Šedesátá léta nebyla v USA jen ve znamení drog, sexu, hippies a rock-and-rollu či války ve Vietnamu. Jednou z nejvýznamnějších občanských akcí roku 1964 bylo poslání stovek nadšených dobrovolníků do jižanských států, kde měli aktivním občanským postojem pomoci černochům využít ústavou zaručených občanských práv. Proti aktivistům slavného <EM>Mississippi Summer Project </EM>stála drtivá většina bílého jižanského obyvatelstva, prakticky všechny místní státní úřady a zejména Ku Klux Klan, jižanská teroristická organizace zastrašující po dlouhá léta místní obyvatele. Úřady řádění Klanu tolerovaly, vždyť mnozí z místních funkcionářů byli členy této organizace. Mezi nejnebezpečnější území patřila oblast kolem městečka Neshoba. Zde byli v noci na opuštěné cestě lynčováni a nakonec zastřeleni tři aktivisté mississippského hnutí, jejichž jména je dobré znát: Michael Schwerner (21 let), Andrew Goodman (22 let), and James Chaney (24 let). Jeli vyšetřovat vypálení černošského kostela v sousední vesnici a policejní hlídka inscenovala jejich zadržení, údajně pro vysokou rychlost. Po propuštění z policejní stanice je sledoval Klan a pak udeřil. Mučení a vraždění se zúčastnili členové Ku Klux Klanu pod vedením místního šerifa. Těla zabitých ležela 44 dní v lesní bažině. Soudní proces dopadl podle očekávání. Ve dvanáctičlenné porotě seděli pouze běloši (7 mužů, 5 žen). Soud nevyhověl ani jedné žádosti o porotce černé barvy pleti. Odsouzení odseděli tresty kolem 7 let. Obvinění se neslo směrem k porušení občanských práv obětí, zejména jejich základního lidského práva na život. Obvinění z vraždy a z lynčování bylo starostlivě vynecháno. Ústřední postava celého dramatu, duchovní inspirátor a strůjce trojnásobné vraždy byl Edgar Ray Killen, zdejší baptistický kazatel. Porota jej odmítla odsoudit, prý pro nedostatek přímých důkazů a zejména proto, že přece „nemůže odsoudit kazatele“. Celé drama vraždy popisuje film Hořící Mississippi (<EM>Mississippi Burning</EM>, Alan Parker, 1988). Tolik k prvnímu kolu dramatu.<BR><BR>Druhé kolo začíná v září roku 2004, kdy občanské organizace v Mississippi svolali protestní pochod za odsouzení Ray Killena, kterému bylo již 79 let. Prvního pochodu se zúčastnily pouhé čtyři stovky demonstrantů. Celé tažení občanských aktivistů trvalo až do ledna 2005, kdy soud pod vedením zdejšího šerifa zatknul povedeného kazatele a obvinil jej z vražedného spiknutí a z trojnásobné vraždy. Dne 21. června 2005 vynesla porota složená z devíti bílých a tří černých porotců výsledné „vinen“, po mnoha hodinách rozhodování. Osmdesátiletý Ray Killen sledoval jednání z kolečkového křesla, protože si při prořezávání větví na zahradě zlomil nohu. Kazatel žil spokojeně 40 let v pokojném městečku Neshoba, vynikal bezúhonným životem a rasistickými kázáními. Matka zavražděného studenta Andrewa Goodmana (89) po vynesení rozsudku prohlásila, že „nemáme být na co pyšní“. Chápu její postoj, ale přes všechnu úctu a respekt k její bolesti s ním nesouhlasím. Všichni máme být na co pyšní, protože se konečně dostal za mříže jeden společensky oceňovaný, politicky zaštítěný a místní církví krytý vrah. A to díky čtyřicetiletému úsilí občanských organizací, jehož výsledek byl nakonec korunován soudním úspěchem. A vzpomeňme si na příklad Chile a na osud zdejšího masového vraha Augusta Pinocheta. Také se dostal před soud, i když nakonec sedí doma.<BR><BR>Proč o tom psát u nás? Po nejapných výpadech pana prezidenta Klause proti nevládním sdružením by snad mohlo vzniknout přesvědčení, že občanské organizace nemají smysl. Ejhle, mají, a dokonce i v zemi obdivovaného Velkého bratra za Velkou louží. A možná i u nás by bylo třeba začít mluvit o miliardových podvodech při privatizaci a tunelování státního majetku. A možná se budou příští generace divit, že vláda a společenské či státní instituce byly tak slepé a zkorumpované, že dané věci neviděly. A nejde jen o útěk jednoho povedeného podnikatele provedený za asistence šestnácti policistů okouzleně hledících na balík několika miliard korun. Možná budou naši potomci chválit právě ony občanské organizace a jednotlivce, kteří se v této době dovedli proti společensky tolerovanému zlu <EM>veřejně </EM>postavit. A možná spojené úsilí právě těchto organizací dovede lidi typu Koženého, Vostrého, Železného a další bývalé či současné politiky <a href=”http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=136”>typu Kalouska</a> či bývalé strany ODA či dnešní ODS a ČSL před řádný soud. Vždyť za privatizaci odpovídaly právě tyto strany a ty dvě, tři procenta z celkové ceny úvěrů a podniků si strkaly do vlastní či do stranické kapsy. A třeba se jednou dozvíme, kdo nese trestní odpovědnost za konto ODS ve Švýcarsku, které předseda Klaus popíral i v době, kdy o něm veřejně informovaly jiné špičky ODS. A jehož existenci oficálně popřel i výsledný <a href=”http://www.ruzovypanter.cz/file/Zprava_o_vysledcich_forenzniho_setreni_financovani_ODS.doc”>audit financí ODS</a>. (“Během našeho ověřování záznamů ODS nebylo nalezeno žádné nezávislé potvrzení existence švýcarského bankovního konta.”) A třeba vyjdou najevo i poslední skandály kolem privatizování Telekomu za přispění některých předních českých fondů; třeba si někdo posvítí i na černé podniky sociální demokracie, kupříkladu na podivné kšefty v ministerstvu zemědělství pod vedením bývalého ministra <a href=”http://www.blisty.cz/2003/9/19/art15433.html”>Palase</a>. Nebo na povedenou akci “Internet do škol” či kouzelné pronájmy pod vedením bývalého ministra pro místní rozvoj <a href=”http://zpravy.idnes.cz/krimi.asp?r=krimi&c=A050530_222334_krimi_pol”>Petra Lachnita</a>, který se na soudu bránil tím, že nevěděl, co podepisuje. Kdo ví, co se všechno může stát?<BR><BR><BR>