<P>Pavel v Listu Římanům, který se čte na pokračování již několik neděl, mluví o předurčení, povolání, ospravedlnění a uvedení do slávy pro vyvolené od stvoření světa (<EM>Řím 8,28-30</EM>). Mladý Šalamoun žádá od Hospodina v prvním čtení státnickou a normální moudrost, aby rozeznal dobro a zlo (<EM>1 Král 3,7-12</EM>). Ježíš v Matoušově evangeliu líčí podobenství o Božím království, v němž se andělé na konci času převléknou za rybáře, seberou všechny ryby do jedné sítě a nakonec je roztřídí na zachovalé kusy a na neužitečné mřenky (<EM>Mt 13,48</EM>). Všechna tři čtení mají jednu věc společnou: schopnost rozlišit dobré od zlého a to na dvou základních úrovních, obyčejné a neobyčejné. <BR><BR>List Římanům a Ježíšova podobenství o posledním soudu se na kosmické dění dívají z perspektivy dějin spásy, což nám běžné není. Pro Ježíše to byl normální postoj, protože se v Boží domácnosti narodil. Tudíž měl a má nepopiratelný časový náskok před běžným smrtelníkem. Zajímavý je však postoj Pavla, který se narodil židovským rodičům, a nikoliv „z Otce přede všemi věky“, jak zní Vyznání víry. Ale apoštol si prožil hvězdnou hodinu lidstva, kdy se Boží zaslíbení roztáhlo na celé lidstvo. Tím pádem dohlédl až na konec času, protože spásonosné dění dostalo v jeho době pečeť definitivnosti. Citujme onen fatální úryvek z Listu Římanům.</P>
<P><FONT face=Arial>„Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.“ (<EM>Řím 8,29-30</EM>)</FONT></P>
<P>Zdánlivě železná logika předurčení a vyvolení však nevyplývá z nějakého počítačového programu, který dal dohromady Otec, přičemž ze svého Syna udělal vševědoucího administrátora. Pavel mluví na základě své osobní zkušenosti. Všichni jsme v Abrahámovi dosáhli ospravedlnění: židé na základě rodového spojení s tímto praotcem, pohané na základě ospravedlnění Abrahámovou vírou, jež předcházela jeho fyzickou obřízku. Tím bylo Pavlovi jasné, že ona předurčení daná Izraeli se netýkají pouze vyvolené hrstky jednoho národa, ale všech. A že tento Boží plán se světem těsně souvisí jednak s dějinami spásy a jednak s Ježíšovou činností. Proto patří do celkového stylu, v němž Boží domácnost Otce, Syna a Ducha přemýšlí, zamýšlí a nakonec i nevyhnutelně jedná. Zajímavé je, že tento stav nevyhnutelnosti, který nám připadá téměř fatalisticky daný, Pavel nevyčetl z nějaké křišťálové koule u antické jasnovidky. Přišel na to po nesmírně angažované a namáhavé misii mezi pohany, která byla nakonec korunována úspěchem. Stojí za to připomenout si okolnosti, za nichž se mu postupně Boží plán spásy zjevil.</P>
<P><FONT face=Arial>„Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.“ (<EM>2 Kor 11,24-28</EM>)</FONT></P>
<P>To je cena za onen slavný úryvek v citovaném Listě Římanům, kde se mluví o vyvolení pro ospravedlněný zástup, kterému je to dáno od počátku světa. Nejde o žádný determinismus, ale o hluboké prorocké a mystické poznání, jemuž se Pavlovi dostalo díky neohrožené misionářské námaze a zásluhou pevné víry. Pak si ani my nemůžeme myslet, že patříme jakýmsi zázračným nedopatřením či Boží milostí k hejnu vyvolených, které si bezplatně opéká své spásonosné buřty na ohníčku Pavlova vidění. Definitivní rozlišení mezi dobrem a zlem typu Pavla nebo Ježíše patří do aktivního postoje víry v budoucnost, která se otevírá pouze vybraným jedincům. My k ní patříme podle vlastní víry, aktivně schopné věřit tomu, co bylo řečeno těmito dvěma novozákonními postavami.<BR><BR>Pak ale potřebujeme správně rozlišovat dobro a zlo, stejně jako to žádal od Hospodina mladičký Šalamoun. Nyní je to mnohem obtížnější, než za starozákonní doby. Patříme svým narozením do západní civilizace a do národní komunity, které za sebou vlečou celé břemeno minulosti a z ní vyplývající přítomné odpovědnosti a závazků: za dětskou práci ve Třetím světě, když nakupujeme u Vietnamců laciné zboží; za souseda v malém krámku, jehož rodinné příjmy ničíme stejně drahým nákupem v supermarketu; za ekologické škody způsobené naší hloupostí a nevšímavostí; za osud vyhnaných Němců, o němž nechceme slyšet; za mrtvé Romy v táboře Lety, nyní slavném prasečáku; za kalamitní stav korupce, kterou aktivně či pasivně podporujeme. Ve výčtu obecně rozšířené neschopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem bychom mohli nekonečně pokračovat. Vedle této naší aktuální neschopnosti vidět zde a nyní přítomné dobro a zlo náležitě vynikne prorocká schopnost Ježíše a Pavla, kteří tento zápas dokázali prohlédnout až do konce. Pak je jasné, že nejde o žádnou fatalitu či banalitu, ale o hluboký vhled do reality, která si nárokuje kosmickou platnost a tím i naprostou nevyhnutelnost.<BR><BR></P>