Minulé povídání se dostalo na další práh duchovna, proto připomeňme některé z předešlých zlomů: symbolické vidění světa reprezentované platební kartou; duchovní vize afrického kluka v protikladu k racionalitě západní civilizace založené na poznání v řádu příčin; rozdíl mezi supermarketem, jenž se v krajině obscénně roztahuje a katedrálou, jež krajinu duchovně vyznamenává; popisovali jsme napětí mezi morálním systémem a svobodně jednajícím Sokratem či Ježíšem; ukázali střet náboženství a víry, prastarých školních povinností a prvotní zamilovanosti. A vše končilo apelem na existenci vedenou nikoliv v chronologickém, pročež absolutně únavném čase potřeb. Pateticky a romanticky jsme vyhlíželi a popisovali existenci realizovanou v jedinečném čase svobody a smyslu pro sebe a pro Druhého. Chtít podstatné znamená hledat svět a čas v jejich plnosti smyslu, v síle původního stvoření. To je prý to, oč v životě někdy běží.

Neběží o to vždy, vlastně skoro nikdy. Každodennost a koneckonců každý systém čehokoliv (ekonomiky potřeb, morálních či náboženských povinností) se nám snaží namluvit, že věci jsou už na věky věků dány naprosto nezměnitelně, stejně jako Hospodinova vůle v Desateru. Nezměnitelný je například zájem ukojit hlad a naklonit si neviditelnou ruku trhu; antropologickou konstantu představuje i jedinečně lidská potřeba dodržet morální povinnost – čili být zvířetem schopným slibovat a plnit sliby (Nietzsche); malby v jeskyních ukazují od pravěku manifestovanou potřebu zavděčit se Absolutnu prostřednictvím náboženského systému „já dám-ty dáš“ (<em>do ut des</em>). Předkládaný rozbor ukázal <em>naprostou</em> oprávněnost všech těchto snah, které organizují a usměrňují naše potřeby s <em>naprostou</em> samozřejmostí (ekonomickou, morální, náboženskou...). Jenže, co je dané „naprosto“, to není duchovní, protože to není a nikdy nemůže být plně svobodné. Založení víry a duchovního života tedy musí začít „za“ (latinsky: <em>trans</em>) systémem, tedy „za“ instrumentálním rozumem, který díky samozřejmé logice a vinou její dědičné viny potřebnosti a užitečnosti organizuje téměř všechny oblasti našeho života. Naše úvahy proto nejsou a ani nemohou být zcela a úplně racionální, logické. Vstup do zamilovanosti, svobody a nevypočitatelnosti (a tím i do spirituality) předpokládá mudrování, které přesahuje běžný výkon klasifikujícího a hodnotícího intelektu. Lásku ke spirituální moudrosti tedy přesazuji do jiného druhu filosofického logu pojatého fenomenologicky a hermeneuticky, nikoliv logicky, kategoricky, systematicky a vědecky. To všechno jsou psí známky metafyziky, strašně užitečného vědění, které vybudovalo západní civilizaci, dnes univerzální systém planetárně organizovaných potřeb a jejich uspokojování. My sledujeme cesty spirituality, proto zkoušíme být hraví a svobodní. Ptejme se jinak, nesystémově, nelogicky: Kde je práh trans-itivity, čili pře-jití z logiky náboženského systému do jedinečné duchovní moudrosti? Vyjmenujme a tím i naposledy shrňme pozorované jevy, které nás nutí tento hraniční přechod hledat.

1. Symbolická schopnost člověka zakládá jednak svět potřeb (platební karta) a jednak umožňuje vstup do duchovního světa. Viz pojednání o duchovní existenci jménem „abiku“ či „stalker“.

2. Uvedli jsme příklad historicky potvrzené existence svobodných lidí (Sokrates + Ježíš), které zavraždili představitelé náboženského a politického systému (soudní porota v Athénách + Pilát a zákoníci v Jeruzalémě), a to z obecně prospěšných důvodů. Obě vraždy byly justičního charakteru. Byly vykonané prostřednictvím legálního a racionálního soudního procesu. I jejich zdůvodnění bylo absolutně systémové, tj. poukazem na porušení božských a lidských zákonů (mytické a racionální zákony Athén + římské právo kombinované s Mojžíšovým zákonem vzešlým z Hospodinova zjevení na Sinaji).

3. Popisovali jsme fyzikálně potvrzený jev prvotně zamilovaných septimánů, kteří na všechno kašlou, zejména na systémové povinnosti: nepracují, nejí, nepijí a žijí ve svém vlastním světě i čase. Tento fenomén se vyskytuje zejména na jaře.

To vše ukazuje na jevový svět, kde se spiritualita opravdu projevuje. Ukazuje se jako „síla“ (řecky: <em>energeia</em>) zakládající „schopnost“ (<em>dynamis</em>) člověka být svobodný a jednat. Energicky zakoušená svoboda představuje skutečný dynamit. Odhaluje nový svět, který ve své „logice“ fungování stojí v nemalém napětí k běžně vnímané samozřejmosti (ekonomické, morální a náboženské), v jejímž rámci organizovaně ukájíme většinu známých a praktikovaných potřeb. Slůvko „ukájení“ není voleno náhodně, protože základní rovina této dynamiky spočívá v podvědomé, a dokonce i zcela nevědomé dynamice chtění a jednání strukturované z velké části sexuálním pudem vyzývajícím smrt (Freud). A co je dané pudově, to není svobodné. Proto je neviditelná ruka trhu a moci smrtelně vážná, nikoliv svobodně humorná a eroticky hravá. Duchovnímu světu tedy nezbývá nic jiného, než aby se uchýlil do vlastního světa. Světlina svobody bytuje v jedinečné časové rovině, kterou jsme pracovně nazvali „příhodný čas“ (řecky: <em>kairos</em>). Čas ke svobodě existuje navzdory chrono-logickému času, navzdory konejšivé či absurdní jednotvárnosti potřeb prakticky uspořádaných a logicky zdůvodněných. Energické jednání v nově objeveném čase pro svobodu a pro smysl života ukazuje nový svět. Ten se vynořuje v záblesku lásky stojící proti fatalitě smrti a rozkladu; v aktu jedinečného a nevypočitatelného jednání svobodných lidí přesahujících systém. Tím je potvrzena existence spirituality: existuje díky schopnosti <em>několika jednotlivců</em> odhodlaných odvážně vstoupit do světa, kam většina z nás <em>opravdu</em> nechce, protože na to <em>opravdu</em> nemá: ani čas – ani chuť – ani odvahu. Máme totiž na práci věc mnohem důležitější a serióznější: zůstat na živu co nejdéle (tj. věčně) a co nejpříjemněji (tj. sociálně zajištěně a kulturně spořádaně). A to je logické a správné.