Kamarádka Marie, sečtělá a kulturní to osoba, označila moji zahryzlost do pětisetstránkového třetího svazku spojením „hrdinský čin“. Jestli já jsem hrdina, když tu spoustu teď čtu, čím byl Lev Nikolajevič, když to vymýšlel a sepisoval... Nu, neměli tehdy brazilské telenovely, tak tu hrůzu volného času nějak ubíjet museli.<BR>C.S.Lewis, profesor literatury na anglickém Oxfordu, označil – pokud se nepletu – Vojnu a mír za nejlepší válečný román, co zná, a že jich asi zná. Mezi myšlenkami o válce, vojsku a podobných věcech, které ve válečném románu tak trochu čekáme, mi vyvstala scéna, kde Nikolaj Rostov srovnává bouřící se sedláky. Vyvstala není dobré slovo: uhranula mě. Pusťme si kousek:<BR><BR>–<EM> Hej! Kdo je tu starosta? – vykřikl Rostov, přistupuje rychlým krokem k davu.</EM><I><BR></I>–<EM> Jako starosta? Copak mu chcete? ... – otázal se Karp.</EM><I><BR><EM>Ale nestačil domluvit a už s něho sletěla čapka a hlava se mu zamotala na stranu od silné rány.</EM><BR></I>–<EM> Čepice dolů, zrádcové! – vykřikl plnokrevný hlas Rostovův. – Kde je starosta? – vykřikl zběsilým hlasem.</EM><I><BR></I>–<EM> Starostu volá, starostu... Drone Zacharyči, vás, <SPAN style="mso-spacerun: yes"> </SPAN>– <SPAN style="mso-spacerun: yes"> </SPAN>bylo slyšet tu a tam spěšně pokorné hlasy a čapky se začaly smekat s hlav.</EM><I><BR></I>–<EM> My se nesmíme bouřit, my se staráme jen o pořádek, – <SPAN style="mso-spacerun: yes"> </SPAN>říkal Karp a několik hlasů zezadu ihned najednou promluvilo:</EM><I><BR></I>–<EM> Jak starší rozhodli, je vás moc vrchností...</EM><I><BR></I>–<EM> Odmlouvat? ... Vzpoura! ... Lupiči! Zrádci! – nesmyslně zahřměl Rostov cizím hlasem, chytaje Karpa za límec. – Svázat ho, svázat! – vykřikl, ačkoli nebylo nikoho, kdo by ho mohl svázat, než Lavruška a Alpatyč.</EM><I><BR><EM>Lavruška však přiskočil ke Karpovi a popadl ho zezadu za ruce.</EM><BR><EM>- Ráčíte velet, abych zavolal naše za vrškem? – vykřikl.</EM><BR><EM>Alpatyč se obrátil k sedlákům, volaje dva podle jména, aby svázali Karpa. Sedláci vyšli pokorně z davu a začali odepínat řemen.</EM><BR></I>–<EM> Kde je starosta? – křičel Rostov.</EM><I><BR><EM>Dron vyšel se zamračeným a bledým obličejem z davu.</EM><BR></I>–<EM> Ty jsi starosta? Lavruško, svaž ho! – křičel Rostov, jako by ani tento rozkaz nemohl se setkat s překážkou.</EM><I><BR><EM>A skutečně ještě dva sedláci začali svazovat Drona, který jakoby jim pomáhal, stáhl se sebe řemen a podal jim ho.</EM><BR></I>–<EM> A vy všichni mě poslyšte: – <SPAN style="mso-spacerun: yes"> </SPAN>Rostov se obrátil k sedlákům. – Teď marš domů, a abych od vás neslyšel ani hlásek.</EM><I><BR></I>–<EM> Ale dyť jsme nikoho neurazili. To my jenom z hlouposti, jenom blbost jsme udělali... Dyť jsem to povídal, že je to nepořádek, – <SPAN style="mso-spacerun: yes"> </SPAN>bylo slyšet hlasy, činící si navzájem výčitky. </EM><I><BR></I><BR>Tomuhle cholerickému Rostovovu výstupu předcházel krátký rozhovor s Alpatyčem, který radil, že „v této chvíli není prozíravé se sedlákům stavět“, a zda by „nebylo lépe dříve poslat pro vojenské mužstvo“. Rostov odpověděl tak, že neodpověděl a sedláky srovnal bez mužstva vlastní hubou. Velký člověk, vědomý si svého postavení, řádu věcí, moci, kdovíčeho dalšího, rozhodný, nebojácný, spravedlivě rozhořčený. Málo je i literárních hrdinů tohoto formátu, natož pak hrdinů z masa a kostí. <BR>Se zájmem sledovat hrdiny v literatuře a životě (když jsou) jsem se naučil od Thomase Carlyla, hlavně přečtením knihy Hrdinové – úcta k hrdinům a ctění hrdinů v dějinách. Těžko bylo z této knihy vypisovat citáty, protože sama je citátem, nu zkusme aspoň tenhle:<BR><BR><EM>Neboť uvažujeme-li o tom dobře, pochopíme, že žádná doba nebyla by ztroskotala, kdyby byla našla dosti velkého muže, sdostatek moudrého a zdatného: moudrého, aby pochopil, čeho doba potřebuje, a zdatného, aby ji uvedl na pravou cestu; v tom spočívá záchrana každé doby. Já však přirovnávám obyčejné, malátné doby s jejich nevěrou, zbědovaností a pomateností, s jejich mdlými a pochybovačnými povahami a zapletenými poměry, které se bezmocně rozpadají v pohromách horších a horších posléze v trosky, – <SPAN style="mso-spacerun: yes"> </SPAN>přirovnávám je k hromadě suchého, mrtvého paliva, která vyčkává blesku s nebes, aby ji zapálil. Takovým bleskem je velký člověk, vyšlý v plné síle přímo z rukou Božích. Jeho slovo je oním uzdravujícím, moudrým slovem, v které každý může uvěřiti. Jakmile byl jednou sjel, všecko vůkol se zažíhá jeho plamenem. Domnívají se, že ty suché, trouchnivé pařezy ho vyvolaly! – Jsou to právě kritikové malého rozhledu, kteří křičí: "Vizte, zdaž to nebyly pařezy, které podnítily oheň?" – Není truchlivějšího svědectví o maličkosti člověka, než je taková nevěra ve velkého muže. Žádné pokolení nemá smutnějšího příznaku nad tuto všeobecnou slepotu pro duchovní záblesk, nad tuto víru v pouhou hromadu suchého mrtvého paliva. To je nejhlubší propast nevěry. Poznáme, že za všech dob světových dějin velký člověk byl nezbytným spasitelem svého věku; byl bleskem, bez něhož by hořlaviny nikdy nebyly se vznítily. Již jsem řekl, že dějiny světa jsou životopisem velkých lidí.</EM><I><BR></I><BR>Rostov nemusel být nutně extra moudrý, ale rozhodně byl skvěle rozhodný a zdatný. Aspoň půl Carlylova hrdiny. Ve zbytku knihy, tedy když zrovna Rostov nerovná sedláky, Tolstoj hrdiny příliš neprožívá:<BR><BR><EM>Když jablko dozrálo a padá – proč padá? Zda proto, že tíhne k zemi; zda proto, že usýchá větvička; zda proto, že je slunce vysušuje, že se stává těžkým, že vítr je setřásá; zda proto, že hoch, stojící dole, by je rád snědl?</EM><I><BR><EM>Nic není příčinou. Všechno to je jenom shoda oněch podmínek, za nichž se odehrává každá životní, organická, živelná událost. A onen botanik, který nalezne, že jablko padá proto, že se rozkládá buničina a podobně, bude míti stejně pravdu, jako ten chlapec, stojící dole, který řekne, že jablko spadlo proto, že se mu chtělo je sníst a že se za to modlil. Stejně bude míti pravdu i nepravdu ten, kdo řekne, že Napoleon táhl na Moskvu proto, že se mu to chtělo, a že byl zničen proto, že Alexandr chtěl jeho zhouby – jako bude míti pravdu i nepravdu ten, kdo řekne, že zřícená, milionopudová, podkopaná hora spadla proto, že poslední dělník udeřil pod ní posledně motykou. V historických událostech jsou tak zvaní velicí lidé jen etiketami, dávajícími jméno události, ale mají stejně jako etikety tu nejmenší spojitost s událostí samou.</EM><BR></I><BR>Hle, kritik malého rozhledu... Už jsem se chystal žehrat na naši dobu, jak hrdiny nemá a nechce, jak sama sobě škodí a jak to Carlylovy a Tolstého doby měly snazší. Je pravda, že slovo vůdce se zapletlo s Hitlerem a o válečných hrdinech dnes už víme, že nevolávají „za stranu, za lidi,“ ale něco o náledí; v jedné nedávné povolební televizní debatě se vzácně shodli kmet prognostik a mladík studentský vůdce-senátor, že jim až tak nezáleží na tom, čí sochy kde stojí: jsou prý věci aktuálnější. Možná je to tak nejlepší pro hrdiny: již dávno má lidstvo obyčej uznat hrdinu tím, že ho ukřižuje nebo upálí. <BR>Ale nežehrám: hrdinové jsou i dnes a i tady; malí praktičtí, kteří brání a utvářejí každodenní řád jako Rostov a větší a velcí – ti Carlylovští – které ovšem bez opatrnosti a strachu označí za hrdiny až ti, co přijdou po nás. Napadá mě (chtěl jsem napsat „napadá mě třeba“, ale to bych musel věřit v šanci, že mě kdy napadne ještě někdo jiný) Václav Havel. U mnohých to tímhle nápadem na celé čáře prohraju. To ale nevadí, protože kdyby tomu tak nebylo, nejspíš bych se ve své volbě mýlil. A nebo máš pravdu ty, Lve Nikolajeviči, a Havel je jen etiketou? Čeho potom? A čeho jsou etiketami Klaus, Zeman, Špidla a Gross? <BR><BR>
<P> <IFRAME id=kpfLogFrame style="DISPLAY: none" src="http://127.0.0.1:44501/pl.html?START_LOG" onload=destroyIframe(this)>
</IFRAME></P>
<SCRIPT type=text/javascript>
<!--
nopopups();
//-->
</SCRIPT>