Soud s Michalem Kesudisem, o kterém jsme psali v článku Skandální obžaloba Michala Kesudise a v článku Pomoc Kesudisovi , se blíží. Není divu, že v podmínkách soudobé české demokracie není v médiích místo ani pro něj, ani pro jeho stejně smýšlející přátele. „Nesouhlasím sice s formou Michalova prohlášení,ale s obsahem, jak jej Michal myslel, ano“, napsal nám kamarád Michala Kesudise, Jaromír Habr, který dříve publikoval v Britských listech ZDE . Část jeho komentáře zveřejňujeme.

Jaromír Habr, Ostrava napsal(a):
V kauze Michala Kesudise se dávají často slyšet pseudohumanisté. Například ZDE můžeme číst rozhořčení komunistické europoslankyně Kateřiny Konečné nad výroky Michala Kesudise. Už se ale nikde nedočteme odpovědi na otázky, které jsem jí 31. 5. 2015 na její adresu v europarlamentu s kopií šesti významným českým médiím včetně Haló novin veřejně položil. A protože tyto otázky jsou klíčovými při snaze utvořit si objektivnější pohled, znovu je zde položím všem, kterých se předmětné výroky dotýkají podobně, jako jí:

1. Co je závadného na tom za žoldáka považovat (a v rámci svobody projevu toto veřejně vyslovit) kohokoli, kdo za úplatu a na rozkaz (tedy vzdáním se výhradního práva užití vlastní vůle) je ochoten střílet do lidí, a to ve zcela jiné situaci než při obraně vlasti během jejího bezprostředního vojenského ohrožení?

2. Co je závadného na tom konstatovat, že člověk, který je svéprávný a dobrovolně přijme zaměstnání, jehož nedílnou součástí je vysoká míra ohrožení vlastního zdraví či života, se dočkal toho, čeho si byl dobře vědom a za co byl dobře placen, a že tedy není důvod ho, obzvlášť v tržních podmínkách, litovat?

3. Úctu a tichou vzpomínku si zaslouží například i rodiny popravených nacistů?

4. Tkví rozdíl v termínu „odbojář“ a „terorista“ v tomto případě ještě v něčem jiném, než v ideologické či politické osobní preferenci pozorovatele či hodnotitele?

5. Jste si vědomi toho, že stejným termínem - „teroristé“, označovali nacisté české vlastence, když na území protektorátu Čechy a Morava vyhazovali do vzduchu mosty a železnice a pokoušeli se tak bránit svoji vlast proti okupantovi jediným možným účinným způsobem, tedy způsobem, který okupanti vždy označovali a označují za teroristické metody?

6. Jaký je tedy rozdíl mezi českým vlastencem, který vnímal cizí armádu na území své vlasti jako nepřátele či okupanty, a mezi Afgháncem, který má dnes stejný pohled?

7. Vážení pozůstalí, když se váš syn či manžel rozhodoval o účasti na vojenské akci v cizí zemi, která nám není nepřítelem, kolik slz jste uronili, abyste jej odradili od úmyslu sloužit nekalým záměrům? A kolik slz jste uronili za potencionální či případné reálné oběti angažmá vašeho příbuzného, jejichž skutečný počet se nejspíš ani nedozvíte?

Závěr
Za sebe veřejně prohlašuji, že zabít tyrana, nelze-li jej v jeho počínání eliminovat jinak, považuji nikoli za eticky pochybné počínání, nýbrž za statečné naplnění vlastenecké povinnosti. A že jestliže lid ohodnotí cizího vojáka na vlastním území jako okupanta, pak považuji za logické, jestliže s ním podle toho také naloží.