Dnešní člověk se o vykoupení příliš nestará. Důvod je celkem zřejmý: nemá se z čeho vykupovat. Řecké slovo „lýtrosis“ (lat. redemptio) či „apolýtrosis“ (lat. liberatio) naznačuje stav, který už máme bohudíky za sebou, s výjimkou Mauretánie, Súdánu a jiných zemí Sahelu, kde se dosud udržuje otroctví a kde je zapotřebí za dolary či za eura vykupovat otroky, válečné zajatce či náhodně pochytané turisty.

Jako fenomenolog nemohu nevidět zásadní proměnu symbolické výpovědi, kterou nabízejí teologické formulace Pavlových listů (Ef, Řím) s typologickou větou o Kristu, který nás díky Otcovu plánu spásy a díky nezasloužené milosti „vykoupil“ z našich hříchů. Protože nás, až na výjimky neopatrných turistů na Sahaře a odvážných novinářů v Čečensku či v Iráku, nikdo neunáší a neskladuje jako zboží pro výměnu, má koncept „vykoupení“ téměř nulovou vypovídací hodnotu. Neodráží žádnou všeobecně rozšířenou lidskou zkušenost, kterou by bylo možno symbolicky uplatnit v řádu duchovním.

Ale my, kněží, kazatelky a kazatelé všeho druhu, se musíme držet Písma, pro které bylo vykupování na denním pořádku díky všudypřítomným válkám a otroctví. Pak zbroceni potem kážeme zmatenému stádci, jak to Pán Ježíš geniálně provedl, teolog Pavel dobře promyslel, leč pro naši dobu nepřístojně napsal. A u kolegů a kolegyň pak naříkáme, jak je to hrozné, že ti lidi v kostele či v modlitebně už z té teologie vůbec nic nevědí. A co je vlastně normálnímu věřícímu do toho, že starý symbolický jazyk umřel na úbytě díky pokroku humanity a liberální demokracie? To máme otočit kolo dějin zpět?

Vymizení existenciální zkušenosti viny

Další problém s tímto slovem vidím v úpadku, či dokonce ve vyhynutí tragické zkušenosti lidské existence, kterou antická tragédie nazývala hýbris a kterou například řecký církevní historik Eusébios na začátku 4. století charakterizoval jako démonickou psychickou sílu působící v srdci člověka pod trojí způsobou: první síla je démonickou mocností Omylu (Pláné); druhá síla Mámení (Apaté) zavádí člověka do nemožných tužeb a přání a tím jej ruinuje; třetí síla v člověku vyvolává iracionální slepou žádostivost nebo žárlivost (Fthónos). Pokud stále ještě staromódně věříte v zásadní možnost člověka zabloudit a nevědět o tom, jako tyran Oidipús, který je na vrcholu moci v Thébách a zároveň v extrémním bodu svého bloudění - pak jste subjektivně spasitelný a spasitelná, protože věříte, že nejste tak úplně pánem či paní svého vlastního osudu.

Tato tragická zkušenost postupně vymizela, snad dílem plytkého racionalismu empiricky pojaté vědy, která chce vidět za každým důsledkem nějakou srozumitelnou příčinu, třebas i rázu psychoanalytického, ale hlavně aspoň trochu „vědeckého“. Pak můžete být vykoupen(a) pouze ze své nevědomosti, ale to už zařídí škola nebo Google na internetu. K tomuto druhu „vykoupení“ z nevědomosti není třeba Spasitele, pouze patřičného množství solidních informací.

Porozumění slovu „vykoupení“ tedy odkazuje na specifickou existenciální zkušenost, která chápe člověka jako smrtelného a částečně šíleného, přes všechnu jeho genialitu, dobrotu, velikost a jiné, platově hodnocené schopnosti. Protože vědoucí smrtelník je právě takto tragicky konstituován. Jsme u bloudění jako antropologické danosti existence; pak si ze zajetí člověk nepomůže sám, ale musí jej z tohoto zakletí vyvést bohové nebo Bůh.

Od zavedení satelitní navigace GPS i na horská kola se bloudí velice málo. Proto tento pojem degeneroval na zajímavý studijní materiál okrajových prací typu „Evropské cesty k vlastnímu Já“. A když nemůžete zabloudit ani venku ani ve vlastním Já, tak k čemu potřebujete nějaké vykoupení od vnější, transcendentní Síly? Nanejvýš potřebujete satelitní naváděč nebo Google.

Život mimo poslední cíl dějin

Poslední kamínek na pomník jednoho mrtvého pojmu přidávám jako hermeneutik, který se zajímá o časové struktury porozumění. Vykoupení ve smyslu kolektivně pojímané skutečnosti lze totiž porozumět pouze tehdy, pokud věříte na nějaký smysl dějin. Zde už není ve hře pouze individuální hýbris a bloudění izolovaného smrtelníka, ale i obecná cesta všeho živého v rámci nějakého aiónu čili dějinně situované etapy kosmu či alespoň člověka.

Pokud buddhista kolotá v koloběhu životů, tedy v epoše fundamentálního bloudění, pak zajisté potřebuje vykoupení – a nejen on, ale i všechno živé a celý vesmír. Stejně tak potřebuji vykoupení i já, jestliže věřím, že tento pozemský život jednou skončí, a to definitivně, posledním Božím soudem. Pak je vezdejší čas vyměřen vůči nějaké vyšší síle, která má nad aktuální dobou rozhodující vládu jako její absolutní míra a smysl. Tato síla může, či dokonce musí přivést zmatený aión, v němž my či lidstvo žije, k poslednímu cíli.

Vykoupení potřebuje epochální myšlení. Tedy nikoliv epochu kola, záchodového papíru, šicího stroje nebo raketoplánu; ale epochu jako řeckou epoché, čili trvalou suspensi, ukončení současného stavu skrze zásadní zvrat v dějinách. Nezapomeňme, že v řecké astronomii slovo „epoché“ znamenalo zmizení světla při zatmění slunce, kdy se svět ponořil do původního stavu chaosu.

V čase měřeném hic et nunc vezdejšími potřebami a budoucími plány vzešlými z přítomných potřeb nelze najít žádnou možnost nějakého vykoupení. Toto slovo postrádá v nedějinném myšlení dneška jakýkoliv smysl. Výraz „epocha něčeho“ neindikuje žádný zvrat, pouze další a nápaditější vývoj a prohlubování již daných dober. Vždyť dějiny běží a to je hlavní: kam, jak a proč běží, to už není tak důležité.

Epochální dějinnost monoteismu

Monoteistická náboženství přinesla nejen ideu času jako pokroku (tu měli již předsokratikové jako Xenofanés, viz fragment 18), ale hlavně ideu času jako rozhodujícího zvratu, který dospěje ke svému poslednímu cíli; čili zhasne v tom, čím byl. To naznačuje středověký výraz "novissimum" čili „poslední doba“.

Pokud věříte v epochální dějiny ve smyslu neodvolatelnosti posledního zvratu, pak víte, že jednou již nebude k čemu jít. Slovo „epocha“ ve významu „epocha něčeho dalšího“ ztratí definitivně smysl a žádná další novinka již nemůže přijít.

Adept posledních časů potřebuje vykoupení, protože jej ze zapeklité situace epochálního zvratu nemůže vysvobodit ani vlastní důmysl ani vědecký pokrok. Neúnavný hledač novinek a fanatický návštěvník supermarketových akcí nemůže o vykoupení nic vědět. Jeho smysl dějin leží v nekonečném lineárním vývoji, kde novissimum znamená pouhou fakticitu dění: nový klump nahrazuje ten dřívější, beznadějně zastaralý. Tolik k filosofickým, a proto nanejvýš praktickým problémům se slovem „vykoupení“. Proto se ptám jako kdysi Jan Neruda: Kam s ním?

Text byl původně psán pro anketu časopisu Teologie a Společnost na téma "Vykoupení dnes" (2005).