<P>Máme hledat pokoru, praví Sofoniáš někdy kolem roku 630 před Kristem. Ježíš tyto pokorné, chudé a bité oslavuje o šest století později; a Pavel svým ovečkám v Korintu vysvětluje, že se nemusí mrzet nad svou chudobou, protože u Boha cti netratí. Chudí to mají u Boha dobré, na světě zlé. Proto se každý tomuto neblahému stavu vyhýbá, jak může. Ti úspěšní dokonce vyvinuli zajímavou ideologii vysvětlující chudým, že si za svou nemohoucnost mohou sami, a že tudíž nemají od svých bohatších a drzejších spolubližních nic zvláštního očekávat. Je jasné, že za daných pozemských okolností, kdy drzost a nespravedlnost vládne světem, nemohou bibličtí autoři a jejich šéf dělat nic jiného než odkládat den Božího hněvu na neurčito. Zato na konci přijde Hospodin s pořádnou nadílkou a všem bohatým to zásadně spočítá. To je v kostce běžný a mnohými kazateli přežvýkávaný smysl dnešních čtení.</P>
<P>Poučení pro běžné poměry by tedy bylo následující: bojme se dne Hospodinova hněvu, pomáhejme nuzným alespoň trochu – a pokud jsme již bohatí, nebuďme drzí. Pod slovem „drzost“ chápu průmyslovou výrobu přepjatých pravicových ideologií, které dělají z bohatých lidí spasitele. Tím se nechci zaplést do debaty o optimální míře zdanění a sociální podpory. Jsem středně bohatý člověk, který má vše, co potřebuje k životu. Svým bohatým pravicovým kamarádům nikterak nezávidím. Ale k některým z nich jsem přestal chodit na návštěvu. Oni to stejně nezaregistrovali, takže se vlastně nic zvláštního nestalo. Ale vraťme se k Božím úradkům. Bible se podivuje nad hloupými lidmi, kteří si myslí, že je na konci jejich životní pouti spasí vlastní majetek a schopnosti. A protože tomu tak není, nebylo a nebude, nabádá Bible k rozumnému nakládání s majetkem, aby člověk s ním i bez něho dokázal přežít zvraty osudu (Sofoniáš); nezávislost na bohatství se pak projevuje v optice spásy jako schopnost vidět Boží působení uprostřed dějin (Pavel); a toto Boží působení pak můžeme dokonce vnímat jako Hospodinovu stabilní preferenci jistého typu lidí (Ježíš).</P>
<P>To je právě na Horském kázání z dnešního evangelia zajímavé: Hospodin má některé lidi raději než jiné. Bůh se občas znázorňuje v podobě slaboduchého starce, jehož životní výkon se redukuje na chápavý úsměv pro všechny a pro nikoho. Ježíš ukazuje něco jiného: Bůh má některé lidi raději než jiné, a to zde a nyní. Ježíš neslibuje mlhavé nebeské odměny po vytrpěné cestě křížové. Boží království je zde a nyní mezi námi (<EM>Lk 17,21</EM>). To je Ježíšův základní volební program. Pak ale i Horské kázání a jeho odměny mají platnost zde na zemi, nejen na konci času v nebi. Církev vzniklá na základě Ježíšova působení pomohla miliónům lidí ve smyslu Horského kázání. Tím neříkám, že to byla ta či ona církev či ta či ona církevní hierarchie. Ale díky tisíciletému působení principů Horského kázání žijeme v systému, kde se určité hodnoty staly politickou realitou; tím se převedly do působnosti reálně vymahatelného práva a povinností, které se vztahují na všechny občany daného postkřesťanského státu. Protože u Boha je tisíc let jako jeden den (<EM>2 Petr 3,8</EM>), můžeme konstatovat, že velká část Horského kázání se díky neúnavné činnosti anonymních věřících stačila naplnit již za dva dny.</P>
<P>Ale některá Horská zaslíbení se dějí téměř bleskurychle i v naší převratné době. V nejmenované opavské diecézi byl kdysi jmenován biskup, dříve agent StB. Věc mne z osobních důvodů bývalého politického vězně hodně znechutila. Ale jmenování biskupů může normální katolík ovlivnit asi stejně vydatně jako na vznik tsunami na Sumatře. Pak jsem potkal jednoho známého, který tiše, nenápadně a po desetiletí odolával všem nabídkám vstoupit do KSČ. Dále chodil se svou ženou a dětmi do kostela a přitom zastával na okrese v daném oboru nejvyšší funkci, kterou jako nestraník mohl mít. Tento muž byl vždy naprosto loajální k církvi a nikdy neřekl ani jedno křivé či prudké slovo, dokonce ani proti kolaborujícím kněžím ve spolku <EM>Pacem in terris</EM>. Ale při zmínce opavského svěcení jsem se jeho kritice nestačil divit. Pak jsem pochopil: nešlo o svěcení nějakého pacáka působícího za bolševika a pod ním, ale o ustavení biskupa jmenovaného řádně a bez nátlaku, a to ve svobodných a demokratických poměrech. Nevím, v jakém smyslu tento příkladně tichý a nenápadný člověk dostane zemi za dědictví v budoucnu, jak o tom podle běžného výkladu mluví Ježíš v dnešním evangeliu (<EM>Mt 5,5</EM>). Zato vím, v jakém smyslu je dědicem již dnes. Svět hodnot a jejich kulturní, symbolický a sociální výraz – čili „země“ ve smyslu toho, co vnímáme jako lidsky relevantní realitu společenských, ekonomických a politických poměrů, v nichž žijeme – patří právě tomuto typu lidí. Nejsou drzí a necpou se do funkcí; nesou odpovědnost za Boží i lidské věci v časech, kdy jiní potřebují politickou či církevní moc k tomu, aby mohli „odpovědně“ a „pastýřsky“ sloužit jiným. Já neříkám, že tito dotyční nic pro druhé nedělají nebo že to dělají apriori špatně; v církvi a ve státě toho náčelníka někdo dělat musí a většina z nás si myslí, že se k tomu hodíme naprosto ideálně. Ale církevní či politické harašení těchto elit je možné jen díky tomu, že se pohybují na pevné zemi hodnot a zásad, které anonymní činitelé z Horského kázání tiše budují a garantují svým osobním životem. Bůh působí ve vesmíru naprosto stejným způsobem: efektivně, tiše, nenápadně a stále. Proto má své kolegy z pozemské branže rád. Dokonce je občas veřejně a osobně pochválí.</P>
<P>
<P>