Na pohřeb Nelsona Mandely konaný 10. 12. se sjely hlavy států a politikové a mediální hvězdy všeho druhu z více než 100 zemí světa. Jde o největší státnické setkání za posledních 10 let. Všichni se předstihují ve chvále tohoto skromného muže, který celý život zasvětil boji proti apartheidu a za politickou svobodu Afričanů. Farizejství některých států ovšem stojí za zmínku. Izraelský prezident Benjamin Netanjahu to ví dobře. Proto raději na pohřeb nejel a jako záminku udal ekonomické důvody. Jak na tom jsou jiné země?

1. Mandela a západní demokracie

Je dobré vědět, že Mandela byl na americkém seznamu osob podezřelých z terorismu (US Terrorism Watch List) až do roku 2008, to jest málem až do své smrti. To je také důvod, proč nebyl pozván na pohřeb Dick Cheney, hlavní americký jestřáb Reaganovy a Bushovy éry. Ronald Reagan v podstatě toleroval režim bílého apartheidu v Jižní Africe a nikdy se zásadně nevyslovil pro sankce proti Pretorii ovládané režimem P. W. Bothy. Mandela byl navíc pro sionistickou lobby v USA zásadně nepřijatelný kvůli celoživotní obraně Palestinců a jejich práva na vlast. Izrael stejně jako USA podporovaly jihoafrický aparteid, a proto se Netanjahu na pohřební oslavě raději neukázal.

Totéž platí pro vztah Velké Británie k Mandelovi. Premiérka Margaret Thatcherová byla Bothovou politickou přítelkyní a tento režim zásadně podporovala. Pro Železnou Lady bylo zcela samozřejmé, že Mandelův osmnáctiletý kriminál (1962-1990) byl zcela oprávněný a že ANC byla a je teroristická organizace. Z tohoto pohledu není moc jasné, z jakého důvodu oficiální britští představitelé přijeli na pohřeb.

2. Reakce jihoamerických států

Skutečně věcný a zajímavý obsah měly kondolence představitelů jihoamerických států. Brazilská prezidentka Dilma Roussefová zdůraznila osobnost "Mandiby" jako vůdce boje proti apartheidu. To z pochopitelných důvodů nemohly provést výše uvedené velmoci, které celoživotně podporovaly jihoafrický rasistický režim, hlavně z ekonomických důvodů. A tento boj proti apartheidu a rasové diskriminaci je v jihoamerických státech velkým tématem. Většinová indigenní populace tvoří i dnes občany druhé kategorie. Dalším velkým tématem Mandiby byl boj za sociální spravedlnost, což také nemohlo být téma politických reprezentantů západních korporací, které ničí Afriku a pochopitelně i Jižní Ameriku. Mandela byl oslavován za tuto velkolepou roli právě od představitelů jihoamerických států. Ti vědí, o čem mluví. Podívejte se na heslo "andské země" nebo "válka o vodu".

Kubánský prezident Raúl Castro si mohl dovolit vyzdvihnout to, čím Mandela celý život skutečně byl: revolučním bojovníkem za sociální a politické osvobození černých Afričanů. Škarohlíd by mohl namítnout, že Kuba zrovna není zářným příkladem demokracie. Ale to není ani mafie kubánských vystěhovalců ve floridské Miami, která chce Kubu ekonomicky a politicky ovládnout. V každém případě Castro slavil proroka boje za sociální spravedlnost, ultimativní symbol důstojnosti a míru a smíření. A nezapomeňme, že Mandela byl oficiálním hostem Fidela Castra hned po své instauraci do politických funkcí v roce 1991. Video z Mandelovy oficiální návštěvy Kuby máte zde.


Závěr je celkem zřejmý. Západní média, zejména ta konformisticky pravicová, vytvořila z Mandely mediální simulákrum. Tedy nikdy neexistující přízrak, který se stal reálným až jeho velkolepým pohřbem. Touto pohřební show, medializovanou pro vlastní potěchu, provedly hlavy západních států exorcismus své vlastní krvavé minulosti.