Ezechiel mluví metaforicky o vzkříšení národa doufajícího ve vysvobození z babylónského zajetí. Ježíš nechal otevřít Lazarův hrob a mrtvého vyvedl ven, vzkříšeného. Tím naplnil intenci proroka, tentokrát doslovně. A do třetice všeho dobrého nás apoštol Pavel v Listu Římanům upozorňuje na základní možnost tohoto zázraku. Ten se prý děje i v nás, i když pravděpodobně nebudeme mít tolik štěstí jako Lazar. Přesto v nás působí stejný duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a který prováděl i za jeho života věci nevídané. Tím jsou v kostce vysvětlena všechna tři čtení. <BR><BR>Ezechiel by své proroctví nepsal, kdyby mu nevěřil. Otevření hrobu tedy reprezentuje společnou víru v budoucnost: jeho vlastní i jeho soukmenovců v zajetí. Stejně i Ježíš se dává u Lazarů do práce až po projevení víry. Marta jasně prohlásila, že v něho věří, a také účastníci pohřebních obřadů nepřímo vyzvali Ježíše k činu. Ten se nechal lidsky dojmout a pak božsky zapracoval. Janova komunita si hodně dávala záležet na spektakulární povaze tohoto „znamení“. Ježíš schválně čeká, až je mrtvola několik dní v hrobě. Teprve pak se vrátí a maximálně se ukazoval jako Boží syn. To zase maximálně rozčílilo veleradu, která se rozhodla zabít nejen Ježíše, ale i Lazara (<EM>Jn 12,10</EM>). On k provedenému znamení neoddělitelně patřil, a proto musel rovněž zmizet. Zázrak vzkříšení Lazara poukazuje na vzkříšení Ježíšovo a zároveň v řádu tehdejších událostí spouští justiční proces vedoucí ke smrti. Zkrátka a dobře, stojíme na prahu Velikonoc. <BR><BR>A Ježíš stál na prahu smrti a věděl o tom. Tím nechci hájit Ježíše doketistů a pouťových kazatelů. Ten byl všude, protože je všudypřítomný, a všechno ví, protože je vševědoucí. Kazatel si z těchto vlastností vezme po dobu dlouhého kázání příslušný desátek. Tento chytrý a hodný Ježíš se pak nechá umučit ve filmovém stylu Mela Gibsona. Zlí židovští kněží z něj vymlátí spásu pro celý svět a pro kosmický zbytek andělů a jiné neviditelné havěti. Můžete mi namítnout, že u Jana a zvláště ve vzkříšení Lazara je Ježíš silně pozitivně vševědoucí a že s tím nic nenadělám. Kdybych kázal na pouti pro katolíky, jistě bych souhlasil. Protože píši pro veřejný internet, tak se tomuto pokušení bráním. Ježíšovo vědění budoucích událostí lze vysvětlit i jinak. Asi dobře věděl, že vzkříšení Lazara z mrtvých se stane poslední kapkou, po níž přeteče pohár trpělivosti u farizejů a saducejů. Přesto se nechal dojmout silou chvíle, vírou Marty a účastným povzbuzováním smutečních hostů. To by ale znamenalo, že nebyl kalkulativně chladný jako psí čumák. Nemusel pouze předstírat pohnutí, protože všechno nevěděl předem. To by ale také znamenalo, že jeho motivem k nástupu na Kalvárii nebylo vesmírné účetnictví, které přikazuje poohlédnout se ve vesmíru po maximální náhradě za maximální hřích prvních lidí, který všechno maximálně rozvrtal. Pak má Gibson a fundamentalisté pravdu. Božího syna <EM>musíme</EM> mlátit hlava nehlava, protože jeho utrpení <EM> musí </EM> být ohromné a ohromující. Jinak by nám neklapla účetnická položka „má dáti“ v ekonomii spásy, jež přes Ježíše provedla svou definitivní uzávěrku.<BR><BR>Ale třeba má pravdu Jan proti Gibbsonově spásonosné nakládačce. Tu nám předkládá životní styl z toho konce světa, kde vládnou tvrdí hoši a kam se upírají obdivné zraky čestného předsedy nečestné partaje. Zde má brutalita a chladný kalkul své místo; pak se spása redukuje na účetní záležitost kosmického typu. Ale třeba se Ježíš nechal dojmout k akci pouze na základě nerozvážného, iracionálního pohnutí, protože miloval Lazara i jeho rodinu (<EM>Jn 11,5</EM>). Pak spustil pekelný mechanismus ukřižování z citově podmíněné lásky a nikoliv z kosmické vypočítavosti. A to by byla hodně radostná zvěst v zemi, kde vládne brutalita jako účetní zákon, kde se nedodržují zákony všeobecné a vlastní zájmy se prohlašují za spásonosné. Uvidíme po volbách. Zatím se utěšujme tím, že pro nás někdo udělal něco důležitého z lásky a nikoliv z kosmické nutnosti.<BR><BR>

<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>