O víkendu 4. listopadu konal v Cannes vrcholný summit G20. Ve stejný den proběhl ve Vatikánu mediálně poměrně nepovšimnutý malý summit k dokumentu Papežské rady Iustitia e Pace, o němž jsme již psali na Umlaufovinách zde. Summit státníků G 20 v Cannes žádný převratný závěr nepřinesl, naopak chaos se po něm ještě prohloubil. Politici se neshodli na opatřeních k vyšší regulaci finančních trhů, na velký odpor ze strany zejména USA a Velké Británie narazil požadavek na zavedení celosvětové daně z finančních transakcí, chybně označované Tobinova daň. Tuto daň ve svém dokumentu prosazovala silně i Papežská rada pro mír a spravedlnost, stejně jako založení nové světové banky a posílení bank, případně i z veřejných zdrojů. Ovšem největší nevoli a kritiku vzbudil požadavek na vytvoření světové vlády. Malý summit, svolaný narychlo díky vlně kritiky dokumentu ve Vatikánu pod taktovkou kardinála Tarcisia Bertoneho však přinesl jeden výsledek. Od nynějška se žádný dokument Papežské rady nesmí dostat ven, pokud neprojde schválením nejvyšších míst. Deník L´Osservatore Romano ústy svého šéfa Ettora Gotti Tedeschiho nenechal na dokumentu nit suchou a rovněž konstatuje, že podobné plány na světovou ekonomickou a politickou vládu jsou nerealizovatelnou utopií, poněvadž ani politici v Evropě nejsou schopni se sjednotit a řešit „governance“ Evropy v současné krizi eurozóny. Tedeschi navíc napadá autory nóty, že zcela opomíjejí příčiny problémů v souvislosti se stárnutím populace ve vyspělých zemích a demografickou krizi, které ve světle krize finanční a ekonomické nikdo pozornost nevěnuje.

Dokument byl rozcupován kritikou na kusy a kardinál Bertone tvrdí, že o něm nevěděl, přestože tiskové oddělení Vatikánu oznámilo jeho uveřejnění již 19. října. Tedy pět dnů před tiskovou konferencí, kde byl představen. Komu měl posloužit? Bylo snad jeho úkolem pomoci podpořit rozhodování politiků na summitu v Cannes? Těžko však uvěřit, že o něm státní sekretář nevěděl. Bertone a další kritici, zejména vydavatel oficiálního vatikánského deníku L´ Osservatore Romano tvrdí, že dokument je v rozporu s papežskou encyklikou Charitas in veritate. V ní se sice hovoří o potřebě vzniku nové světové autority, ta by ale měla vycházet především z reformy současné Organizace spojených národů. Na jakých principech by měla být autorita ustanovena, je v encyklice Charitas in veritates jasně definováno. Tato organizace by měla být založena na zásadě subsidiarity, dobrovolnosti, solidarity, ale především větší spravedlnosti tak, aby nebyla nástrojem v rukou nejmocnějších států. Nehovoří se zde o globální světové vládě, jak je koncipována v návrhu Papežské rady a jak o ní usilují zastánci NWO. Protože to by znamenalo pouze jediné, nástup totality.

Ať už byly úmysly autorů dokumentu Papežské rady pro spravedlnost a mír jakékoliv, navrhovaná řešení finanční í krize jsou velmi schématická a zjednodušená. Celý finanční sektor potřebuje nová pravidla, novou architekturu. Daň z finančních transakcí, jakkoliv vycházející oprávněně z volání po spravedlnosti, však systémovou krizi nevyřeší. Částečně může napomoci sanaci státních rozpočtů, ale nemoc léčit nebude. Sypání písku do soukolí nemocné mašinerie může spekulace poněkud trochu zbrzdit, ale nezabrání jim. Jde o stejný morální problém, jako české podnikání v hazardu, které se vykupuje jakousi zdánlivou dobročinností, opraví se nám sem a tam pár kostelíků a kapliček, ale lidské životy bude ničit dál. Dokud nebudou promítnuty do fungování ekonomiky i morální hlediska a nepodaří se navrátit penězům jejich funkce, hlavně dokud nebude emise peněz pod přísnou veřejnou a nezávislou kontrolou, žádné dílčí opravy systému, restart neumožní. Myslet si, že toho lze dosáhnout za situace, kdy je politika sevřená v drápech zástupců soukromých bankovních a finančních korporací a na řešení problémů jsou nasazováni lidé, kteří se na vzniku krize jako bývalí manažeři u Goldman a Sachs podíleli, viz Monti, Draghi a spol., by bylo víc jak naivní.