Když nám paní docentka Švihlíková připomněla družstevní vlastnictví jako jednu z forem nejen možného ale i praktického a demokratického procesu výroby, pokýval jsem hlavou a vzpomněl na ty dávné časy diskusí o třetí cestě možné třeba v Jugoslávii. Zemědělské družstvo jsme tenkrát nezaložili, i když jsme byli ochotni splnit podmínku členství ve straně alespoň jednoho z představenstva. Jo, to byla normalizace. Pak přišla doba kapitalismu, pro mne od roku 1985 emigrací do Anglie, a jako správný kapitalista jsem se stal okamžitě držitelem akcií. Toto společenské uspořádání zachvátilo posléze i moji domovinu, zmizela Řempa a jiná družstva a do jiných starých jmen se nastěhovaly nové, lepší, cizí firmy.



Podnět paní docentky však byl tady, někde cinkal v mém poněkud obnošeném mozku a tak při návštěvě jisté levicové skupiny jsem TO svým třaslavým hlasem nadhodil. Byli na mne hodní, pokývali hlavami a pokračovali v dalších bodech. Z několika poznámek jsem pochopil, že pro staré lidi je fejsbůk a jinak by se neměli mladým plést pod nohy, neboť oni vykročili pevným krokem vpřed. Snažil jsem se argumentovat úspěchem hnutí Momentum v UK, právě s použitím FB, ale po čase se člověk unaví, jakoby ta jehla v gramofonu byla trochu moc ohraná. (To je glosa pro ty uživatele FB, kteří si ještě pamatují, co to byl gramofon.)

Takže zase uběhl nějaký čas, pro mladé lidi asi rok, i rozhodl jsem se, nemaje nic lepšího na práci, že teď je ten nejlepší čas dokončit můj malý projekt teplé vody ze soláru.

Poté, co jsem podlehl mámení Amazonu a dopadl jak sedláci u Chlumce (citace zejména pro absolventy VŠZ), byla zima obdobím zásadního rozhodnutí, jestli mám být správný kapitalista a přestat utrácet dobré peníze za špatné věci a pohřbít celý projekt soláru, který nemůže na střechu a má nad sebou malý hajzl, potřebuje výměník, čerpadlo a tvůrčího ducha, nebo přece jen ještě něco utratit a pokusit se projekt dodělat.

Přišlo jaro a rozhodnutí nikde, jak jinak. Ale! Vakuované trubice v zimě nepraskly, naopak, v jarních slunečních paprscích jako by říkaly "oteplujeme se, jen si na nás šáhni." A tak ještě jednou "domado výměník". Stal se jím bojler Tatramat 120 l přivezený ze skládky. Čerpadlo z vyhozeného kotle proháněl teplou ze soláru do neumělé topné spirály ze starých trubek. Nejtěžší zkouška pro zlaté české ručičky byla v provaření dvou trubek pro spirálu zrezavělou přírubou, místo termostatu a elektrického topidla. Ale soused to zmákl.



A běhá to!!! Vnoučkové mohou běhat pod sprchou vlažnou až teplou, dokonce možnou i ředit studenou.

A teď vám povím, proč to píši. Problémy s provařením trubek do příruby mě přivedly k myšlence, že někdo ty příruby může odlévat jako polotovary a že bych je mohl mít čerstvé a ne rezavé. Znalec bojlerů, kterého jsem nakonec vypátral, hned věděl, o čem mluvím, a měl pro mne zprávu. Postaru se již nežije, výroba zastavena a nové bojlery nevydrží více než 10 let, použití potom žádné. Počesku řečeno, čím novější, tím větší sračka.

Tož jsem z myšlenky družstevní výroby jednoduchých solárů pro nebohaté, na vesnicích bydlící obyvatele naší vlasti přeskočil na ještě méně realizovatelné celospolečenské družstvo.

Když tvrdím, že od státu nemůžeme nic očekávat, musíme to udělat sami. Tedy odkoupit licence, vyrábět a vydělat prachy, spoustu prachů a zazelenat všechno. Dokázat, že levice nerozdává koláče, na které ještě nezadělala.

Třeba tenhle dlouhý inzerát osloví ty správné lidi.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!