Se souhlasem autorky, která si přeje zůstat v anonymitě, publikuji její postřehy a úvahy o lékařské praxi.

Sloužím, prošla jsem vizitu, popovídala si s těmi, co musí trávit neděli v nemocnici a právě teď mám neochvějnou jistotu, že mám ráda svou práci. Je to jeden z nejpříjemnějších pocitů, jaké můžete zažít. Prostě víte, že jste na správném místě. Dělám medicínu čtyři roky. Už? Teprve? Změnila se i za tu krátkou dobu. Ubylo chvil, kdy mám dojem, že dělám něco užitečného, že mě to baví, že naplňuji nějaký smysl. Většinu času nyní pochybuji, že toto je správné místo, kde bych měla být. Mnohem častější je spíš pocit frustrace, marnosti, zbytečnosti a nesmyslnosti veškerého mého konání. Změnila jsem se tolik já? Nebo se snad změnilo něco v medicíně? Kdybych se změnila já, pociťovala bych ještě štěstí, když mi přijde pacient poděkovat, když se usměje, když na mě zamává na ulici…? To jsou pro mě okamžiky, kdy to celé dává smysl. Jenže jsou ničeny každodenním bojem s větrnými mlýny.

Nejraději bych žila o několik desetiletí zpátky. Malá nemocnice, lékařů a sestřiček málo, všichni se znají, všichni něco umí, i když ne všechno, ale všichni mají společný zájem. Najdete vzájemný respekt, důvěru. Technické možnosti jsou omezené, ale všem jde o jedno, o pomoc lidem. Je to každodenní boj o životy, o chvíle bez bolesti, bez utrpení, o kousek štěstí, o pár dnů navíc, o několik úsměvů…o dobrou smrt, o naději… Je to málo? Možná, ale jsou to ty nejdůležitější věci. Už dávno nemám na žebříčku hodnot na prvním místě zdraví. I v nemoci se dá prožít dobrý život. Možná o to lepší, že jste donuceni hledat smysl.

Když jsem před čtyřmi lety přišla do práce, bylo to podobné. Možná jsem žila v iluzích, už tehdy byli lidé, pro které je medicína pouze zaměstnání, ale nebyla jich většina. Stále šlo o společné dílo a stálo za to pro něj něco udělat. Už jen pro radost těch, které máte rádi a kterých si vážíte. A taky pro úsměvy pacientů. Opravdové, upřímné. Musíte udělat opravdu všechno a poctivě, abyste si takový úsměv zasloužili. Alespoň já musím, styděla bych se zklamat jejich důvěru planými řečmi a sliby. I když váš podvod nikdy neprohlédnou.

Dneska je to už jinak. Možná proto, že se dívám dost dlouho abych pochopila, možná, že jsem si až teď odložila růžové brýle. Na první pohled nepoznáte nic. Pacient třeba něco cítí, ale nemá srovnání. Umírá přeci poprvé.

Lékařů a sestřiček málo, jako kdysi. Je ještě pár nadšenců, které baví pracovat zadarmo přesčas, někdo to udělat musí, děláte to rádi pro pacienty, na úkor svého volného času, na úkor svých rodin. Dělali byste to navždycky, kdyby vám neházeli pod nohy další a další klacky. Každému musí jednou dojít trpělivost. Jednoho dne si všimnete, že jste neskonale hodní a laskaví, ale nic z toho nemáte. Maximálně jste ostatním pro smích a můžou vás snadno využít. Smíříte se s tím, nebo budete dělat jen svojí práci. Nic víc. Úsměv a ochota nejsou povinné. Všichni se známe, známe se moc dobře, známe své nectnosti, které se už dávno netají. Každý chce urvat co nejvíc pro sebe, na způsobu nezáleží. Já potřebuju….já chci….a klidně k tomu použiju lži a pár intrik… Jde přeci o moje peníze. Medicína už se nedělá jenom z lásky k lidem. Objevují se mnohem temnější motivy. Nikomu se nedá věřit, všechno bude použito proti vám. Každý něco umí, ale všichni se tváří, že umí všechno. Kdo z mých mladších kolegů umí říct pacientovi „já nevím, na tohle se musím zeptat, zjistím Vám to“. Možná je to hloupé, říkám to ale dodnes. Je to pravda. Chápu, že je jednodušší odejít bez odpovědi. Zamluvit ji něčím jiným, planými řečmi a sliby, uchlácholit pacienta, zamlčet pravdu. „Bude to přeci dobré, říkal to pan profesor.“

Přemýšlím, jaké je být pacientem. Nejdřív nic netušíte, jste tu noví, pan doktor je trochu odměřený, ale to asi patří k věci. Nemá na vás čas. Spěchá. Nestíháte se ráno u vizity zeptat, jak to s vámi vypadá. Další den vám neodpoví, zajímá se ale o váš tlak, tak možná bude něco s tlakem. To se dá snadno vyřešit tabletkou. Nejistota ve vás hlodá. Sestřička je hodná, ale informace vám podat nesmí. Tváří se ale, že tlak není váš hlavní problém. Taky se vám to tak zdá, protože mnohem víc vás trápí bolesti. Pan doktor je po službě a není tady, je tu jiný a ten vás nezná. Jste pro něj cizí a znamenáte práci navíc. Netají se tím. Obtěžujete ho svou existencí. Týden pryč a nikdo vám doposud neodpověděl. Jste ztracení. Sami. Je tu plno lidí, kteří by tu měli být pro vás. Ale nejsou, zůstali anonymní. Neumazali se. Nestáli jste jim za to. Asi jste úplně zbyteční. Alespoň jste nedostali vynadáno jako váš spolupacient. Už se nechcete ptát, už nechcete nic vědět. Chcete domů. Pokud nejste dost sebevědomí a energičtí, nebo se bojíte, že vám jednoho dne bude ještě hůř a budete lékaře opravdu potřebovat, není úniku. Vydržíte všechno. Mají vás v moci. A dělá jim to dobře. Jsou všichni takoví? Asi ne, ale je jich hodně. Stanete se jejich rukojmí, hračkou, o jejímž osudu rozhodnou. Stali se pány nad životem a smrtí. Nad vaším životem a smrtí. Máte sice právo rozhodovat sami, ale nemáte šanci. (Nedejte se, je to Váš život. Nikdo nesmí rozhodovat o jediném Vašem dni. Nikdo na to nemá právo.)

Základním rysem lékaře je dnes nedostatek času. Jak by taky mohl mít čas na pacienta, když musí vypsat minimálně pětkrát více papírů než dříve. Pacient přijde k hospitalizaci, a tudíž potřebuje souhlas s hospitalizací, souhlas s léčbou, souhlas s provedením výkonu, souhlas s transfuzí, souhlas s podáním informací rodině…. Chybí už jen souhlas s podepsáním informovaného souhlasu. Každý minimálně 3 kusy. Razítko, podpis. Další souhlas ještě do sesterské dokumentace. Psát smíte jen modře. A čitelně. Musíte napsat, že tabletka se polyká. Když jste svědomití, musíte napsat, proč ji dáváte. Razítko, podpis. A zkontrolovat, zda ji pacient spolkl. Razítko, podpis. Nesmíte škrtat. Razítko, podpis. Každý papír musí mít kompletní hlavičku s názvem nemocnice včetně IČO, adresou, jménem a rodným číslem pacienta. Razítko, podpis. Nevybrali jste 30-ti korunový poplatek? Zdůvodněte. Razítko, podpis. Popište si skříně, aby bylo jasno, co v nich máte. Nejlépe bude, když budou prázdné. Jinak musíte mít seznam. Lépe bude nemít v ambulanci květiny, co když se to nesmí.

Ani sestra na tom není lépe. Teplota v lednici denně. Razítko, podpis. Teplota v místnosti denně. Razítko, podpis. Máte uklizeno na stole? Ne? Tak ukliďte a hlavně zapište, že jste uklidili. Razítko, podpis. Pacient propuštěn. Razítko, podpis. Nejdřív ale vyplnit, zda se za dva dny hospitalizace něco změnilo. Není rozvedený? Neovdověl? Pořád ještě má zubní protézu? Razítko, podpis. Že trvá deset minut, než vyplníte tento papír a takových máte pět? No a co? Že k tomu dáváte léky, infuze, antibiotika, umýváte, převazujete? To je správné. Nezapomeňte to zapsat. Razítko, podpis. Že by pacientovi udělalo lépe, kdyby jste si pět minut povídali? Možná mu pomůžou antidepresiva. Lékař informován. Razítko, podpis. Vydat závěrečnou zprávu ve dvou kopiích. S razítkem a podpisem. Zapsat, že jste vydali závěrečnou zprávu ve dvou kopiích. Razítko, podpis.

Nesmíte přemýšlet. Jinak i při podprůměrné inteligenci nutně dospějete k závěru, že asi tři čtvrtiny pracovní doby věnujete naprostým nesmyslům. Musíte je dělat, když tu chcete pracovat. Určitě mají smysl, jejich cílem je zlepšit péči o pacienta. Že vám to připadá jako výsměch? Ne, myslí to opravdu vážně. Občas někdo z kolegů cítí podobně jako vy. Uklouzne mu nějaká poznámka. V ústraní. Veřejně by ji popřel. Nic se nemění, nemáte šanci se vzepřít. Máte šanci jedině odejít. Odejít zpátky do minulého století, k medicíně, která léčila tělo i duši, kde stačilo informaci zapsat jednou, ne proto aby byla zapsaná, ale proto, aby jste za měsíc věděli nebo aby váš kolega věděl. Je to tak všude nebo jsou ještě nemocnice, kde jsou k sobě lidé slušní, protože se vzájemně ctí? Kde se nehledí jen na peníze a na vlastní prospěch? Medicína sama o sobě se nezměnila. Má víc možností, ale poloviny bych se vzdala za cenu lidství. Jednou musíme umřít. Ale můžeme umřít důstojně. Bez zbytečných hadiček sloužících více k uspokojení lékaře a jeho úzkostí než našemu prospěchu, bez dalších vyšetření, jejichž výsledek stejně nic neovlivní, s léky na bolesti a tlumení nebo bez nich, pokud budeme chtít. Stačilo, kdyby se nás někdo zeptal, jak chceme své poslední dny prožít.

Přemáhá mě beznaděj. Dá se to ještě zvrátit? Kde je původ takového nesmyslného konání? Patří to k obecnému trendu – užít si života bez ohledu na ostatní, hrabat si na svém písečku, mít dostatek peněz na všechno včetně drobných „oprav“ na vlastním těle? Možná i taková může být medicína. Takovou já ale dělat nechci. Je mi líto….