<P>Skutky apoštolů popisují seslání Ducha na apoštoly ve třech základních rovinách. Nejprve čteme klasickou teofanii čili zjevení Boží síly, která musí rachotit, pouštět oheň a hrůzu. Straší lidi, aby byli konečně aspoň trochu zbožní, když už na nic nevěří. Dříve to docela působilo, protože v antice neměli film a počítačové animace. Dnes by nad akustickými a optickými výkony Ducha v jednom jeruzalémském domě asi i děti ohrnuly nos, takže pojďme k dalšímu bodu. Mnozí by zajásali, kdyby mluvili mnoha jazyky, zcela bez práce. Hlavně různí političtí arivisté, kteří přišli přes partajní knížky ke kapitalistickým funkcím, v hlavě mají téměř dokonale vymeteno, jen vykuleným voličům slibují zářné zítřky všeho druhu. Jazykově nadaného Ducha by si zjednali jako placeného poradce pro mediální záležitosti. Takže ani tento bod není zrovna ideální kvalifikací pro evangelizační scénář. Pouze poskytuje vítané osvěžení v intelektuální poušti jedné politicky neuspořádané doby. Až třetí bod ospravedlňuje oba předcházející: „Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!" (<EM>Sk 2,11</EM>) Univerzální rozměr hlásání je konfrontován s jednotlivou kulturou a se zvyklostmi toho či onoho národa. Skutky apoštolské detailně vyjmenovávají exotické národnosti letničních svědků. Dnes se to jmenuje „inkulturace křesťanské zvěsti“. Obecně ji všichni v církvi považují za nutnou, dokonce i u katolíků. Ale když se začala od II. vatikánského koncilu opravdu provádět, pak Indové a jiní Asiaté nebo i Afričani brzy poznali, že nemluví stejnou řečí jako posvátná inkvizice čili dnešní Kongregace pro otázky víry. Ale to v citovaném úryvku není. Tam září optimismus prvního rozmachu, nikoliv betonování dogmatické pevnosti.</P> <P>Stejně i Pavel žil v době, kdy ještě Duch nebyl usazen na jednom hradě, v jednom paláci či v jiném strategicky významném církevním místě. První církevní obce žily zajímavým a rozmanitým způsobem. Ten se projevoval mimo jiné i tím, že ke své činnosti nepotřebovali bumážku z konzistoře či z jiného moderním duchem ovládaného církevního úřadu a komise. A přesto nebyla na začátku úplná anarchie. Pavel si posloužil příkladem ze stoické filosofie, aby věřícím ukázal druh jednoty, která byla založena na vnitřní duchovní spřízněnosti věřících. I stoikové totiž věřili, že lidé mají jednat svobodně v jim vlastních životních okolnostech. Proto měli metaforu těla a údů tak dobře zažitou. Pavel jen aplikuje tento příklad na církevní poměry. Dnes se spíše vsází na byrokratický styl řízení. Přitom se řadové a hierarchické duše vyzývají k iniciativě, protože to chce Nejvyšší i církev. Zajímavý způsob, Pavel by se divil. On totiž reflektoval daný stav různosti jako primární a snažil se věřícím ukázat jeho hlubší společný jmenovatel. Dnes se primárně reflektuje veselý katolický monolit, v jehož neochvějném a věčném rámci pak vyzýváme duše alespoň k nějaké činnosti. Dokud bude v praxi platit v církvi heslo, že kdo nic nedělá, ten nemůže být ani napomínán ani umravňován, pak bude nechuť věřících k autonomnímu jednání zcela na místě. Z úryvku Pavlovy exhortace Korintským je jasné, že apoštol vyznává akční princip života. </P> <P><FONT face=Arial>„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (<EM>1 Kor 12,4-7</EM>)</FONT></P> <P>Pavlovo pojetí letničního elánu je velice jednoduché. Otec totiž vzkřísil svou silou (tj. Duchem) z mrtvých svého Syna. Boží síla pak působí ve všech, kteří jsou pokřtěni, a tím přešli do sféry, kde oživující Duch Otce působí, tedy primárně v jeho Synu. Tím je také dán mnohovrstevný život pokřtěných, kteří se projevují stejnou nezkrotitelnou silou jako jejich životodárce. Aktivní život stojí na prvním místě. Nikoliv z pokynu náboženského ústředí a podle dobrozdání zdejší mediální či pastorační komise, ale proto, že lidi mají radost, když duchovně a prakticky dokazují plnost a smysl života - Bohu, sobě a druhým. Horší je, pokud sami v sobě žádný dynamický smysl života nevidí a pokud příslušné církevní ústředí není schopno o tomto problému uvažovat pro nadbytek důležitějších starostí organizačního a finančního charakteru. Duch pak emigruje do teplejších krajin Asie a Afriky, aby se inkulturoval tam, kde lidem ještě o něco důležitého v životě jde.<BR><BR>Dynamiku působení Ducha ukazuje i dnešní evangelium. Sbor učedníků sněmoval za zavřenými dveřmi, což je i dnes letitý církevní zvyk. Schovali se do svého privátního útulna před světem, vystrašeni z jeho síly a nepochopitelnosti. A úpěli. Stejně jako dnešní církev úpí v sevření modernismu, relativismu, feminismu, liberalismu a jiných hrůz, jejichž jména se bojím vyslovovat nahlas, abych náhodou nevyvolal nějakou nevhodnou církevní debatu. Těmito zavřenými dveřmi přišel Ježíš. On to tak někdy dělá, protože má smysl pro humor a nemusí se bát. Umřel a pak vstal mrtvých, to se mu to působí. Učedníci se zaradovali &#8722; tedy ti, kteří nebyli natolik vystrašení, že už se ani zaradovat nemohli. Ale takoví se tehdy ve sboru prototypické církve asi nevyskytovali. Pán jim pak dal onoho Ducha síly a poslal je hlásat událost vzkříšení tím, že jim předal moc odpouštět hříchy (<EM>Jn 20,23</EM>). Nebudovali konzistoř, prostě šli mezi lidi. Nemá to nic společného s církevní betonárkou.<BR><BR></P>