Ani vlastně nevím, kdy se prvně objevila v naší farnosti. Jana. Je to šest, sedm let? Tenkráte byla fyzicky mnohem zdatnější než dnes. Obyvatelka nedalekého domova důchodců, kam ji umístili, ač ještě neměla důchodový věk, ale jinde se pro ni nenašlo místo. Retardovaná, dětsky upřímná a věčně nespokojená. Nespokojená se svým umístěním v domově, se svou spolubydlící. A tak většinu dne trávívala na ulici. Vždy nosila se sebou celý svůj majetek, který se jí vešel do jedné obrovské kabely nebo dvou větších igelitek. Když bylo hezké počasí, celé dny proseděla na náměstí a pozorovala cvrkot kolem. Do domova se vracívala až na noc. Hlad ji přinutil, vyžebrala si drobný peníz a za něj si koupila něco k snědku i k pití. Jak tak stávala u stánku s občerstvením a koukala žádostivě na lahváče v rukou okolo popíjejících mužů, nejeden se ustrnul a obdaroval žíznivou ženu. Snadno to s pitím přehnala a její i tak obtížné vyjadřování se stávalo nesrozumitelné, ale o to více se domáhala vyslechnutí. Když počasí nabylo nakloněno k sezení na lavičce, vklouzla do kostela a sedávala dlouhý čas v kostelní lavici před mříží a následně zůstávala i na bohoslužbách. Možná to bylo právě tak, a možná i trochu jinak, ale pomalu se stávala součástí farního společenství.
Stále jí chutnal alkohol. Dechem svých úst by porazila vola. Dosedla do lavice a začala vyprávět. Ztěžklému jazyku nebylo vůbec rozumět.
„Jani, vy jste zase pila! Vždyť já budu ožralá jen z toho, jak na mě dýcháte.“ „Víš, venku je zima.“ „Vím, ale když toho hodně vypijete , pak se vám chce moc na záchod a to pak čuráte, kde vás napadne. Jak to vypadá? Již jsem slyšela, že si o tom lidé povídají. Copak každý musí znát vaši zadnici?“ „Když jim vadí můj zadek, ať se na něj nekoukají.“
Měla ráda panenky. Čím větší, tím lépe. Nosila je v taškách, houpala v náručí a věnovala jim svou něhu. Pak, neznámo od koho, dostala malý dětský kočárek a v něm velkou panenku. S tou si povídala jako s živým dítětem, kolébala kočárek a hrdě s nim jezdila po kostele. Do domova kočárek zřejmě neměl přístup a tak jej několikrát, k nelibosti pana faráře, nechala i na noc vzadu v blízkosti kropenky. Pak se kočárek i s panenkou někde ztratil.
„Za dva měsíce budu mít narozeniny, co mi dáš? Můžeš mi koupit nějakou panenku? Může být i malá, já si ji posadím v pokoji, ona se bude na mě dívat a budeme si spolu povídat.“
Lidé jsou k Janě štědří. Málo jí udělá radost a tak dostává nejrůznější dárky. Jako třeba velkou plyšovou opičku. Opička měla dlouhé ruce, které si Jana otočila kolem krku a aby zvířátku nebylo zima, ukryla její tělíčko pod bundu tak, že jí vykukovala jen hlavička. Během kázání jí něco šeptala a ukazovala na faráře. To se posléze i jinak vždy vážná tvář zvěstovatele evangelia, neubránila úsměvu.
A byla doba, kdy se zamilovala do otce Ladislava. Celé dny sedávala poblíž fary ve střehu, až vrznou dveře a otec opustí její bezpečí. Ten vždy kráčí s hrdostí preláta majícího před očima svůj konečný cíl. Rychle se k němu připojila a sdělovala něco, co nutně muselo rušit jeho vznešené myšlenky. To pak toužebně upínal zrak i směrem, odkud se měl vynořit trolejbus. Číhala taky před zpovědnicí a její vyznání bývala častá a hlasitá. Nicméně, to co řekl otec Ladislav, bylo svaté.
„Ladislav říkal........víš, já ho musím poslouchat, on je můj zpovědník“.
„Dnes je Ladislava. Já mu musím popřát. Mám pro něho dárek.“
Netrpělivě jej vyhlíží. Konečně. Kněz důstojně kráčí středem kostela ke kněžišti.. Za ním vystřelí Jana, gratuluje a vítězně mu podává lahvičku aktimelu.
Avšak těžký život pastýře přinesl ovoce. Od určité doby výrazně omezila pití. Celý se její život se rozjasnil. Je mnohem klidnější, její stížnosti na spolubydlící jsou méně časté. I její vztah k Ladislavovi se usměrnil k běžné normě.
„Kde jsi byla? Dlouho jsem tě neviděla. A tak jsem se za tebe modlila.“
„Děkuji, Jani, to jste hodná, že se za mě modlíte.“
Jana je pro mě znamením Boží slávy a moci.