To bylo jásotu, když se prodávaly státní dluhopisy "malým" investorům. Původně ministerstvo financí počítalo s tím, že dluhopisy bude nabízet zhruba měsíc, ale za pět dní bylo hotovo. Cílem bylo získat 10 miliard korun. Zájem byl velký a reakce našich investorů okamžitá, objednali tyto cenné papíry za 21,2 miliardy korun. Proč ten zájem, když se prodává jen dluh?

Stát nastavil příznivé relace výnosu a rizika ve srovnání s většinou ostatních možností investic v reálné ekonomice. Tato emise má nastavenou nulu pro zdanění výnosu. Stát podle Kalouska už peníze z přímých daní asi vůbec nepotřebuje. Jenže nic není zadarmo, dokonce ani prodej dluhu. Stát za něj platí úrokem, a ten jde z kapsy daňového poplatníka. Vždy musíte vrátit více než dostanete. To je princip tržní ekonomiky pracující s půjčkou a s dluhem. Stát platí takto vydávanými dluhopisy za staré hříchy. Jsou ony pověstné bankovní záruky za krachy bank, rozfrckané peníze státních podniků i předražené veřejné zakázky. Fráze o povinnosti spravovat státní majetek s péčí řádného hospodáře slýcháme často. Ale finanční ztráty i další škody se hromadí a nakonec se musí vypořádat. Viníci jsou dávno mimo a jako vždy se na nic nepamatují a za nic nemohou. Tak funguje Česká republika, stačí se podívat na všechny známé aféry. Teď právě běží komedie zvaná Diag Human, IZIP, ČEZ, CASA letouny atd. Už dost teoretických řečí o státním dluhu. Pochopme konečně že je to produkt vlády, tedy zboží jako každé jiné. Vyrobí se a prodá se. Obchodník s dluhem, oním zázračným ekonomickým produktem poslední doby, si pochvaloval zájem kupců.

"Abychom prodávali aspoň několik dnů, tak s největší pravděpodobností blížící se jistotě rozhodnu o překročení toho desetimiliardového limitu, který jsem určil pro tenhle pilotní projekt. Nerad bych zavíral krám dříve, než v pátek, což při tom zájmu, který běží, bude znamenat, že to bude víc než 10 miliard." (Český rozhlas, 4. října 2011, Miroslav Kalousek)

Někdo koupil za 300 mil. někdo jen za 120 mil., ale mohlo se dostat na každého. Nominální hodnota byla za 1 Kč, z toho daň na celé koruny dolů, takže ke zdanění zbývá nula. Minimální objem ke koupi 1000 ks. Tak za tisíc korun se mohl stát každý hrdým majitelem státního dluhopisu. Kde se vzalo mezi investorským lidem tolik finančních prostředků? A opravdu pro ně nebylo jiné použití, než je vrazit do koupi státního dluhu? Stát přece už léta snižuje daně. Politické strany argumentují, že když budou nízké daně, tak se zabrání daňovým únikům a podnikatelé je budou rádi platit. Je to pitomost. Nikdo nechce nic platit, to je přece normální. Změny daňových pravidel jsou tedy založeny na lži.

Další lež na pokračování je o tom, jak se za ušetřené peníze vytvoří nové pracovní příležitosti. Jak je to doopravdy, to může vidět každý na tomto grafu. Za Topolánkovy vlády se díky drastické politice snižování přímých daní formou provázaných změn v zákonech podařilo našetřit na státu pěknou sumičku v řádu desítek miliard ročně. Za tyto ušetřené peníze si lid investorský koupil kus státního dluhu.   Nelze to bohužel vidět tak, že nula od nuly pošla. Každého soudného národohospodáře musí vyděsit fakt, že v reálné ekonomice nejsou téměř žádné investiční příležitosti pro podnikatele, které nabízejí zajištěné zhodnocení zisku lépe než je koupě státního dluhu. Z tohoto faktu by měl mít náš ministr financí a celá vláda velké deprese a bolení hlavy. Dojdou-li páni investoři k tak vzácné shodě, že není už široko daleko není vůbec nic zajímavého k investici, než jen ten státní dluh, je z toho obyčejnému spotřebiteli trochu úzko. Měří se i index spotřebitelské důvěry. Upozorňuji každého, že je to čtení jen pro ty, co jim nevadí trvale záporná čísla.

Hospodářská politika státu je podřízena jako servis finančnímu sektoru a obsluhovatelům státních zakázek. To je děs. Drobným podnikatelům ani občanům nic pozitivního nepřináší. Zato každé zhoršení kvality služeb garantovaných státem pocítí tyto skupiny okamžitě. A nemohou se pojistit proti trvalému poklesu životní úrovně skrze nákup státního dluhopisu. Kdo jásá, to jsou jen ratingové agentury. Čím větší dluh, tím lepší výnosy z něj, stačí kliknout na počítač a změnit rating. Kombinace škudlení na státních výdajích s trvalým odporem k výběru přímých daní je nezbytnou podmínkou k úspěšné výrobě dluhů. I ratingovým agenturám je jasné, že to dlouho nepotrvá a země bude zralá ke sklizni. Zatím se dostává úspěšným výrobcům dluhů jen ocenění a poplácávání po ramenou. Na své skutečné ocenění za službu národu teprve čekají. Lid si dává s hodnocením trochu na čas. Zatím nejde do ulic, protože si myslí, že to zvládne bez exekutora. To na druhou stranu dává šanci k politické sebereflexi. Každá politická strana se může ve svém programu a samozřejmě i ve svém politickém rozhodování změnit. Stačí vrátit ekonomy do reálného světa. Kdy už konečně našim vládním ekonomům dojde, že úspěch ekonomiky se hodnotí podle toho, jak se v ní žije obyčejným lidem? Pak opravdu objeví Ameriku.

Kdo z provládních ekonomů měl trochu soudnosti, ten už v poradním orgánu vlády zvaném NERV dávno není. Jejich nervy jsou už možná klidnější. Nikoho z nich to nezbavuje odpovědnosti za tvorbu vládních rozpočtových priorit v době, kdy tam ještě seděli. Každému z těch, kdo pořád dokola opakují ideologické tržní slogany, doporučuji obohatit slovník o nové pojmy a s nimi spojené zkratky. Jejich mluvený projev se těmito novotvary výrazně oživí. Připomenu aspoň dva  pojmy, které trvale chybí v pravicovém ekonomickém slovníku.
Genuine Progres Indicator- GPI - česky Ukazatel reálného pokroku.
Index of Sustainable Economic Welfare – ISEW česky Index udržitelného blahobytu

Kdo dočetl až sem, má nárok na chvilku oddechu. Pro odlehčení, ale i doplnění tématu o žádoucí mezinárodní rozměr nabízím píseň, která dala článku název. Doufám, že s nadpisem článku nedopadnu jak "zelený" Bursík s Katapultem.


Pro ty, kdo nemají rádi tuto kapelu, doporučuji přečíst tex písně. Nezkoušejme si hrát na Amíka s pilinama v hlavě. Řízení hospodářství podle utopických snů je důsledkem marasmu politiky.