Německo je na svůj automobilový průmysl náležitě pyšné. 37 % všech nově přihlášených osobních aut v západní Evropě jde na konto německých značek, 20 % je francouzských a 18 % připadá na asijské značky – viz graf.



Ale 59 % prodaných německých aut bylo vyrobeno v cizině. Výrobci profitovali především z nízkých mezd u subdodavatelů, zejména Volkswagen. Pochopitelně hlavně z nových neoficiálních kolonií střední a východní Evropy.

Kromě toho ale i v samotném Německu obcházeli výrobci všemožnými způsoby tarifní smlouvy masívním nasazením levných „zapůjčených pracovníků“. Tedy jde o leasing lidí, najatých pracovními agenturami. Poněvadž i na člověka se pohlíží jako na zboží. Ve 21. století se podobný pohled na člověka považuje běžně za něco morálně nezávadného.

Proti 750 tisícům zaměstnanců v trvalém pracovním poměru, kde je hodinová sazba trojnásobkem levných mezd, stojí v Německu armáda 100 000 agenturních pracovníků za minimální mzdu a 250 000 zaměstnanců na smlouvu o dílo. Podle reportáže ARD o situaci u firmy Daimler, činí mzda těchto lidí 8,19 eur za hodinu. Německo má, jak vyplývá z druhého grafu Eurostatu největší podíl pracovníků s nejnižšími mzdami v celé západní Evropě, kteří vydělávají méně než jsou 2/3 mediánu mezd. S takovými mzdami se pochopitelně dá dobře konkurovat a na to poukazují především Francouzi. Jak špatně jsou na tom němečtí dělníci, to ukazuje tento graf.



Ovšem kdyby chtěla vláda zavést povinnou minimální mzdu v sektoru, hrozí výrobci úplným odchodem ze země. Tak vyhrožuje šéf koncernu Daimler Dieter Zetsche ve svém interwiev pro „Bild am Sonntag“. A šéf BMW Norbert Reithofer také pléduje proti odstranění nástrojů „flexibilizace práce“ a zavedení minimálních tarifních mezd v automobilovém průmyslu. Nakonec je to jeho úkolem a je za to placen královsky: 14,5 milionu eur v loňském roce. On sám žádnou minimální mzdu k ničemu nepotřebuje.

Zdroj: jahnke.de