Slova o udávání zní v každé době hrozivě a je celkem jedno, zda se jednalo o Jeremiášovy kolegy v době starozákonní, či o moje kolegy v době postmoderní: „Udejte ho! Udáme ho!“ (<EM>Jer 20,11</EM>) Podobné výkřiky ukazují na zvrácenost systému, kde sobota není pro člověka. Člověk se má stát neúprosným kolečkem náboženského systému, který všechny neposlušné obětuje sobotě jako principu. Jeremiáš hájí Hospodina, který sjednal se svým lidem novou smlouvu vepsanou přímo do srdce (<EM>Jer 33,33</EM>). Není tedy napsána na kamenné desky jako Mojžíšovo Desatero. Tím začíná platit síla nepsané smlouvy, jejíž principy je nemožné mocensky vymáhat. Síla smlouvy vepsané do srdce tkví v její vnější nepostižitelnosti. Proto je účinná spíše dovnitř, kde není ani vymahatelná ani kontrolovatelná. Ježíš po podobném stavu mysli volal a není náhodou, že se Jeremiášovy smlouvy dovolává. Nemám teď u sebe ani Bibli ani počítačový program, takže přesné místo nemohu citovat z hlavy. Ale pokud to víte, napište příslušné místo do komentáře ke kázání. Znovu k věci, protože se v ní srážejí dva dosti nesmiřitelné úkazy. Na jedné straně náboženství jako systém závazků a principů, které mají platit a platí proto, že jsou sankcionovány příslušnou institucí. Tresty pro neposlušné a jejich udávání příslušnému inkvizičnímu úřadu patří k náboženství jako systému. Oddělují ovce od kozlů, suché větve od zelených a exemplární vyvržení z lůna náboženského spolku patří k neodmyslitelnému religióznímu folklóru všech dob a věrouk. Nemá je třeba buddhismus: tím jen dokazuje, že není primárně náboženstvím, nýbrž filosofickou naukou. Každé normální náboženství musí „své“ principy chránit a trestat jejich překračování. Moderní doba však postavila proti tomuto imperativu své vlastní mravní principy postavené mimo náboženství a chrání je svou vlastní státní mocí. Proto by dnes Jan Hus nebyl upálen, pouze církevně potrestán. Jeho osobu by dnes chránil světský princip tolerance a lidských práv. Možná by si jeho církevního odsouzení všimly noviny v lokálkách i dnes, ale vzhledem k popularitě náboženství u nás bych se tomu hodně divil.<BR><BR>Proti náboženství jako systému závazků a principů stojí víra postavená na osobní důvěře v osobního Boha. Už jsem mnohokrát tvrdil a asi ještě budu tvrdit, že víra a náboženství není totéž. Z hlediska víry totiž nikoho udat nemůžete, jen můžete dotyčného litovat. Nábožensky motivované udání ve stylu Jeremiáše může provést pouze náboženský fanatik. Ten nevěří v osobního Boha nýbrž v neosobní princip. Protože víra neudává, pak se může do jisté míry obejít bez náboženství. Například Ježíš nebyl příliš náboženský. Modlil se spíše krátce, nedodržoval některé předpisy tehdy považované za církevní přikázání. Navíc mnohé náboženské předpisy přímo kritizoval, a to dosti neurvale. Jistě, on si to mohl dovolit, když měl za zády nebeskou Tlačenku. Ale principiálně si to mohl dovolit hlavně proto, že měl víru. Ta přesahuje svět náboženských principů, v nichž je člověk kdykoliv obětován pro sobotu s velkým „S“. Ježíš hájí v konkrétním případě uzdravení svobodu člověka proti zotročujícímu principu svobody. Sobota „jako taková“ totiž vytváří systém, za jehož zády se skrývá moc těch, kteří ze soboty jako principu žijí, a to nikoliv špatně. Ti pak utlačují svobodu těch, kterým má den klidu a svobody sloužit. Tím se původní význam odchodu z egyptského otroctví do svobody pouště změní ve frašku. Systému to nevadí, ale víře naprosto zásadně. Proto se věřící snaží, aby se fraška změnila v pravdu. Ale někdy se tak stane pouze za cenu, že se fraška přemění nejprve na tragédii. <BR><BR><!-- ZoneLabs Popup Blocking Insertion -->
<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>