„Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu“, praví Izaiáš (<EM>Iz 52,7</EM>). Když však posel vyběhne každý rok ve stejnou dobu, aby každý rok ve stejnou dobu řekl totéž, pak máme problémy se smyslem omšelého řečeného. Když byli židé osvobozeni ze zajetí trvajícím více než 40 let, pak měl tento neznámý prorok z Izaiášovy školy působící v Babylóně jistě zásadní důvod k oslavě. Když nás megakvelby reklamně masírují vánocemi už od září, pak máme zásadní důvod si na vánoce od vánoc oddechnout, protože všeho moc škodí. Pak jdeme do kostelíka na půlnoční, kde pan farář pracně vymýšlí tento rok něco originálního. Protože to nemůže najít – a já také ne – tak si klikne na internetový vyhledávač Google, nejlépe v němčině (heslo: „Weihnachtspredikt“), nebo v angličtině (heslo: „christmas sermon“) či ve francouzštině („sermon de noel“) a vybere si, co potřebuje. Já také. <BR><BR>Líbilo se mi vánoční kázání ortodoxního židovského rabína <A href="http://www.jewishworldreview.com/1204/wohlberg_xmas.php3">Mitchella Wohlberga </A>a to hlavně z toho důvodu, že židé žádné vánoce neslaví. Zato slaví v prosinci svátek zvaný Chanuka. Připomíná vítězství Judy Makabejského nad řeckým tyranem Antiochem Epifanem, který znesvětil židovský chrám v Jeruzalémě. Juda nepřítele porazil a chrám znovu vysvětil. Letos (2004) padlo datum Chanuky na křesťanské vánoční svátky. Jmenovaný rabi je tomu rád, protože izraelité mohou svou radost z vybojované svobody rozšířit o oslavu narození jednoho židovského dítěte, které je cenné dokonce i pro antisemitské křesťany. Rabi moudře podotýká, že bez povstání Judy Makabejského by možná židovství zaniklo. Křesťany opěvovaný Mesiáš by se pravděpodobně narodil jako malý Řek. A my, pohané poučení Novým zákonem, víme, že by takovému Ježíškovi něco chybělo, totiž solidní židovský rodokmen. Ani antisemité všeho druhu by nebyli příliš spokojení, protože s vymizením židovského národa by jim trvale a nenahraditelně chyběl objekt rasové nenávisti. Poučení pro vánoční křesťany je jasné: bez židů a jejich aktivního boje za svobodu bychom nemohli oslavovat roztomilou pasivitu malého Ježíška v jeslích. Někdo mu ten národní Lebensraum musel vydobýt se zbraní v ruce, což připomínají právě svátky Chanuka. Mesiáš není jen roztomilá jesličková story, ale realizované tisícileté úsilí jednoho národa, který se odmítl podrobit diktátu dějin a darwinovské logiky, kdy přežije pouze nejsilnější a nejdrzejší. <BR><BR>A když jsme u životního prostoru, pak stojí za čtení zajímavé kázání protestantského pastora a teologa jménem <A href="http://www.staff.uni-marburg.de/~naeser/niemoell2.htm">Martin Niemöller </A>(1892-1984). Je zajímavé tím, že bylo proneseno 24. prosince 1944 v koncentračním táboře Dachau, kde byl tento statečný muž uvězněn od roku 1941. Ale pozor, to už jej nacisté zatknuli poprvé v roce 1935, propustili a pak znovu uvěznili v roce 1937 v Sachsenhausenu, odkud zahájil svou křížovou cestu po lágrech až do osvobození Německa. Pastor v pruhovaném obleku věnuje několik konejšivých slov vánoční idyle, ale hlavně se zastavuje u slova „Emmanuel“, „Bůh s námi“, který se rodí bezmocný, do chudoby a ponížení tehdejšího světa. Vtělení zavazuje křesťany k následování toho Ježíše, který neměl, kam by složil hlavu a který skončil na kříži. Hladový a promrzlý Niemöller přemýšlí v Dachau o tajemství Boží lásky, která je slabá a křehká. I tento vězeň však důvěřuje v její paradoxní sílu, protože věří na vzkříšení. Asi bychom se měli dnes v tomto duchu zamyslet nad Boží slabostí, s níž Hospodin obhajuje svou vánoční věc proti zdrcujícímu náporu konzumního zblbnutí. To prý prospívá nám všem, protože bez spotřeby zajde světová i naše ekonomika na úbytě. Škoda, že se tak již nestalo: zbylo by nám více času na věci podstatné. Zásadní věci nám často unikají vinou nepostradatelných nákupů a jiných, stejně důležitých pitomostí. Někdy se vyplatí zvednout hlavu a zamyslet se nad tím, proč tu vlastně jsme. Není třeba, aby nás totalitní moc posílala do Dachau. K objevení podstatného stačí i delší procházka v klidu lesní samoty spojená s trochou přemýšlení. <BR><BR> Třetí, soupodstatně-mysticko-googlovský Ježíšek se nabídl na frankofonním webu, ve formě výňatků z vánočního kázání dominikánského mystika <A href="http://www.meta-noia.org/VIII/tt/a/01.htm">Jana Taulera </A>(1300-1361), křesťany zapomenutého mnicha ze Štrasburku, kterého vzkřísili k životu moderní buddhisté a zen-buddhisté. Tauler upozorňuje na dvojí pohyb Boha: jeho tajemný <EM>exitus </EM>jde od Božské přirozenosti, tedy od absolutního tajemství a mlčení směrem k lidem, kde se nakonec naučí mluvit. To je závazné a zásadní tajemství Boží lásky, na které musíme odpovědět, praví mystik. Proto je nutný náš vlastní a vědomý <EM>reditus</EM>, tedy cesta duše směrem do nitra, kde najde onu stopu Božího mlčení a absolutního tajemství. To vůbec není samozřejmé ve věku, kdy se cení pouze finančně a mediálně podložená excentricita. Máme se stát mystickými introverty a pak hledat stopu Boha v nás, protože i tam je onen Immanuel, tedy „Bůh s námi“. Pro buddhisty je to stará vesta; nemají s Taulerem žádné problémy a řadí tohoto přísného středověkého dominikána do svých vlastních řad. Východní náboženství totiž nemají dogmatiku, proto jsou tak otevřená. To byl Ježíšek také, až vyrostl. Ale pak měl velké problémy s těmi židovskými vrstevníky, kteří otevřeni nebyli. Byli to většinou kněží, což nás, zasvěcené kněze, nijak nepřekvapuje. K jesličkám také přišli jen tehdejší bezdomovci, tedy pastýři. Židovští faráři možná slavili svou pravěkou chanuku a neměli na čas na nepodstatné záležitosti. <BR><BR><BR>

<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>