Minule jsem do svého sporu s liturgickým anonymem zatáhl Karla Marxe, takže se tentokrát pokusím být zbožný. Při vizi proroka <SPAN class=SpellE>Izaiáše</SPAN>, v níž Hospodin zabije násilníka „holí svých úst“ a „tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit“ (<EM><SPAN class=SpellE>Iz</SPAN> 11,4-6)</EM>, to jde jen ztuha. Toho se chtěl dožít Tom <SPAN class=SpellE>Sawyer</SPAN> v knize Marka <SPAN class=SpellE>Twaina</SPAN>, samozřejmě pod podmínkou, že ono malé pachole, na které budou všichni obdivně zírat, bude on osobně. Toho bych se ale nechtěl dožít já, protože bych musel jednak revidovat všechny poznatky z biologie a jednak bych si připadal jak v duchovním blázinci Hieronyma <SPAN class=SpellE>Bosche</SPAN>. Vidět Boha, jak mu z úst leze ona trestající hůl, v ekumenickém překladu nahrazená trestajícím dechem, to opravdu nechává zaznít strach a hrůzu z věcí příštích. Ale <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN> to nemyslel hrůzostrašně, nýbrž obdivně. Jeho metaforické úlety naznačují konečné vítězství <SPAN class=SpellE>Jahveho</SPAN>. Ale předtím prorok byl přísný, protože základní schéma jeho psaní je stále stejné: národ hřeší, potom přijde katastrofa a po ní to Bůh dá z vlastní moci všechno do pořádku, jako v tomto čtení. My už víme, že ten pahýl je Starý zákon, nový výhonek je Pán Ježíš a my jako pohané jsme ho už našli. Problém je pouze v tom, že země se pořád ještě nenaplnila „poznáním Hospodina“. <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN> tím myslí integrální konání spravedlnosti: vůči sobě, vůči bližnímu a vůči Bohu. Vůči sobě si dáváme spravedlnosti vrchovatě, právo bližního omezujeme na vlastní rodinu a klan; vůči Bohu jsme všichni velice opatrní. Když spravedlivý až na výsost, tak proč bychom se mu do toho pletli. <BR><BR>Pavel v Listu Římanům připomíná, že všechna starozákonní moudra byla napsána k našemu poučení, „abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději“ (<EM>Řím 15,4</EM>). Citovaný apoštol totiž zažil něco z předešlého čtení, v němž tele a lvíče žerou pospolu. Božím řízením a vlastní neutuchající misionářskou pílí pochopil, že Boží záměr chce dát dohromady židy i pohany pod jedno a totéž Kristovo zaslíbení a vykoupení. Proto se máme přijímat navzájem – jinak řečeno pro Římany: židovští a nežidovští křesťané se nemají vzájemně ostrakizovat, ale mají společně vzdávat Bohu chválu za své obojetné vykoupení. Ježíš přišel pro všechny, i když to nebylo hned zřejmé. Asi je v tom něco ze smyslu adventu – že totiž cesty Páně nejsou hned každému zřejmé. Není to jen mlha daná nejistotu budoucích věcí; k této základní, řekněme ontologické rovině nejistoty přichází i naše vlastní slepota daná mlhovinou hříchů a problematických rozhodnutí, které nás od Boha vzdalují. Otázka je, jak s nimi naložíme: já osobně souhlasím s Lukášovým Ježíšem, který tvrdí, že "není možné, aby nepřišla pokušení“ (<EM><SPAN class=SpellE>Lk</SPAN> 17,1</EM>). Tím si vysvětlíme a omluvíme každý hřích, vždyť byl způsoben strukturálně: příliš chytrými nebo příliš pitomými geny, špatným trávením, nedostatkem práce, specificky českým kapitalistickým systémem a podobně. Lukášův Ježíš však nakousnutou větu dořekne až do konce: „Běda však tomu, skrze koho pokušení přicházejí.“ (tamtéž) To už je adventní záležitost sebezpytování a pravdivého vidění vlastních chyb jako vlastních a obecně zaviněných, a nikoliv osudových a obecně systémových.<BR><BR>Proto se Jan Křtitel oděl kůží, nadopoval kobylkami a medem a šel zvednout duchovní mandle tehdejším zbožným, čili farizejům. Ostatním, tedy normálním lidem, přitom uděloval křest pokání. Problém neměl s těmi, kteří vyznali vlastní hříchy a nechali je symbolicky plavat v řece Jordánu. Jeho konflikt s farizeji a zákoníky ukazuje na strukturální vidění hříchu. U těchto církevních tvrďáků jde o profesionální slepotu, v níž věří vlastním teologickým konstrukcím více než fakticky, zde a nyní se manifestující Boží realitě. Mrkněme se na to.</P> <P><SPAN style="FONT-FAMILY: Arial">„Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ (<SPAN><EM><SPAN style="FONT-FAMILY: Arial">Mt</SPAN> 3,7-9</EM></SPAN>)</SPAN></P> <P>Hierarchičtí židé si prakticky a teoreticky monopolizovali nárok na vyvolení, a tím i na přednostní spásu. Proto i dnes platí drahé jeruzalémské pohřebiště na Olivetské hoře, protože tam přijde Mesiáš křísit mrtvé přednostně (mrkněte se na <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/vyznani/archiv/judaismus/jeruzalem/jeruzalem.html">reportáž z Jeruzaléma</A>). Kdo ví, třeba tam opravdu přijde jako první a Petr s Pavlem v Římě utřou ústa. Jan Křtitel připomíná stvořitelskou dominanci nikoliv jako důsledek Boží všemohoucí svévole, ale na základě své faktické zkušenosti. Lidi dělají pokání a mění se: nemožné se stává možným a to pod Božím vedením. Proto může Bůh zasáhnout i v případě celonárodním, dokonce i spásonosném. Jan Křtitel měl plné zuby dogmatických slepců, s nimiž měl trvalé problémy, ukončeny byly až jeho popravou. Teologický rozum bez pokání totiž nevidí možnost Boží intervence v celé šíři: do svých idejí Boha vrtat nenechá, protože by se &#8722; Bůh, nikoliv teolog &#8722; zesměšnil vlastním popřením. Od toho jej každý rozumný teolog chrání a bude chránit: za to je placen, šacen, krmen a uctíván. Divoký Jan krmený kobylkami nechal Boha proměňovat šutráky v nemluvná žíďátka a vůbec mu nevadilo, že by se tím Bůh mohl učinit trapným. Vždyť Jan už viděl jinačí věci, třeba ta nečekaná obrácení. I doufejme, že alespoň v adventu dojde teologie až k Bohu – i když pochopitelně jen proto, aby ho mohla ochránit před ním samotným. <BR><BR>