<P>Téma dnešních čtení se točí kolem dobročinnosti a slušného způsobu života, který by měl být křesťanům a židům vlastní. Výjimky se najdou vždycky, proto je nechme být. Zajímavé je pořadí odměn pro spravedlivého, které uvádí Izaiáš.</P> <P><FONT face=Arial>"Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva." (<EM>Iz 58,8</EM>)</FONT></P> <P>Hospodin a jeho všemoc pokorně šlapou za vozem osobní spravedlnosti. Možná je Bůh skromný a nechce se příliš ukazovat. Ale to je spíše novozákonní pojetí Boží diskrétnosti, která se skrývá v nenápadném tesaři z Nazaretu.  Starý zákon dával Bohu místo vždy první, u spravedlivého však činí výjimku. Jeho skutky září na prvním místě. Bůh se profiluje až za ním. Boží skrytost se ukazuje v jednání slušného člověka pouze nepřímo, protože jsme odrazem diskrétní Boží slávy již od prvních slov stvoření. Což je klasické starozákonní téma. </P> <P>Dnes si všichni stěžujeme, že Boha není nikde vidět. Jen o církvích je občas slyšet v médiích. Hlavně pokud po nás chtějí jednu miliardu ročně, alespoň prvních padesát let. Takže alespoň církve mluví za Boha mlčícího. Zejména v Osvětimi se Bůh odmlčel takřka dokonalým způsobem, mluvilo zde pouze selhání a provinilé mlčení všech aktérů - od církve až po nacistické vykonavatele masového vyvražďování. Mlčení Boha ve 20. století patří k oblíbeným tématům teologů. Bůh asi opravdu nemluví, protože chce, aby jednou promluvila lidská spravedlnost. Ale ta kvalifikovaně mluvit nemůže, protože je slepá. To jen spravedlivý člověk vidí a jedná, což je zásadní rozdíl proti abstraktní spravedlnosti. Izaiáš o tom něco ví. Spravedlivý vzejde jako světlo, protože jeho skutky jsou dobré. Lidé si o nich vykládají, komentují je, kritizují a občas se rozhodnou spravedlivého umlčet navždy. I to patří k problematickému údělu osobně spravedlivého. Stojí v konfliktu nebo přinejmenším v napětí se spravedlností státní, obecní, klanovou, rodinnou a jinou. V ní hrají zásadní roli osobní zájmy. Ty stavíme zcela pochopitelně na první místo a tím zavádíme vyhraněné pojetí spravedlnosti: rodinné, skupinové, obecní a státní. Toto pořadí odráží hierarchii zájmů a míru korupce v české kotlině, a nejen v ní. Spravedlnost je relativní pojem: podle latinského slova <EM>relatio</EM> je vztažený k určité struktuře zájmů. Ty pak určují míru spravedlnosti a nespravedlnosti, když se tyto zájmy sváří se zájmy jinými, taktéž (ne)spravedlivě prosazovanými. Navíc nám filosofové a jiní mudrci placení státem, politickými stranami a církvemi vysvětlují, že jde o pojem naprosto relativní a proměnný, jenž zásadně závisí na složení parlamentu; nebo že jde o pojem všeobecně nehnutelný a věčný, který spí věčným spánkem spravedlivého přímo v lidské přirozenosti. Výsledek je stejný či velmi podobný. Hájí se průhledné zájmy nějaké partaje nebo příslušné církve, což v konečném součtu představuje onen všudypřítomně spravedlivý zájem abstraktních nás Všech a konkrétního pana Nikoho.</P> <P>Bůh z Izaiáše je naopak zajímavý tím, že má zájem nikoliv na prosazení svého zájmu, ale na tom, aby byl jasně a zřetelně vidět spravedlivý člověk. To není totéž, jak bychom snad mohli soudit v kazatelském chvatu.  Bůh parciální spravedlnosti nehoví, protože tříčlenná Boží domácnost nepotřebuje svůj vlastní zájem nějak extra fedrovat. Proto se postaví do zákrytu a dýchá spravedlivému na záda, aby se mu v protivětru dobře šlapalo. Nejvyšší věří tomu, že spravedlivý člověk obhájí Boží věc a Boží zájem dostatečně. Pak není třeba, aby se Hospodin exponoval osobně a nemusí si svoje věci hlídat zvlášť. A to je zajímavé: my si svoje věci a zájmy hlídáme naprosto urputně a pořád. Když to neuděláme my, tak kdo nám ohlídá naši vlastní spravedlnost? Částečnou spravedlnost neustále ohrožují spravedlnosti ještě částečnější, až docela soukromé. Což je u nás po sametu dobrým zvykem i ve věci veřejné čili v díle euforicky nazvaném <EM>res publica</EM>. Božím zájmem naopak je, aby nebyl viděn Bůh sám, ale existence spravedlivého člověka. Proč to tak má být? Je Hospodin tak slabý, že si nemůže ohlídat vlastní věci sám? Pak by si ale měl vzít příklad ze tvora, kterého stvořil jako posledního v šestidenní evoluční řadě. Ten nahrazuje hrubou sílu chytrostí a své spravedlivé zájmy si hlídá neobyčejně kvalifikovaně a schopně. Dosvědčují to dlouhodobá pozorování několika vývojově nejschopnějších exemplářů, z nichž někteří dokonce mluví česky.</P> <P>Boží slabost v hlídání vlastních, nejvýše spravedlivých zájmů je zcela evidentní. Díky své laxnosti přenechal tento úkol několika málo jedincům, o nichž mnozí tvrdí, že vlastně vůbec spravedliví nejsou a že by se měli dále zkoušet ohněm a mečem. O tom vyprávějí mnohé žalmy, v nichž zlovolníci číhají na spravedlivého a kladou mu různé nástrahy. Narážíme na zcela evidentní Boží neschopnost. Žalmista tvrdí, že zlovolníci o této specifické impotenci Omnipotentního dobře vědí. Naprosto chladnokrevně počítají s tím, že Bůh je slabý a že trápení spravedlivého nechá proběhnout až do hořkého konce. Často ho ani neuchrání před smrtí, což se stalo i jeho Synovi, který ve smrtelné agónii vyčítá vlastnímu Otci, že jej opustil (<EM>Mk 15,34</EM>). Podle uvedeného rozboru je zřejmé, proč má spravedlivý tak nesmírnou cenu. Musí svou spravedlnost dosvědčit za asistence Božího mlčení, a to tváří v tvář smrti. Teprve za této situace naprosto a definitivně zradí svůj parciální zájem na osobní spravedlnosti. Vymění ji za smrt, tedy za definitivní rezignaci na prosazení pozemské spravedlnosti. Pak ale má zásadní a absolutní víru v to, že i za těchto spíše smutných okolností má spravedlnost smysl. Nemůže být parciální, protože osobní zájem zemře i s daným spravedlivým člověkem; tato spravedlnost nemůže být ani pozemská, protože smrt její vezdejší význam definitivně anuluje. Pak ale spravedlivý musí věřit v nemožné, absurdní hodnoty, které nelze na této zemi nijak empiricky ověřit. Víra spravedlivého má Božích očích takovou hodnotu, že Hospodin ustoupí a nechá tohoto člověka kráčet jako prvního. Zato mu stoprocentně kryje záda; ale pouze záda.</P> <P> </P> <P> </P>