží v našem katolickém klubu či na faře, ale mimo. A dokonce úplně mimo. To je strašné, že? Hospodin si vystrojuje posvícení tam, kde chce on, a ne tam, kde si to přejeme my. My jsme zváni a musíme přijít, kam on chce. Ne že my si Boha ochočíme a přitáhneme tam, kde chceme. Hospodin na naše pozvánky nereaguje, my přijímáme jeho vyzvání. To je základní rozdíl mezi naším a Božím chápáním eschatologické hostiny na konci času. Jaksi samozřejmě předpokládáme, že Bůh udělá závěrečný mejdan v našem kostele nebo v naší církvi. Omyl. Může to být i sousední putyka s červeným srdíčkem, jíž se vyhýbáme zbožným obloukem. To může být budoucí hora Sión, o níž mluví Izaiáš (<EM>Iz 25,6</EM>). Nejsme křesťané přirozeně, protože nás pokřtili po narození, ale díky vyvolení, které tento křest účinně symbolizuje. A toto vyvolení platí pro všechny a pro každého nanejvýš osobně. Nikdo z nás neví, komu a jak bylo adresováno, kdo a jak na něj v hloubce svého srdce odpověděl. Toto tajemství se ukáže až na konci času; jenže pak už bude pro některé pozdě. Dveře se zavřou, definitivně.<BR></P>
<P> </P>