Již delší dobu sleduji psaní vydávaná Svatým stolcem, zejména poslední prohlášení podepsaná přímo Benediktem XVI. Vyjadřovat se k oficiálním dokumentům je choulostivá věc, protože to mám podepsané a ctím vázací akt svého kněžství. Naštěstí se v deklaraci čili prohlášení <em><a href="http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_20000806_dominus-iesus_en.html">Dominus Jesus</a></em> neobjevuje nic věroučného, co jsme nuceni tak či onak přijmout. Stejně je tomu s typem psaní zvaným „vhodné slůvko“ (<em><a href="http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/motu_proprio/documents/hf_ben-xvi_motu-proprio_20070707_summorum-pontificum_lt.html">motu proprio</a></em>), jež povoluje duším věrným katolickému obřadu z dob Tridentského koncilu (1545-1563) sloužit mši v tomto ritu a tím i na Velký pátek nadávat židům do „judei perfidi“. Formulace je stará, stojí za ní tisíc let latentního křesťanského antisemitismu a Druhý vatikánský koncil nahradil tuto přímluvu inteligentnější a laskavější verzí. Najděte si ji sami v liturgických textech. A zde začínají první nedorozumění. Vycítili to i někteří čtenáři umlaufovin, protože mne prosí, abych se k celé věci vyjádřil. Zdá se jim, a to zcela správně, že mediální štěky míří vedle. Zmíněné <em>motu proprio</em> například nedovoluje sloužení tridentské latinské mše na Velký pátek, kdy má zásadní přednost normální liturgie. Takže jsem napsal něco, co není pravda, a vy jste to spolknuli i s navijákem. Stejně i prohlášení <em>Dominus Jesus</em> pouze opakuje v závěrečné části (článek 22) učení Druhého vatikánského koncilu, které si můžete najít v mých učebnicích náboženství (<a href="http://umlaufoviny.com/kniha/indexKniha.php?s_id=3&o_id=3&k_id=8&t_id=1&z_id=&citace_z=&FormAkce=sesitC&FormName=Prvni">sešit C, kap. 3.8.1</a>). Podle mého přesvědčení by Benedikt XVI. bez problémů podepsal i můj výklad, protože jím podepsané římské prohlášení neříká nic jiného. Připomínám, že učebnice na umlaufovinách mají oficiální církevní schválení. Klíčový článek osmý věroučné konstituce Světlo národů raději ocituji.

<font face="Arial,Helvetica,sans-serif">"Toto je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou. (...) Tato církev, jež byla ustanovena a uspořádána na zemi jako společnost, se uskutečňuje (subsistit) v katolické církvi, řízené nástupcem svatého Petra a biskupy, kteří jsou s ním ve společenství. Ovšem i mimo její tělo je mnoho zdrojů posvěcení a pravdy; jsou to však dary příslušející Kristově církvi a volají proto po katolické jednotě."</font>

Jinak řečeno, v katolické církvi „trvá“ či „subsistuje“ institucionální plnost Kristova těla, které třeba jinde má plnost i nikoliv institucionální, tj. mučednickou, vyznavačskou a jinou. O tom nevíme nic, to je Boží věc. Vidíte sami, že list pouze opakuje učení koncilu, takže uražené výkřiky tisku plynou z naprosté neznalosti věci. Kdo by to také četl, když je to v cizím jazyce, dokonce v latině. To se raději zeptáme bývalých estébáckých „odborníků“ pro boj proti náboženským předsudkům, kteří se nyní etablovali na univerzitách jako experti na religionistiku. Jenže negativní ohlas na obě zmíněné prováděcí vyhlášky byl značný, a to i ve zcela seriózním západním tisku. Navíc k tomu připočtěme záporná vyjádření většiny katolických organizací pěstujících ekumenismus, včetně výrazů nesouhlasu ze strany jiných křesťanských církví. Přečtěte si například <a href="http://stritez.evangnet.cz/dokumenty/Odpovedi_na_otazky_o_cirkvi.pdf">vyjádření synodní rady</a> Českobratrské církve evangelické, které podle mne objektivně a přesně vyjadřuje stanovisko jedné sympaticky naladěné Kristovy církve.

Problém nedávných vyjádření Říma zní následovně. Forma zcela klasického prohlášení o platnosti určitých článků II. Vatikánského koncilu ve skutečnosti nese proti ekumenické zaměření. To potvrzují téměř všechny reakce spřátelených církví, včetně mé vlastní. A to je zásadní problém pontifikátu Benedikta XVI. Jeho polský předchůdce podobná exkluzivistická prohlášení nedělal. Kongregace pro otázky víry pod vedením kard. Ratzigera téměř dvacet let utahovala institucionální řemen směrem dovnitř, k čemuž jsem se už před rokem vyjádřil na <a href="http://cdkbrno.cz/ts/clanky/77/jde-mi-o-verejnou-a-otevrenou-komunikaci-v-cirkvi/">jiném místě</a>. Ale pod vedením papeže Benedikta začala nová etapa katolické výlučnosti, kterou papež Jan Pavel II. rozhodně nepěstoval, protože stál na prvním místě o jednotu <em>celé</em> Kristovy církve. Papež Benedikt o jednotu Kristovy církve stojí také na prvním místě, leč jím hledaná jednota subsistuje pod taktovkou té <em>správné a plnohodnotné</em> Kristovy církve. To je velmi významný rozdíl, i když se nepromítá do žádné věroučné definice. Prakticky to znamená, že ostatní církve se cítí ve druhořadé pozici vůči katolické dogmatické aroganci. Proto postupně ruší rozdělané kroky na některých ekumenických projektech, např. na společných liturgických překladech Bible. Bude to trvat léta a léta, než se narušený dialog vrátí do kolejí důvěry a dělné spolupráce. Vinou oficiálního římského negativismu navíc roste v katolické církvi vliv minoritních skupin, které vidí svět zapšklýma očima plnýma apokalyptických vidění a černobílé katolické fantastiky. Jsou mi schopni v klidu tvrdit, že sjednocování Evropy v rámci EU je ďábelské dílo, které předznamenává jimi pilně očekávaný Armagedon, kdy konečně zvítězí Svědci Jehovovi a ultra katolicky naladěný Beránek. Tyto ulétlé náboženské vize skrytě (a inteligentně) podporují některé pravicové a proti evropské politické instituty. Pak se z negativismu vnitro-církevního stává nebezpečné politikum pro všechny. Nechce se mi na stará (a proměněná) kolena skončit v katolicko-jehovistickém gulagu, který mne bude převychovávat po celých tisíc let jemnou, leč pevnou a rozhodnou rukou (viz <em>Zj 20,4-8</em>). Jedna převýchova mi bohatě stačí.