Viz rubriku Kázání.

Počasí se opět schyluje ke konci církevního roku a vyniká neúprosným krácením dnů. Liturgický anonym opět varuje před koncem světa, před záhubou hříšných a podobnými malichernostmi. Asi to tak Bůh chtěl, proto nechal anonymovi dosti času na dokončení jeho díla a jeho dny zbytečně neukrátil. Do adventu dnů nazbyt, proto se zatím nestraší. Naopak se ukazuje Boží dobrota zachraňující hříšníky. Ale s citovanou Dobrotou se spojuje několik otazníků, nad nimiž není radno jen tak mávnout rukou.

Úryvek z dnešního prvního čtení z Knihy moudrosti nenajdete v prvním vydání ekumenické Bible, čímž zmizel i z pirátských vydání Knihy na internetu. Spis vznikl asi kolem roku 50 před Kristem a byl napsán pouze řecky. Proto nebyl tento svitek zařazen do židovského kánonu Bible, který evangelíci převzali. Katolíci si od doby Jeronýmovy Vulgáty vzali za svůj kánon Starého zákona napsaný řecky (tzv. Septuagintu), kde je o pár knih více. Vzdělaný židovský autor usazený možná v Alexandrii se schoval za široká literární záda starého Šalamouna, aby skrze tuto biblickou kapacitu prosadil svou univerzitní moudrost. Dnešní úryvek zcela evidentně psal někdo, kdo ovládal nejen řeckou filosofii, ale i několik literárních triků. Je dobré schovávat se za mrtvého autora? A je dobré, když se rozdvojím, dívám se Bohu přes rameno na stvoření a pak jej chválím za to, co jsem přes to Rameno viděl? A je dobré, když to v Bibli dělám jako filosof? Ten ví, že každé bytí je dobré již svou podstatou. Jde o transcendentální vlastnost každé věci, která platí napříč všemi kategoriemi jsoucna a napříč všemi rody. Tuto moudrost si autor mohl vytáhnout jednak z Platónova dialogu Sofistés a jednak z Aristotelova spisu Metafyzika. Pak ale máme problém s dobrem. Všechno je dobré, když to Hospodin stvořil - a my také. Tak proč bychom se namáhali být dobří nadstandardně?

„Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to.“ (Mdr 11,24)

Pak si můžeme dělat, co chceme, protože Hospodin nemůže svůj výtvor poslat do koše a ten vyprázdnit, jako to my činíme s virtuálními výtvory na Windows. Realita platí a je dobrá svou podstatou, tedy ontologicky. Kazatel se raději nezabývá tímto úskalím. Třeba chyběl na kurzu o vztahu transcendentálií k lidsky dosažitelnému dobru pořádaném v alexandrijské filosofické škole při komentáři Etiky Nikomachovy od Aristotela. Ale nechtějme po biblických autorech příliš mnoho. Jen jednoho je třeba, říká Pán Ježíš, který uměl číst a pravděpodobně i psát. Autor Knihy moudrosti preventivně chválí Boží dobrotu za to, hříšníka nepřizabije hned, ale nechává mu čas na obrácení a na činění pokání. Problém různého určení dobra tím ovšem nezmizel. Jsme jistě dobří jako jsoucno, což poznal i Aristoteles a Platon - ten dává dokonce Dobro ještě nad Jsoucno. Ale máme být dobří i morálně, což taková kráva nebo atom plutonia nemusí. Oni pouze jsou tím, čím jsou, a ničím jiným nemají být. Člověk má být stále lepším, chytřejším, bohatším a pilnějším, už od mateřské školy. Máme to holt těžké.

Proto se za Soluňské jejich zakladatel bez přestání modlil, aby je Bůh učinil hodnými dober, ke kterým je povolal (2 Sol 1,11). Zde je dobro evidentně míněno nejen jako morální úkol, ale i jako zaslíbení, kterého v plnosti dosáhneme až na konci nám vyměřeného času. Pak nemáme jen dobro jako morální kategorii hodnou pouze lidského zájmu a úsilí, ale i Dobro jako takové, tedy platónské, které stojí až za vším stvořením, protože nepomine jako prchavé pozemské jsoucno, taktéž dobré. Jenže toto Pavlem ceněné Dobro není platónské či platonické, protože jeho prosazování stálo Ježíše a Pavla život. Pak dostáváme zajímavou situaci: ono nepopsatelné Dobro není pouhou intelektuálně doloženou ideou jako ve filosofii, ale konkrétním lidským úkolem, k němuž jsou sice povoláni všichni, ale jehož si všímají pouze někteří, a jejich pořádně málo - alespoň v české kotlině a na moravských pláních. Ale na druhou stranu přesahuje toto Dobro čas a prostor, v němž jedině umíme žít, aniž bychom se utáhli do světa vědecko-fantastické literatury či do života náboženských mystiků a blouznivců.

Naplňování onoho Dobra představovalo konkrétní Ježíšův problém při styku s lidmi jako byl prťavý Zacheus. Transcendentní Boží láska se musí nějak ukázat v reálu. Každá ideologie, i ta náboženská, to dělá tak, že tomuto ukazování dobra přidělí určitý řád. Například nejprve se máme ukázat v kostele či v modlitebně, pak u katolíků také ve zpovědnici. Pak máme ukázat křesťanské smýšlení v rodině a pak všude jinde - vlastně úplně všude, jak tvrdí kazatelé. Ale protože k tomu nemáme dostatek sil a peněz, máme si zvolit nějaký systém, v němž si jednotlivá dobra zakroužkujeme podle pořadí důležitosti a v tomto pořadí je také provozujeme. Ideologie té či oné víry nám pak vysvětlí, proč je právě ten jejich pořadník jedině pravý a Bohem osobně schválený.

Zacheus byl prťavý a velmi pracovitý, protože kradl jako straka. To poznáváme z náhrady škody, kterou slíbil postiženým (Lk 19,8). My, prťaví, trpíme podle psychologů komplexem méněcennosti, jenž nás nutí do mimořádných výkonů. Například takového Napoleona donutil dobýt Evropu a pak ji zase pustit těm dobytým. Zacheus byl pilný celník, žil v době před Freudem, a tudíž bez napoleonského komplexu; jen prostě, nekomplikovaně a hodně kradl. Jinak řečeno, na seznamu Dober chráněných ideologickými seznamy různých církví a náboženských sdružení by se doporučení k jeho návštěvě vyskytlo až na jednom z posledních míst. Ježíš přeskočil seznam, zastavil se u něj hned, pojedl a popil, dobře pojedl a dobře popil a ještě se přitom příjemně a dlouze pobavil s přítomnými celníky a s jejich call-girls. To by neměl. Ani dnes si to jako Boží služebník římsko-katolické církve na plný úvazek nemohu dovolit jen tak. To jest, měl bych podobné návštěvy vysvětlit nějakým pastoračním záměrem, tedy ideologicky. Beztak by mi to nikdo neuvěřil, kdyby mne v červené čtvrti viděl. Ježíšovi to prošlo. Vlastně neprošlo, protože mu to všechno spočítali až nakonec. Ideologie nezapomíná a neodpouští, to jen lidé zapomínají a odpouštějí.

Ježíšův příklad prosazovaného transcendentního Dobra ukazuje na další paradox: toto Dobro lze snadno ideologizovat, teologizovat a jinak _izovat. K tomu se nabízí svou mimosvětskou povahou. Každý ví, že Ježíš nebyl normální, když byl Boží syn. Ale jen on uměl aplikovat toto Dobro dokonale, tedy dokonale neideologicky, mimo stanovený pořadník. On prostě šel životem jako sběrač hub v lese; když viděl něco jedlého či zajímavého, tak se k tomu sehnul. To je vrcholné umění, vidět mimosvětské Dobro zde a nyní; a navíc ho absolutně dobře přivést na tento bláznivý a idejemi posedlý svět.