První a druhé čtení vytváří zajímavý kontrast k evangeliu, ale to je potřeba číst jinýma očima než tradiční cukrkandlovou zbožností. Patriarcha Sirach nabízí lidovou moudrost v biblickém balení. Kolem roku 180 před Kristem komentuje neznámý autor Tóru, tedy Mojžíšův zákon. Ale tento dotyčný není ani přespříliš zbožný, ani příliš asketický. Vezme základ Božího zjevení a k němu přidá všechno rozumné, co kdy kde slyšel a přečetl. Dnes jeho výplody čteme jako slovo Boží. Matka má právo u potomstva, protože představuje záruku rodové linie. To potvrzuje staré latinské přísloví: <i>Mater certa, pater incertus</i>. Starověk neznal určování otcovství podle DNA, jistá byla jen rodička. Ale to bylo všechno, co se týče výsad ženy. Pokud se podíváme na celý úryvek, další příkazy úcty k rodičům se již týkají pouze a jedině otce. Matka se má občerstvit, když syn poslouchá otce. Ale o ní již není dále ani slovo. Žena připomínala v patriarchální době tichý a tesklivý Měsíc, který svítí odraženým světem mužského Slunce. Ale nebuďme hnidopichové a pochvalme inspirovaného autora, že se zastal starých rodičů, které dříve nechránil ani zákon, ani sociálka. Zato se v pravěku dědila úcta k předkům a k rodové linii, která představovala větší bohatství než tucet volů či jiných sudokopytníků. V dnešním nezřízeném obdivu k lidem do třicítky se to může zdát divné. Ale antická, a vlastně každá donedávná civilizace budovala na ústně předávané moudrosti. Ti nejstarší stojí přímo u pramene moudrosti a ti nejmladší co nejdále od něj. To se změnilo až v civilizaci, kde si naopak jen ti nejmladší dovedou sednout počítači a spustit digitální databázi nahrazující moudrost celých tisíciletí. Pardon, věta volá po opravě. Nikoliv moudrost lze vyhledat, pouze nashromážděná data. Ale slepý obdiv k výkonu a k výdělku tento detail přehlíží. Když však v NASA vybuchne po vyhození starých inženýrů do penze několik družic a jeden raketoplán, a to v řadě za sebou, na každém šprochu pravdy trochu, i v atomovém věku. Zpět k Sirachovi. Mudrc oceňuje něco, co v jeho době tvořilo absolutně normální součást všech přísloví a mudrosloví okolních národů. Navíc vše částečně opsal ze starších biblických knih, třeba knihy Přísloví nebo z knihy Job. Tehdy se nic nevědělo o autorských právech, zato se často opakovalo, že opakování je matka moudrosti. Každé generaci Židů se tloukl do hlavy Boží zákon a pokaždé v novém kulturním balení. Problém zůstává u nás a dnes. Jak se nám daří předávat tradiční moudrost dalším generacím? Kulturní rozdíl mezi helénismem z doby Ježíše Siracha a starými hebrejskými mudroslovnými knihami připomíná sedláka startujícího počítač vidlemi. Tehdejší věřící nechali vidle doma a naučili se anglicky, tedy řecky. Přitom ovládli celou technologickou zručnost doby včetně psaní a uchovávání psaného na pergamenovém médiu. Když se dnes soudný člověk zadívá na sbírku křesťanských staromilců všeho druhu, je mu naprosto jasné, že by Bible nikdy nevznikla. Tito borci by rákosové pero a pergamen odmítli jako ďáblův vynález.
/n/n
Mrkněme se na druhé čtení ze stejného, tentokrát z křesťanského soudku. Celibátní apoštol Pavel se ukazuje v patriarchálním duchu libovolného ženáče své doby. Začne stejně zeširoka jako Sirach, tedy odkazem na jednotu Kristova těla, kde Boží láska a Ježíšovo ospravedlnění svedlo křesťany ze židovství a z pohanství do jednoho tajemného těla. Jednota církve představuje ekvivalent Božího zákona u Siracha. Dále se šlape v jednotném patriarchálním tónu. Stačí se podívat na rozdílné povinnosti muže a ženy: "Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu." (<i>Kol 3,18</i>) Po muži se chce pouze vychovatelské minimum. Neměl by se ke své ženě chovat mrzoutsky (<i>mé pikraínesthe</i>). Protože kyselina pikrová tvoří základ slavné řady výbušnin typu TNT, lze soudit, že se od muže nežádá heroická poslušnost jako od ženy. Pavel pouze pedagogicky volá po střízlivém patriarchálním úsilí, které se má vyhnout výbuchům hněvu vedoucím k bezvědomí dotyčného subjektu. Zlaté časy maskulinní to tehdy byly, katoličtí a fundamentální staromilci mají svatou pravdu.
/n/n
Jen ten Ježíšek jakoby se utrhl z řetězu. Jeho rodiče putovali každoročně na svátky do Jeruzaléma. Když bylo Ježíši dvanáct let a dosáhl věku první zralosti, vydali se do hlavního města "jako obvykle". Přesný překlad zní "podle tehdejších zvyklostí" (<i>Lk 2,42</i>). Josef a Maria byli vedeni tradičními zvyky a zbožností popisovanou v prvním a druhém čtení. Jejich putování do chrámu připomíná let tažných ptáků, kteří po tisíciletí dělají totéž. Hlavně se nikdy neptají proč. Slušný a tradicionalisticky založený věřící se přece nikdy neptá církevních šéfů, proč se to či ono v církvi dělá. Ono se to tak dělalo a dělat bude, přinejmenším po dobu, kdy oni a Hospodin setrvávají v řídící funkci. Ježíšek, správný pubertální borec, se vzbouří, a to neomylně, neb je Boží dítě. Zlomí tradiční liturgický tah a zůstane v Jeruzalémě o nějaký čas déle na duchovním mejdanu, aby vyzkoušel zdejší chrámové docenty. Toto legendární líčení již není tak důležité. Podstatnější je skutečnost, že Ježíš svou programovou neposlušností porušil zavedený cyklus. Cosi se přestalo dělat jako obvykle. Ježíšek v mužské suknici vybočil poprvé a markantně z řady. Jeho slušní a tradičně vychovaní rodiče z něj byli celí tumpachoví, což dosvědčují slova jeho máti: "Synu, co jsi nám udělal?" (<i>Lk 2,48</i>) A jsme u jádra pudla. To se přece nedělá, co nezbedný Ježíšek udělal. Vždycky se to dělalo tak a ne jinak. Tak to má být až na věky věků, amen. Nezdárný syn však položil otázku po smyslu a původu celého náboženského pachtění: "Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" (<i>Lk 2,49</i>) Přeloženo do jazyka zdatného puberťáka, kterým Syn všemohoucího nebeského Otce jistě byl, a to v nejvyšší míře: "Vy se couráte do Jeruzalémského chrámu každý rok a už jste pomalu zapomněli, co tam vlastně chodíte dělat. Tak jsem vám to připomenul, ale po svém." To je slovo hodné Spasitelova formátu. Podle Lukášem popsaného zvyku (<i>katá tó éthos</i>) jde dělat mnohé, až do zblbnutí, tedy vymření příslušných liturgických či náboženských zvyklostí a jejich provozovatelů. Tomuto kýženému cíli se v Čechách pomalu přibližujeme, i když to jde pomaleji, než jsem si myslel. Ale neúnavná práce tisíců liturgických anonymů drží celou církevní mašinu v chodu. Proč to či ono dělají, to dávno nevědí, ale má se to tak dělat. Basta. Pubertální Boží dítě zasadilo tomuto pachtění tažných ptáků těžkou ránu. U mladého fracka se to dá přehlédnout. Však časem zmoudří a zařadí se. Tento exemplář nezmoudřel a skončil na kříži. Doufejme, že si jej hodné křesťanské děti vezmou za hodně, ale opravdu hodně odstrašující příklad.
/n/n