Aleš Macháček píše:


Pojem ekonomický migrant není právní označení, je to pojem pro širokou škálu lidí, kteří vyměnili jednu zemi za druhou pro vylepšení svých ekonomických a profesionálních podmínek /Independent/

Vězeň svědomí je termín vytvořený lidskoprávní organizací Amnesty International k označení lidí vězněných nebo jinak fyzicky omezovaných na základě jejich přesvědčení, původu nebo postavení, za předpokladu, že tito lidé nikdy nepoužili ani neprosazovali násilí.

Uprchlík, neboli (anglicky) refugee je osoba přinucená opustit svojí vlast, protože je v nebezpečí, nebo zažila pronásledování. Hledá především bezpečí a ochranu základních lidských práv.

Můj únik z normalizovaného Česka byl jednoduchý. Napsal jsem prezidentovi Husákovi, aby odvolal klatbu nade mnou a nechal mne pracovat, nebo aby mne pustil do svobodného světa. Po několika měsících bez práce a neschopností platit alimenty jsem byl před dalším odsouzením, tentokrát pro režim pohodlně, za nikoliv politický paragraf. Husákova StB mě zařadila do akce Asanace a už jsem jel. Jako bývalý vězeň svědomí AI jsem neměl žádné problémy se začleněním do britské společnosti. Hned v prvních dnech jsem dostal 90 liber, a v dalších měsících jsme, společně s mojí druhou rodinou, se kterou jsem doputoval do Londýna v roce 1985 za pomoci Jiřího Kavana, byli ubytováni, děti měly pomoc ve škole s angličtinou a přátelé pro mne našli práci. Bylo mi jasné, že jsem byl privilegován kvůli současné politické platformě britské vlády, tedy v rámci boji proti socialistickým režimům východního bloku. V rámci toho jsem například přeskočil stovky britských čekatelů na byt. To byl jeden z důvodů, proč jsem si často kladl otázku, jaký že to jsem migrant. A sám na sobě jsem poznal, že rozlišení je velice těžké.

O roku 1985 bydlím v obci Kentish Town u Londýna, a když jdu ráno plavat do bazénu, který mám (pouze ráno) jako občan starší 65 let zadarmo, využívám tak posledních výdobytků koloniálního impéria, nad kterým slunce nezapadalo. Po cestě potkávám kolonky školáků vystupujících z vlaku a spěchajících do školy. Již dávno jsem přestal odhadovat, jaké národnosti ty děti jsou. Tedy jestli jsou ze zemí, které britské impérium vykořisťovalo dovozem tzv. demokracie, nebo ze zemí, které demokratizujeme bombami nyní. Většinou mluví anglicky. Když občas procházím kolem místních dělníků, mluví v převážné většině polsky, ve vlaku a metru rozeznávám ruštinu a další slovanské jazyky. Když jedu za dcerou do jižního Londýna, slyším Ibo, ze kterého znám pár slov, a směs tolika dalších jazyků, že jsem si občas i jako ateista vzpomněl na pomatení jazyků.

Ve Vašem článku máte 18 otázek, o kterých se prý nemluví. Nemáte pravdu. Mluví se o nich. Většinou bez znalosti přijatých zákonů, bez znalosti demokratických procesů, které by mohly případné změny zákona prosadit.

Otázku nejdůležitější formulujete takto:

Tou nejdůležitější otázkou je otázka náboženství a kulturních rozdílů. Jedna věc je přijmout křesťana či buddhistu a druhá je přijmout muslima, pro kterého je islám jako víra na prvním místě a nehodlá se bavit o jiném, včetně tolerance vůči jiným náboženstvím


Viděl jste dokumentární film Spotlight? Stručně, po více než tisíc let je zde organizace (tedy katolická církev), která stojí nad vší judikaturou, krade, lže a przní naše děti. Upalovala a ještě v naší době je schopna odsoudit vědce za to, že nepředpověděli zemětřesení.

Válku proti Iráku zdůvodnil anglický předseda vlády svojí rozpravou s Bohem. Jsem přesvědčen, že opravdu věřící osoba nemůže byt demokratem, neboť jeho pánem není blaho celku, ale Bůh. Militantní islám je proti vědeckému poznání a ateismu stejně jako militantní katolicismus, a je li nějaká nutnost, tak je to mírové soužití lidí všech náboženství i toho vědeckého ateismu. K tomu máme nyní příležitost, tak se jí ujměme.

Vím, že to pro vás nebude to pravé bukové, jinak byste nepoužíval slova „nepřizpůsobivý“.

Váš za všech okolností nepřizpůsobivý

Aleš Macháček