Jako mladý bouřlivák jsem snil o Americe Velkého (bílého) Demokratického Muže, která nás vytrhne z moci komunismu. Ale už tehdy jsem byl trochu skeptický a raději jsem přiložil ruku k dílu. Na rozdíl od našeho pana prezidenta si nemyslím, že komunismus padl sám od sebe. Po Bushově druhém vítězství, tentokrát opravdovém, mám chuť si odplivnout. Minule se stal prezidentem, přestože jej volilo méně voličů než Al Gora. Ale vyhrál, protože má schopného bráchu, potažmo guvernéra na Floridě, kde byly špatně předtištěny lístky se jmény kandidátů. Letos tam zase nefungovaly digitální volební automaty, jsou kuriózní tím, že netisknou žádné výsledky na papír. Tím se dostáváme k prvnímu otazníku americké demokracie – k zastaralému volebnímu systému. Je evidentně nespravedlivý. Normální zdravý rozum říká, že každý volič by měl mít jeden a tentýž hlas. Síla demokracie je v abstrakci, poznamenal jeden francouzský politický filozof. Demokratický systém totiž zásadně abstrahuje od vašich peněz, rodokmenu a inteligence. Pokud k němu přihlíží, pak váš hlas není hlasem jedním a nedělitelným, nýbrž je dělen příslušnými činiteli. Pak žijete v systému oligarchickém, aristokratickém nebo technokratickém. Systém volitelů zavedený v USA předpokládá, že pro vítěze musí hlasovat 270 volitelů z různých států. Jenže hlasy nejsou rozděleny přísně proporcionálně k počtu obyvatel. Americká ústava říká, že každý stát má tolik volitelů, kolik má senátorů a zástupců v Kongresu. Takže největší stát Kalifornie (30 mil. obyvatel) má jen dva senátory a 52 kongresmanů: tudíž má 54 volitelů, jednoho na 544 tis. obyvatel. Nejmenší stát USA Wyoming má dva obvyklé senátory a k tomu pouze jednoho kongresmana, neb je to stát prťavý. Proto se pyšní pouze třemi voliteli – jenže každý z nich zastupuje 151 tis. obyvatel. Jako evropský demokrat se ptám: Je to demokratické? Odpověď zní: Je to demokratické na americký způsob.<BR><BR>Další zásadní problém představují tzv. transatlantické hodnoty. Není snadné říci, co to vlastně je. Mrkněme se do historie, učitelky života. Po dvě staletí si USA dělaly svoje obchody a Evropa svoje drobné války. Američané však museli ukončit <EM>splendid isolation </EM>v momentu, kdy se krvelační Evropané pustili do války První a pak i Druhé. Pak si vítězové rozdělili svět, ale nikoliv krvelačně. Naopak, snažili se vybudovat pevné základy míru díky systému mezinárodních institucí jako byla Liga národů vzešlá z Versailleské smlouvy (1919) či později OSN a Rada bezpečnosti (1945). Tyto hodnoty by do Evropy bez USA nepřišly. Ani humanitární a ekonomická pomoc známá pod jménem Marshallův plán, u nás odmítnutý na příkaz Moskvy. Definoval bych tedy transatlantické hodnoty jako aktivní obranu (demokratického) politického systému, v němž platí základní lidská práva a v němž lidé nejsou nuceni proti své vůli žít v nespravedlivých poměrech. Na těchto principech bylo definováno i NATO, i když pochopitelně v době, kdy panovala válka nikoliv jaderně teplá, ale ideologicky studená. <BR><BR>Platí tyto principy i dnes? Verbálně i principiálně ano, prakticky nikoliv. Přinejmenším od druhé války v Iráku vedené prezidentem, kterého v této věci podporuje i dnes nadpoloviční většina Američanů. Jde o novověkou křížovou válku, skrytý imperiální výboj založený na zpravodajské lži, mediální demagogii a na bezprecedentním pohrdání Radou bezpečnosti, kterou USA pomáhaly založit. Není omluvou, že se přitom svrhl jeden nelidský diktátor. Demokracie je abstraktní i v tom, že uznává jisté principy jako nezměnitelné. Například nemůžete napadnout jiný stát jen proto, že vaše čerstvě získané náboženské přesvědčení a zděděný texaský původ praví, že Dobro musí zvítězit hned a okamžitě. V demokracii platné již od Řeků musíte druhé trpělivě přemlouvat (<EM>peíthein </EM>je to slůvko) k tomu, aby souhlasili s vaším postojem a tímto souhlasem legitimovali vaše kroky. Jinak nejste demokrat, ale tyran. Ten nepotřebuje souhlas druhých, protože vládne sám, sobě i vám. Unilaterálně se dispenzoval od vašeho souhlasu. Jinak řečeno: Tyran abstrahuje od vašeho práva na spolurozhodování o věcech veřejných. Na světové rovině zastupují občanský prvek národní státy: často jsou hloupé, egoistické, zkorumpované. Jako normální lidi všude na světě, kde vládne demokracie, která ctí i tyto své občany a opírá se o jejich schopnost rozhodovat veřejné záležitosti. A jsme u dnes tak módního slůvka „unilateralismus“, které proti USA používá hlavně Francie, země zmítaná komplexem historické méněcennosti. Přesto si myslím, že tato argumentace má racionální jádro. Evropa není protiamerická, vždyť to vidím na vlastní oči v Německu, kde nyní studuji. Ale přestává rozumět hodnotám, které jsou za demokratické <EM>hic et nunc</EM> považovány za Velkou louží. Například náboženské spory o Darwina, o Bibli, o homosexuály, o právo na zabíjení nenarozených dětí či o právo na svobodné rozhodování matky.<BR><BR>Toto všechno jsou sice zajímavé a hodnotné spory – hodnotné proto, že to jsou spory o zásadní hodnoty – ale to zdaleka není demokracie sama o sobě. Ta spočívá ve veřejné, průhledné a občansky angažované arbitráži těchto hodnot. Nejde příliš o to, která z těchto hodnot zvítězí. Pozor, musí mi být dobře rozuměno: Katolíkovi není jedno, jak dopadne veřejná arbitráž o potratu; gayovi nebo lesbičce rozhodně není jedno, zda bude, nebo nebude mít legální právo na adopce dětí; odsouzenci na cele smrti není jedno, zda bude, nebo nebude zrušen trest smrti. Ale vítězství – v demokracii vždy přechodné – jedné nebo druhé strany nesmí zrušit pravidla trvalé veřejné arbitráže, která dodržuje zásadní <EM>fair-play</EM>. To není jen sportovní termín, ale přímo politologický, přinejmenším od doby, kdy americký politický myslitel John Rawls napsal svou knihu <EM>A Theory of Justice </EM>(1971). <BR><BR>Kde leží problém s americkou demokracií? Řekl bych, že ve velké soutěživosti Američanů. U nich platí pravidlo, že vítěz bere vše. Vyhráli válku teplou i studenou, tak si berou svět. Nikoliv jako Rusové, ale jako Američané – tedy na americký demokratický způsob. Vadí mi to a tento způsob jednání považuji za zradu na společném euroatlantickém dědictví. Vítěz po První a Druhé válce nebral vše. Američané se snažili o vytvoření kolektivní bezpečnosti, v níž konsensus rozumných i nerozumných států hrál klíčovou roli. Vždyť v Radě bezpečnosti dodnes sedí Rusko i Čína, po válce stále ještě totalitní velmoci. Kdyby tehdy vládl omezený Bush a nikoliv demokratický a chápavý Roosevelt, tak by se místo proti mocnostem Osy německé bojovalo proti Ose zla, nejspíše komunistického. Možná by se stihlo oboje. A možná by dnes na Zemi žily jen krysy a škorpióni, neboli zvířata odolná proti radioaktivitě. Američané jsou pilný a pracovitý národ, který se dovede nadchnout pro ideje. Problém však neleží v idejích, ale v jejich spravedlivé, veřejné, nestranné a trpělivé arbitráži. A ta se dělá s těmi lidmi (a státy), které máte po ruce, ať již dílem Osudu nebo Prozřetelnosti. Když je chcete vyměnit za prefabrikované ideje, byť i naprosto dobré a uznávané, pak už nejste demokrat.<BR><BR>Někteří američtí politologové si již všimli, že svět třetího tisíciletí přestal považovat americkou demokracii za model hodný následování. Naopak evropský model klopotné stavby Unie států, která není ani ryba ani rak, ale vzniká v trpělivé a denní práci bruselských úředníků, diplomatů, poslanců, komisařů a bůhví koho – tuto Evropu nám mnozí slušní lidé planety hodně závidí. V ní totiž vítěz nemůže brát vše, protože to by nebylo <EM>fair-play</EM>. Denně pozorujeme, jak jsou jednotlivé koncepty a hodnoty brány v potaz při evropské arbitráži hodnot – například v programu Natura 2000. Nás se to týká ve věci průmyslové zóny, která vzniká v přírodní rezervaci u ostravské Dolní Lutyně. Za toto svinstvo budeme pravděpodobně platit prohranou arbitráží u Evropského soudního dvora. Ke straně žalující českou vládu buranů se s chutí přidám, protože mi to umožní Evropská ústava respektující mé petiční právo na evropské soudní a správní instituce. V arbitrážním koncertu názorů o podobě budoucí demokratické Evropy mají své nezastupitelné místo i názory euroskeptiků a nepřátel sjednocovacího procesu. Jistě, z mého hlediska jsou to hlupáci, ale mají naprosté a plné právo na veřejnou arbitráž svých názorů zakončenou hlasováním – a to v systému, kde vítěz nebere vše, nýbrž pouze odpovědnost za určitý úřad a na určitou dobu. Ale k tomu jsme (ještě) v naší zakyslé demokracii nedozráli. Tady se bojuje o koryta, nikoliv o odpovědnost. A vítěz tuneluje vše.
<BR><BR>